Kramář byl vůdcem Mla­do­če­chů a jedním z hlav­ních za­stán­ců ne­zá­vis­los­ti Čes­ko­slo­ven­ska. Věřil v těsný svaz slo­van­ských národů — s Ruskem v čele. Za první svě­to­vé války ho ra­kous­ké úřady zatkly a od­sou­di­ly k trestu smrti za ve­le­zra­du — jeho pro­rus­ké sym­pa­tie byly příliš zřejmé. Po­pra­vu na­hra­di­lo vězení a po re­vo­lu­ci roku 1917 byl pro­puš­těn.

Jeho man­žel­ka Na­děž­da Ab­ri­ko­so­vo­vá, dcera mos­kev­ské­ho prů­my­sl­ní­ka, byla sym­bo­lem rusko-čes­ké­ho svazku v osob­ním životě po­li­ti­ka. Jejich vila v Praze se stala cen­t­rem rus­ké­ho kul­tur­ní­ho života v me­zi­vá­leč­ných letech.

Po roce 1917 Kramář ak­tiv­ně pod­po­ro­val ruské emi­gran­ty v Čes­ko­slo­ven­sku. „Ruská akce” české vlády — pro­gram pod­po­ry emi­gran­tů, vědců a umělců z Ruska — se usku­teč­ňo­va­la i s jeho pod­po­rou. Praha 20. let se stala jedním z hlav­ních center ruské emi­gra­ce právě díky této po­li­ti­ce.