Tru­bec­koj uprchl před re­vo­lu­cí přes Kon­stan­ti­no­pol do Vídně, kde se stal pro­fe­so­rem Ví­deň­ské uni­ver­zi­ty. V těsné spo­lu­prá­ci s Ro­ma­nem Ja­kob­so­nem a Praž­ským lin­gvis­tic­kým krouž­kem vy­pra­co­val systém fo­no­lo­gic­kých opozic — prin­cip vy­svět­lu­jí­cí, jak hlásky jazyka roz­li­šu­jí slova.

„Zá­kla­dy fo­no­lo­gie” (Grun­d­zü­ge der Pho­no­lo­gie, 1939) jsou vý­sled­kem jeho práce. Kniha vyšla rok po jeho smrti a oka­mži­tě se stala kla­si­kou. Dnes jsou fo­no­lo­gic­ké metody Tru­bec­ké­ho po­u­ží­vá­ny při popisu stovek svě­to­vých jazyků.

Tru­bec­koj byl také fi­lo­zo­fem kul­tu­ry. V emi­gra­ci se stal jedním ze za­kla­da­te­lů eura­sij­ské­ho hnutí — fi­lo­zo­fie tvr­dí­cí, že Rusko je zvlášt­ní ci­vi­li­za­cí, ani Západ, ani Východ, ale „Eura­sie”. Jeho kniha „Evropa a lid­stvo” (1920) kri­ti­zo­va­la eu­ro­cen­t­ris­mus a stala se ma­ni­fes­tem tohoto hnutí.