K 146. výročí narození Arkadije Averčenka

K 146. výročí narození Arkadije Averčenka
K 146. výročí na­ro­ze­ní Ar­ka­di­je Aver­čen­ka

Letos si při­po­mí­ná­me 146 let od na­ro­ze­ní Ar­ka­di­je Ti­mo­fe­je­vi­če Aver­čen­ka — rus­ké­ho spi­so­va­te­le a sa­ti­ri­ka, jehož hu­mo­ris­tic­ká tvorba si po právu vy­slou­ži­la titul „krále rus­ké­ho smíchu”. Jeho po­víd­ky, fe­je­to­ny a sa­ti­ric­ké mi­ni­a­tu­ry jsou plné jiskry a veselí.

Část svého života strá­vil Aver­čen­ko v hlav­ním městě Čes­ko­slo­ven­ska, kam přijel z Kon­stan­ti­no­po­le v roce 1922. Není proto divu, že jeho li­te­rár­ní odkaz je s touto zemí pevně spjat.

Aver­čen­ko bydlel přímo v srdci Prahy — pro­na­jí­mal si pokoj v hotelu Zlatá husa na Vác­lav­ském ná­měs­tí. Ak­tiv­ně při­spí­val do praž­ské­ho tisku, zejmé­na do Li­do­vých novin, které tehdy re­di­go­val Karel Čapek. Právě v tomto pro­stře­dí se se­zná­mil s no­vi­ná­řem Věn­cesla­vem Švi­hov­ským, jenž se poz­dě­ji stal jeho li­te­rár­ním agen­tem. Ten Aver­čen­ka před­sta­vil dra­ma­ti­ko­vi Ja­ro­sla­vu Kva­pi­lo­vi, který vedl Di­va­dlo na Vi­no­hra­dech — a za­krát­ko zde byla uve­de­na jeho hra „Hra se smrtí”.

V tomto období Ar­ka­dij Ti­mo­fe­je­vič napsal sbírky po­ví­dek „Zá­pis­ky pro­s­to­duš­né­ho”, „Vroucí kotel” a „Děti”. Po­sled­ním au­to­ro­vým dílem se stal román „Žert me­ce­nášův”, vydaný v Praze už po jeho smrti v roce 1925.

Známý český no­vi­nář, pu­b­li­cis­ta a pře­kla­da­tel Vin­cenc Čer­vin­ka v jedné ze svých statí ozna­čil Aver­čen­ka za jed­no­ho z nej­po­pu­lár­něj­ších za­hra­nič­ních autorů v Čes­ko­slo­ven­sku: nebylo prak­tic­ky čes­ké­ho ča­so­pi­su ani sbírky hu­mo­ris­tic­kých po­ví­dek, kde by jeho jméno chy­bě­lo.

Volba Prahy jako místa exilu byla zcela vědomá: spi­so­va­tel byl pře­svěd­čen, že svou oso­bi­tost dokáže v cizině ucho­vat jedině v zemi s pří­buz­ný­mi slo­van­ský­mi kořeny, ja­zy­kem a tra­di­ce­mi. A vše na­svěd­ču­je tomu, že se ne­mý­lil. V Praze prožil pouhé tři roky, ale na­sa­ze­ním a po­pu­la­ri­tou pře­ko­nal všech­ny mys­li­tel­né re­kor­dy: psal po­víd­ky a fe­je­to­ny pro ně­mec­ky psaný list „Prager Presse”, po­řá­dal au­tor­ské večery a se­tká­ní s praž­ský­mi čte­ná­ři. Během praž­ské­ho období vyšlo v ruš­ti­ně, češ­ti­ně i dal­ších ev­rop­ských ja­zy­cích kolem dva­ce­ti jeho sbírek a sa­mo­stat­ných knih: „Žert me­ce­nášův”, „His­to­ric­ké poučné po­víd­ky”, „Pan­the­on rad mladým lidem do všech ži­vot­ních si­tu­a­cí”, „Od­po­či­nek na kopři­vách” a další. Zvlášt­ní místo mezi nimi za­u­jí­ma­jí „Zá­pis­ky pro­s­to­duš­né­ho: Já v Evropě. Tu­rec­ko — Česko-Slo­ven­sko”, vě­no­va­né ruské emi­gra­ci. Če­cho­slo­vá­ci Aver­čen­ka mi­lo­va­li pro jeho skvělé, fi­lo­zo­fic­kým roz­mě­rem pro­stou­pe­né pří­běhy. Hojně se pře­klá­dal, do­stá­val dobré ho­no­rá­ře, ale zou­fa­le se mu stýska­lo po Rusku. Touha vrátit se do vlasti ho ne­o­pouš­tě­la — splnit se jí však nemělo dáno. V létě 1924 se jeho zdra­vot­ní stav zhor­šil. Po ope­ra­ci, při níž mu bylo odňato oko, se ob­je­vi­ly sr­deč­ní obtíže, a v březnu 1925 spi­so­va­tel zemřel v jedné z praž­ských měst­ských ne­moc­nic. Po­hřben byl na Ol­šan­ských hřbi­to­vech, poblíž tehdy ještě ne­do­kon­če­né­ho Pra­voslav­né­ho chrámu Ze­snu­tí pře­sva­té Bo­ho­ro­di­ce. Na jeho po­sled­ní cestu ho vy­pro­vá­ze­lo velké množ­ství rus­kých emi­gran­tů.

V nekro­lo­gu na úmrtí Aver­čen­ka na­psa­la pro­za­ič­ka, bás­níř­ka a dra­ma­tič­ka Na­děž­da Ale­xan­drov­na Teffi: „Mnozí po­va­žo­va­li Aver­čen­ka za rus­ké­ho Twaina. Jiní mu kdysi před­po­ví­da­li Če­cho­vo­vu cestu. Není to ale ani Twain, ani Čechov. Je to ryzí ruský hu­mo­ris­ta — bez vnitř­ní­ho trá­pe­ní, bez smíchu přes slzy. V ruské li­te­ra­tu­ře má své vlast­ní, je­di­neč­né místo; řekla bych, že je tím je­di­ným ruským hu­mo­ris­tou.”

Za­jí­ma­vos­ti:

— Aver­čen­ko ne­jed­nou vy­stu­po­val před praž­ským pu­b­li­kem ve Sme­ta­no­vě síni Obec­ní­ho domu na ná­měs­tí Re­pub­li­ky.

— První pře­kla­dy jeho po­ví­dek se v Če­chách ob­je­vi­ly dávno před jeho emi­gra­cí — v letech 1910 a 1914.

— Aver­čen­ko opa­ko­va­ně ho­vo­řil o svém přání nalézt v Praze tichý pří­stav a o tom, že se Čes­ko­slo­ven­sko stalo jeho druhou vlastí.

— Ba­da­te­lé jeho tvorby uvá­dě­jí, že si autor velmi přál setkat se s Ja­ro­sla­vem Haškem: im­po­no­va­li si na­vzá­jem jak tvor­bou, tak po­zo­ru­hod­ným smys­lem pro humor.