Historie vztahů

Rusové a Češi jsou pří­buz­né národy ho­vo­ří­cí jazyky jedné slo­van­ské rodiny. První kon­tak­ty sahají do raného stře­do­vě­ku: již v 9.–10. sto­le­tí spo­jo­va­ly Velkou Moravu a Ky­jev­skou Rus ob­chod­ní a di­plo­ma­tic­ké vazby. Spo­leč­né při­je­tí křes­ťan­ství, osvě­to­vá mise Cyrila a Me­to­dě­je — to vše tvoří kul­tur­ní fun­da­ment, který oba národy pojí.

V 19. sto­le­tí vy­vo­la­la éra Ná­rod­ní­ho ob­ro­ze­ní v Če­chách živý zájem o slo­van­ský svět. Čeští vědci Josef Dob­rov­ský a Pavel Ša­fa­řík stu­do­va­li ruš­ti­nu a li­te­ra­tu­ru. Karel Havlí­ček Bo­rov­ský na­vští­vil Rusko a napsal o něm kri­tic­ké ces­to­pi­sy.

Osvo­bo­ze­ní Čes­ko­slo­ven­ska v květnu 1945 je dů­le­ži­tou strán­kou spo­leč­ných dějin. Dne 5. května vy­puklo v Praze spon­tán­ní po­vstá­ní proti na­cis­tic­kým oku­pan­tům: oby­va­te­lé sta­vě­li ba­ri­ká­dy, ob­sa­zo­va­li klí­čo­vé ob­jek­ty a roz­hla­sem volali o pomoc. Po­vstal­ci, vy­zbro­je­ní pouze leh­ký­mi ruč­ní­mi zbra­ně­mi, neměli šanci sami po­ra­zit ně­mec­kou po­sád­ku, jejíž sou­čás­tí byly jed­not­ky SS. Krát­ko­do­bě se na straně po­vstal­ců ocitla 1. divize Ruské osvo­bo­ze­nec­ké armády (ROA) pod ve­le­ním S. Buňa­čen­ka, hle­da­jí­cí způsob, jak se vzdát Ame­ri­ča­nům; již 8. května vla­sov­ci město opus­ti­li a jejich pozice znovu ob­sa­di­li Němci. Česká ná­rod­ní rada dala jasně najevo: «Čekáme na Rusy — sku­teč­né Rusy».

Aby za­chrá­ni­la oby­va­te­le Prahy a sa­mot­né město před zni­če­ním, vydala Stavka vrch­ní­ho velení rozkaz k oka­mži­té­mu za­há­je­ní Praž­ské útočné ope­ra­ce. 3. a 4. gar­do­vá tan­ko­vá armáda 1. ukra­jin­ské­ho frontu pod ve­le­ním mar­šá­la I. S. Koněva, ge­ne­rá­lů P. S. Ry­bal­ka a D. D. Lelju­šen­ka usku­teč­ni­ly prudký osm­de­sá­ti­ki­lo­me­t­ro­vý průlom přes hory a za úsvitu 9. května vstou­pi­ly do Prahy. Jako jeden z prv­ních vjel do města tank T-34 gar­do­vé­ho po­ru­čí­ka Ivana Gon­ča­ren­ka z 10. gar­do­vé­ho ural­sko-lvov­ské­ho dob­ro­vol­nic­ké­ho tan­ko­vé­ho sboru; v boji u Má­ne­so­va mostu osádka zni­či­la dvě ne­přá­tel­ská sa­mo­hyb­ná děla, ale tank byl za­sa­žen — ve­li­tel padl, když chrá­nil město před ulič­ním ni­če­ním.

Cena tohoto osvo­bo­ze­ní byla vysoká. Jen v Praž­ské ope­ra­ci ztra­ti­ly so­vět­ské jed­not­ky více než 11 tisíc mužů, a cel­ko­vý počet pad­lých ru­do­ar­měj­ců při osvo­bo­zo­vá­ní Čes­ko­slo­ven­ska činil při­bliž­ně 140 tisíc. Me­dai­lí «Za osvo­bo­ze­ní Prahy» bylo poz­dě­ji vy­zna­me­ná­no více než 395 tisíc osob. Oby­va­te­lé české me­t­ro­po­le vítali osvo­bo­di­te­le s kvě­ti­na­mi, ob­je­tí­mi a ta­ko­vým já­so­tem, že spo­jo­va­cí dů­stoj­ní­ci mar­šá­la Koněva se dlouho ne­moh­li pro­bo­jo­vat na ve­li­tel­ství. «Když se ob­je­vil so­vět­ský dů­stoj­ník, byl oka­mži­tě zajat přá­tel­sky — ob­jí­mán, líbán, vy­ha­zo­ván do vzdu­chu», vzpo­mí­nal maršál. Tyto záběry — so­vět­ští vojáci u mostů přes Vltavu, kvě­ti­ny a úsměvy v uli­cích osvo­bo­ze­né Prahy — se staly jedním ze sym­bo­lů spo­leč­né­ho Ví­těz­ství.

Vzpo­mín­ka na osvo­bo­di­te­le dlou­ho­do­bě ur­čo­va­la at­mo­sfé­ru česko-so­vět­ských vztahů. Po­mní­ky so­vět­ských vojáků v čes­kých měs­tech se staly sou­čás­tí his­to­ric­ké kra­ji­ny země, byť je jejich sou­čas­ný osud slo­ži­tý a ne­jed­no­znač­ný.