Alfons Mucha (1860–1939) — jeden z nej­vět­ších čes­kých malířů, tvůrce secese. Mucha byl váš­ni­vě zaujat slo­van­ským té­ma­tem: jeho mo­nu­men­tál­ní cyklus „Slo­van­ská epopej“ z dva­ce­ti pláten je vě­no­ván dě­ji­nám všech slo­van­ských národů, mezi nimi i rus­ké­ho. Osobně jezdil do Ruska, stu­do­val jeho his­to­rii a iko­no­gra­fii. Dílo svého života — Slo­van­skou epopej — od­ká­zal Praze.

An­to­nín Dvořák (1841–1904) a Petr Čaj­kov­skij (1840–1893) — sou­čas­ní­ci, je­jichž tvorba se roz­ví­je­la sou­běž­ně. Dvořák Čaj­kov­ské­ho zbož­ňo­val, dva­krát di­ri­go­val v Moskvě a Pe­t­ro­hra­dě a ruská sym­fo­nic­ká škola ovliv­ni­la český ro­man­tis­mus 19. sto­le­tí. Jejich se­tká­ní v Praze roku 1888 se stalo udá­los­tí pro obě kul­tu­ry.

Ja­ro­slav Hašek (1883–1923) — autor „Osudů dob­ré­ho vojáka Švejka“. Roku 1915 padl u Dubna do rus­ké­ho zajetí, strá­vil léta v Rusku, dob­ro­vol­ně přešel na stranu čes­ko­slo­ven­ských legií, poté do Rudé armády, kde slou­žil jako ko­mi­sař v Ufě a re­dak­tor novin „Naše cesta“. V Ir­kut­sku se oženil s Ruskou — Ale­xan­drou Lvo­vo­vou. Roku 1920 se vrátil do Prahy. Pět rus­kých let vstou­pi­lo téměř do každé strán­ky jeho prózy.

Karel Čapek (1890–1938) — vy­mys­lel slovo „robot“, pře­klá­dal Apol­li­nai­ra a po­zor­ně sle­do­val so­vět­ské Rusko. Jeho „Rusko a Evropa“ (1924) je po­ku­sem stříz­li­vě po­hléd­nout na vý­chod­ní­ho sou­se­da z Prahy, bez ne­ná­vis­ti a bez iluzí. Boris Pas­ter­nak (1890–1960), na­ro­ze­ný v Moskvě, si ucho­val živé spo­je­ní s Prahou skrze otcovu rodinu a ko­re­spon­den­ci s Cve­ta­je­vo­vou a Rilkem. Tito tři bás­ní­ci — Rilke, Cve­ta­je­vo­vá, Pas­ter­nak — si roku 1926 vy­mě­ni­li dopisy, jež jsou dnes po­va­žo­vá­ny za jeden z vr­chol­ných epis­to­lár­ních cyklů 20. sto­le­tí.

Julius Zeyer (1841–1901) — český básník-sla­vja­no­fil, pře­kla­da­tel z ruš­ti­ny. Zeyer dva­krát na­vští­vil Rusko (1873 a 1885), stu­do­val ruské le­to­pi­sy, pře­klá­dal Gogola a Ler­mon­to­va, psal poemy na ruské náměty — „Olga“, „Nikola“, „Pod vy­so­kou“. V Če­chách ho na­zý­va­li „vy­slan­cem slo­van­ské duše“; v Rusku o něm psal Stasov. Zeyer si ne­vy­bí­ral mezi dvěma kul­tu­ra­mi — žil v obou.

Rainer Maria Rilke (1875–1926) — na­ro­dil se v Praze, dva­krát na­vští­vil Rusko (1899 a 1900), po­va­žo­val je za svou du­chov­ní vlast. Setkal se s Tolstým v Jasné Polja­ně, do­pi­so­val si s Le­o­ni­dem Pas­ter­na­kem a jeho synem, pře­klá­dal ruské lidové písně. Rilke psal, že právě v Rusku po­cho­pil smysl poezie — a že Rusko „sou­se­dí s Bohem“.

Praha 20. let při­ja­la jednu z nej­vý­raz­něj­ších rus­kých emi­grant­ských ko­lo­nií v Evropě. Ma­sa­ry­ko­va čes­ko­slo­ven­ská vláda vy­čle­ni­la ruským uprch­lí­kům „ruskou akci“ — sti­pen­dia, pod­po­ru uni­ver­zit­ních pro­gra­mů, tis­ká­ren a škol. V Praze se ote­vře­la ruská gym­ná­zia, práv­nic­ká fa­kul­ta, noviny „Volja Rossii“ a „Rul“.

Marina Cve­ta­je­vo­vá (1892–1941) pro­ži­la v Čes­ko­slo­ven­sku tři roky (1922–1925) — v Praze, ve Vše­no­rech a Mokrop­sech. Zde na­psa­la „Poemu konce“, „Poemu hory“, „Kry­sa­ře“, se­zná­mi­la se se Svja­to­pol­kem-Mir­ským, po­ro­di­la syna Ge­or­gi­je. Na Prahu a Čechy vzpo­mí­na­la se zvlášt­ní něhou celý život. Cve­ta­je­vo­vá si ne­vy­bí­ra­la mezi Ruskem a Ev­ro­pou — byla obojím zá­ro­veň, a tato roz­dvo­je­nost ji stála život.

Alexej Re­mi­zov, Ar­ka­dij Aver­čen­ko, Dmi­t­rij Svja­to­polk-Mir­skij — všich­ni prošli Prahou. Svja­to­polk-Mir­skij — li­te­rár­ní kritik, kníže, roku 1932 se vrátil do SSSR a za­hy­nul v lágru; Aver­čen­ko prožil v Praze po­sled­ní tři roky života (1922–1925) a je po­hřben na Ol­šan­ských hřbi­to­vech. Jejich osudy nebyly „ruské“ ani „české“ — byly ev­rop­ské, a Praha se stala bodem, kde se dvě vlasti pro­tí­na­ly.

Leonid Pas­ter­nak (1862–1945), otec Bo­ri­sův, byl známý ruský malíř, por­trétis­ta Tolsté­ho, Rilka a Ra­chma­ni­no­va. Po roce 1921 žil v emi­gra­ci (Berlín, Londýn) a za­ne­chal dvě de­sít­ky prací vě­no­va­ných rusko-ev­rop­ským se­tká­ním. Ivo Zvára (1934–2024) — český ra­di­o­che­mik, který pra­co­val ve Spo­je­ném ústavu ja­der­ných vý­zku­mů v Dubně přes še­de­sát let. Po­dí­lel se na objevu 105. prvku Men­dě­le­je­vo­vy ta­bul­ky, jenž byl roku 1997 po­jme­no­ván „dub­ni­um“. Jeho jméno je v každé školní učeb­ni­ci chemie.

Česká sla­vis­ti­ka vždy pa­t­ři­la k nej­sil­něj­ším v Evropě. Josef Jung­mann (1773–1847) — za­kla­da­tel čes­ké­ho ná­rod­ní­ho ob­ro­ze­ní — pře­klá­dal Puški­na a učinil ruskou kul­tu­ru sou­čás­tí čes­ké­ho li­te­rár­ní­ho kánonu. Ja­ro­slav Se­i­fert — no­si­tel No­be­lo­vy ceny, který pře­klá­dal Bloka a Je­se­ni­na. Tato linie se ne­pře­ru­šu­je ani dnes: do češ­ti­ny se z ruš­ti­ny pře­klá­dá víc než do kte­ré­ho­ko­li jiného slo­van­ské­ho jazyka.