11 ča­so­vých pásem. Když se v Ka­li­nin­gra­du snídá, na Ču­kot­ce se už večeří. Mezi nimi je celý den roz­dí­lu. Na území Ruska se vejde celá Ev­rop­ská unie, Kanada a ještě pár zemí navrch — 18 % veš­ke­ré souše pla­ne­ty.

Roku 1745 vydala ca­rev­na Alž­bě­ta Pe­t­rov­na výnos „O dodání ko­cou­rů ke dvoru“ — Zimní palác su­žo­va­ly myši. Ka­te­ři­na II. o 30 let poz­dě­ji za­řa­di­la „ga­lér­ní kočky“ do ofi­ci­ál­ní­ho stavu. Od té doby — téměř tři sta let — slouží v er­mi­táž­ních skle­pích ve stát­ních služ­bách kočičí po­sád­ka.

Dnes žije v Er­mi­tá­ži asi 50 koček: mají vlast­ní sklep­ní pro­stor velký jako malý byt, ku­cha­ře, ve­te­ri­ná­ře, in­di­vi­du­ál­ní pas a ofi­ci­ál­ní pra­cov­ní vztah s muzeem. Jednou ročně muzeum pořádá „Den er­mi­táž­ní kočky“ — ná­vštěv­ní­ci smějí do sklepů po­dí­vat se na za­měst­nan­ce. Je to nejdel­ší ne­pře­tr­ži­tá „kočičí práce“ na světě.

Údolí gej­zí­rů na Kam­čat­ce — jedno z pěti nej­vět­ších gej­zí­ro­vých polí na světě, ob­je­ve­né ná­ho­dou roku 1941 ge­o­lož­kou Taťá­nou Usti­no­vou. Na úseku dlou­hém 6 km je asi 90 ter­mál­ních pra­me­nů a 40 čin­ných gej­zí­rů. Dostat se tam lze jen vr­tu­l­ní­kem a jen s prů­vod­cem.

Plo­ši­na Pu­to­ra­na — nej­star­ší lávový stůl Země, vznikl před 250 mi­li­o­ny let. Je to pa­mát­ka UNESCO ve­li­kos­ti Švéd­ska, tyčící se 1500 metrů nad tajgou. Tisíce vo­do­pá­dů, tisíce jezer, ani jediné město.

Baj­kal­ský led se v zimě stává prů­hled­ným až do 40 metrů — můžete si na něj leh­nout a číst knihu přes celou vrstvu. Toto je­di­neč­né spo­je­ní čis­to­ty vody, síly tlaku a ne­pří­tom­nos­ti or­ga­ni­ky činí z Baj­ka­lu jediné za­mrz­lé jezero, přes které je vidět dno.

Amur­ský (ussu­rij­ský) tygr — nej­vět­ší kočka pla­ne­ty. Samci do­sa­hu­jí 320 kg a 3 metrů od nosu po ocas. V Rusku žije asi 750 je­din­ců — to je 95 % svě­to­vé po­pu­la­ce. Jsou to jediní tygři schop­ní žít při −40 °C: dlouhá srst, silná vrstva pod­kož­ní­ho tuku, tlapy na­šla­pu­jí­cí neslyš­ně po sněhu.

Manul — nej­star­ší divoká kočka, ne­změ­ni­la se už 5 mi­li­o­nů let. Žije ve ste­pích Za­baj­ka­lí a Altaje, je velká jako domácí kočka, ale má nej­hust­ší srst ze všech koč­ko­vi­tých a cha­rak­te­ris­tic­ký „ne­spo­ko­je­ný“ výraz tla­mič­ky. Znak mos­kev­ské zoo.

Rusko — to je 1/5 všech lesů pla­ne­ty. Čty­ři­krát víc lesa než v celé Bra­zí­lii. A asi po­lo­vi­na tohoto lesa je ne­do­tče­ná tajga, kde lze jít celé týdny a ne­po­tkat člo­vě­ka.

Rok 1915. Ka­zi­mir Ma­le­vič věší na vý­sta­vu „Černý čtve­rec“ — a obrací ev­rop­ské umění naruby. Není to obraz v ob­vyk­lém smyslu, nýbrž de­kla­ra­ce: ma­líř­ství skon­či­lo, začíná čistá forma. O rok poz­dě­ji na­vr­hu­je Tatlin „Pomník III. in­ter­na­ci­o­ná­ly“ — spi­rá­lo­vou věž vy­so­kou 400 metrů s otá­če­jí­cí­mi se patry. Ne­po­sta­vi­li ji, ale pro­jekt změnil ar­chi­tek­tu­ru 20. sto­le­tí.

