Koncem 18. a po­čát­kem 19. sto­le­tí byl český jazyk vy­tla­čen něm­či­nou ze vzdě­lá­ní, vědy a li­te­ra­tu­ry. Jung­mann se chopil jeho obrody pro­střed­nic­tvím pře­kla­dů: pře­klá­dal Mil­to­na, Cha­te­aubri­an­da — a ruské bás­ní­ky. Ruský jazyk, blízký češ­ti­ně svou struk­tu­rou, byl pro něj vzorem: jak se vy­tvá­ří vy­spě­lý li­te­rár­ní jazyk.

Jeho hlav­ním dílem je pě­tisvaz­ko­vý „Slov­ník česko-ně­mec­ký” (1835–1839), který se dodnes po­va­žu­je za pa­mát­ník české le­xi­ko­gra­fie. Při jeho tvorbě se Jung­mann opíral i o ruskou slovní zásobu.

Jung­mann byl pře­svěd­če­ný pansla­vis­ta: věřil, že česká kul­tu­ra musí stavět na slo­van­ském bra­tr­ství, nikoli na ně­mec­ké do­mi­nan­ci. Rusko v tomto svě­to­ná­zo­ru bylo star­ším bra­t­rem, jehož bohatý li­te­rár­ní jazyk mohl slou­žit jako vzor.

Jeho žáci a po­kra­čo­va­te­lé — Pavel Ša­fa­řík, Fran­ti­šek Pa­lac­ký — po­kra­čo­va­li v tomto díle. Spo­leč­ně vy­tvo­ři­li zá­kla­dy, na nichž vy­rost­la mo­der­ní česká ná­rod­ní iden­ti­ta.