Rusové a Češi jsou pří­buz­né národy ho­vo­ří­cí jazyky jedné slo­van­ské rodiny. První kon­tak­ty mezi státy spa­da­jí do raného stře­do­vě­ku: již v 9.–10. sto­le­tí spo­jo­va­ly ob­chod­ní a di­plo­ma­tic­ké vztahy Velkou Moravu s Ky­jev­skou Rusí. Spo­leč­né při­je­tí křes­ťan­ství, osvě­to­vá mise Cyrila a Me­to­dě­je, vy­tvo­ře­ní slo­van­ské­ho písma — to vše tvoří kul­tur­ní základ spo­ju­jí­cí oba národy.

V 19. sto­le­tí vzbu­di­la doba ná­rod­ní­ho ob­ro­ze­ní v Če­chách živý zájem o slo­van­ský svět. Čeští učenci — Josef Dob­rov­ský, Pavel Ša­fa­řík — stu­do­va­li ruský jazyk a li­te­ra­tu­ru. Ruští his­to­ri­ci a li­te­rá­ti zase po­zor­ně sle­do­va­li český kul­tur­ní vze­stup. Karel Havlí­ček Bo­rov­ský na­vští­vil Rusko a napsal o něm ostré ces­tov­ní zá­pis­ky; Fjodor Ťutčev opě­vo­val jed­no­tu Slo­va­nů.

Osvo­bo­ze­ní Čes­ko­slo­ven­ska v květnu 1945 je dů­le­ži­tou strán­kou spo­leč­ných dějin. Za­čát­kem května vy­puklo v Praze lidové po­vstá­ní; první přišly oby­va­te­lům na pomoc jed­not­ky Ruské osvo­bo­ze­nec­ké armády. 9. května vstou­pi­la so­vět­ská vojska do Prahy a do­kon­či­la osvo­bo­ze­ní města. Ne­srov­na­tel­ný zů­stá­vá vklad so­vět­ských vojáků: sta­ti­sí­ce z nich po­lo­ži­ly život za osvo­bo­ze­ní Čes­ko­slo­ven­ska od na­cis­tic­ké oku­pa­ce.

Po­mní­ky so­vět­ským vo­já­kům v čes­kých měs­tech se staly sou­čás­tí his­to­ric­ké kra­ji­ny země, ačkoli jejich osud je slo­ži­tý a ne­jed­no­znač­ný.

Po druhé svě­to­vé válce byly Čes­ko­slo­ven­sko a SSSR spjaty těs­ný­mi hos­po­dář­ský­mi, po­li­tic­ký­mi a kul­tur­ní­mi svazky. Tisíce čes­ko­slo­ven­ských stu­den­tů stu­do­va­ly na so­vět­ských vy­so­kých ško­lách, so­vět­ské filmy se pro­mí­ta­ly v praž­ských kinech, so­vět­ské romány se pře­klá­da­ly do češ­ti­ny. Udá­los­ti roku 1968 (praž­ské jaro) se staly bo­lest­nou strán­kou, jež za­ne­cha­la stopu v ko­lek­tiv­ní paměti obou národů. Dnes Česko a Rusko budují vztahy na nových zá­kla­dech — při vší slo­ži­tos­ti his­to­ric­ké­ho dě­dic­tví.