Ivan Pavlov zahájil své slavné pokusy se psy v 90. letech 19. století na Vojensko-lékařské akademii v Petrohradě. Při pozorování trávení si všiml, že psi začínají slinit nejen při pohledu na jídlo, ale i při zvuku kroků laboranta. Tak byl objeven podmíněný reflex — reakce formující se v průběhu učení.

Tento objev převrátil představy o psychice zvířat i lidí. V roce 1904 se Pavlov stal prvním ruským nositelem Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu. Světovou proslulost mu ale přineslo právě učení o podmíněných reflexech a vyšší nervové činnosti.

Až do konce života Pavlov pracoval ve své laboratoři v Petrohradě-Leningradu a vytvořil největší fyziologickou školu na světě. Stovky vědců z různých zemí k němu přijížděly na stáže.

Po roce 1948 bylo Pavlovovo učení v Československu vyhlášeno za oficiální vědecký základ medicíny, psychologie a pedagogiky. V letech 1950–1951 proběhly „Pavlovovy sezony” — rozsáhlé vědecké konference, na nichž českoslovenští vědci vypracovali programy přestavby lékařského vzdělávání na pavlovských principech.

Čeští fyziologové Otakar Vedra a Václav Linhart aplikovali metodologii podmíněných reflexů v klinické psychiatrii a dětské psychologii. Ústav fyziologie Československé akademie věd (ČSAV) navázal systematickou spolupráci s Ústavem fyziologie AN SSSR, pokračovatelem Pavlovovy školy.

Českoslovenští vědci absolvovali stáže v Leningradu, zatímco sovětští fyziologové přednášeli v Praze a Brně. Vědecká výměna trvala až do roku 1989 a vytvořila trvalé vazby mezi oběma fyziologickými školami. Pavlovovo jméno nesou ulice a vzdělávací instituce po celé České republice.