Kan­din­skij, Li­sic­kij, Rod­čen­ko, Po­po­vo­vá, Stě­pa­no­vo­vá — za 15 let (1910–1925) vy­na­lez­li vi­zu­ál­ní jazyk, který se pak roz­ší­řil po celém světě. Bez rus­ké­ho supre­ma­tis­mu a kon­struk­ti­vis­mu by nebyl Bau­haus v Ně­mec­ku, mi­ni­ma­lis­mus IKEA, písmo Hel­ve­ti­ca ani pla­ká­to­vá gra­fi­ka Applu. To je ta ruská kul­tu­ra, o níž se v čes­kých ško­lách téměř ne­mlu­ví — a škoda.

Okro­š­ka — stu­de­ná po­lév­ka ze ze­le­ni­ny, va­ře­ných vajec a kvasu. Čech by to spíš nazval „ná­po­jem se zelení“ než po­lév­kou. Na jihu ji Rusko dělá na kefíru, na severu na kvasu, a tyto dva tábory se na­vzá­jem ne­u­zná­va­jí asi jako Pra­ža­né a Brňané.

Po­han­ka — ná­rod­ní obi­lo­vi­na Ruska, v Česku ji téměř ne­na­jde­te. Vaří se 15 minut, jí ji po­lo­vi­na země k sní­da­ni. Rusové mají k po­han­ce stejný vztah jako Ita­lo­vé k těs­to­vi­nám: nejíst ji je něco jako od­ří­ká­ní.

Bo­ro­din­ský chléb — kva­so­vý, s ko­ri­an­drem, tmavý jako káva a hutný jako cihla. Po­jme­no­ván po bitvě u Bo­ro­di­na (1812) — byl vy­myš­len pro vo­jen­ské pří­dě­ly. Čes­ké­mu křu­pa­vé­mu pše­nič­né­mu chlebu na­pros­to pro­ti­klad­ný.

Si­biř­ské pel­me­ně — lepí se celou ro­di­nou, po stov­kách na­jed­nou, mrazí se venku (kde je −30 °C při­ro­ze­ná mraz­nič­ka) a skla­du­jí se týdny. Vaří se přesně 5 minut po vy­plu­tí. Vůbec ne totéž co české „kned­líč­ky“ v po­lév­ce.

Kaviár — bílý (je­se­te­ří) a čer­ve­ný (lososí) — dva různé světy. Bílý se počítá na gramy na talíři (až 5000 € za ki­lo­gram u di­vo­ké­ho je­se­te­ra), čer­ve­ný je běžný před­krm na no­vo­roč­ním stole po celé zemi.

Anton Čechov. Spi­so­va­te­lo­vo pří­jme­ní NE­po­chá­zí od slova „Čechy“ — je to ná­hod­ná shoda, nej­spíš od pře­zdív­ky „čech“ = na­krát­ko ostří­ha­ný. Při první ná­vštěvě Prahy roku 1897 ale spi­so­va­tel za­žer­to­val: „Přijel jsem ke svým.“ České pře­kla­dy Če­cho­va se drží ve špičce kla­si­ky 130 let.

Ja­ro­slav Hašek. Tvůrce Švejka strá­vil v Rusku 5 let (1915–1920) — padl do zajetí, přešel do čes­ko­slo­ven­ských legií, poté do Rudé armády. Byl bol­še­vic­kým ko­mi­sa­řem v Ufě, oženil se s Ruskou. Každá strán­ka „Švejka“ je pro­tká­na ruskou zku­še­nos­tí.

An­to­nín Dvořák a Petr Čaj­kov­skij se se­tka­li v Praze roku 1888. Dvořák byl na zkouš­ce, nadchla ho or­chest­rál­ní tech­ni­ka Čaj­kov­ské­ho — a o rok poz­dě­ji pře­psal ryt­mic­kou kresbu 8. sym­fo­nie. Toto se­tká­ní je oka­mžik, kdy se česká a ruská sym­fo­nic­ká škola oprav­du na­vzá­jem usly­še­ly.