Společná díla

O metru v Praze se uva­žo­va­lo už ve dva­cá­tých letech, pro­jekt se ale dlouho ne­hý­bal — příliš slo­ži­tá ge­o­lo­gie, příliš drahé. K posunu došlo v roce 1965, kdy byla po­de­psá­na dohoda o tech­nic­ké spo­lu­prá­ci se SSSR. So­vět­ský Me­t­rostroj předal čes­ko­slo­ven­ským ko­le­gům zku­še­nos­ti s ražbou tunelů ští­to­vou me­to­dou, část stroj­ní­ho vy­ba­ve­ní i in­že­nýr­ský dohled. Stavba začala v srpnu 1967; první linka — trasa C z Flo­ren­ce na So­ko­lov­skou (dnes Flo­renc–Ka­če­rov) — byla ote­vře­na 9. května 1974.

Soupra­vy první ge­ne­ra­ce — řada Ečs — se vy­rá­bě­ly v My­tiš­čin­ském stro­jí­ren­ském závodě (dnes Me­t­ro­va­gon­maš) na za­káz­ku čes­ko­slo­ven­ské strany. Prv­ních 87 vozů při­je­lo z Pod­mos­ko­ví do Prahy po že­lez­ni­ci v roce 1973. Jejich vzdá­le­něj­ší pří­buz­ní — soupra­vy řady 81-71 — vozili Pra­ža­ny až do po­čát­ku dva­cá­tých let 21. sto­le­tí.

Čes­ko­slo­ven­sko bylo první zemí RVHP, která zís­ka­la vlast­ní ja­der­ný ener­ge­tic­ký blok s re­ak­to­rem VVER so­vět­ské­ho návrhu. Stavba JE Du­ko­va­ny začala v roce 1979 podle pro­jek­tu za­lo­že­né­ho na typu VVER-440/213 — a stala se vzorem spo­leh­li­vos­ti: její čtyři bloky (uve­de­né do pro­vo­zu v letech 1985–1987) běží dodnes, do­dá­va­jí zhruba 20 % vší elektři­ny v Česku a patří mezi nej­bez­peč­něj­ší bloky tohoto typu na světě.

Druhá česká ja­der­ná elek­trár­na — Te­me­lín — se začala stavět v roce 1987 podle so­vět­ské­ho pro­jek­tu s re­ak­to­rem VVER-1000. Po roce 1989 se po­li­tic­ká si­tu­a­ce změ­ni­la a systém řízení elek­trár­ny do­kon­či­la ame­ric­ká Wes­tinghouse, sa­mot­ný re­ak­tor i pod­stat­ná část kon­struk­ce však zů­sta­ly so­vět­ské. Te­me­lín byl spuš­těn v letech 2000 a 2002 — oba jeho bloky pra­cu­jí dodnes.

Prů­mys­lo­vá spo­lu­prá­ce byla obou­stran­ná. Praž­ská ČKD vy­rá­bě­la die­se­lo­vé lo­ko­mo­ti­vy, vagony metra i za­ří­ze­ní pro elek­trár­ny — značná část pro­duk­ce smě­řo­va­la do So­vět­ské­ho svazu. Škoda Plzeň do­dá­va­la na so­vět­ské ja­der­né elek­trár­ny tla­ko­vé nádoby re­ak­to­rů a pa­ro­ge­ne­rá­to­ry; Tatra (Kopřiv­ni­ce) ná­klad­ní vozy Tatra 148 a poz­dě­ji Tatra 815 pro ropný a ply­ná­ren­ský prů­my­sl Sibiře.

Nej­zná­měj­ším ex­port­ním vý­rob­kem té doby byla tram­vaj Tatra T3. Vy­ro­bi­lo se jí kolem 14 tisíc kusů a pře­váž­ná vět­ši­na smě­řo­va­la do měst So­vět­ské­ho svazu: Moskvy, Le­nin­gra­du, Kyjeva, Sver­dlov­ska, No­vosi­bir­ska, Taš­ken­tu — a dále po mapě. Tyto čer­ve­no­bí­lé „Tatry” vozily so­vět­ské ces­tu­jí­cí až do dva­cá­tých let 21. sto­le­tí a v de­sít­kách měst se staly sym­bo­lem celé jedné epochy.

Spo­je­ný ústav ja­der­ných vý­zku­mů v Dubně vznikl v roce 1956 jako me­zi­ná­rod­ní vě­dec­ké cen­t­rum je­de­nác­ti so­ci­a­lis­tic­kých zemí. Čes­ko­slo­ven­sko bylo mezi za­klá­da­jí­cí­mi. Po de­se­ti­le­tí zde pra­co­va­li čeští a slo­ven­ští fyzici v ob­las­ti ja­der­né fyziky, su­per­těž­kých prvků a fyziky vy­so­kých ener­gií.

Nej­vý­raz­něj­ším vý­sled­kem je objev 105. prvku Men­dě­le­je­vo­vy ta­bul­ky v roce 1968. Na práci se po­dí­lel čes­ko­slo­ven­ský ra­di­o­che­mik Ivo Zvára, který v Dubně strá­vil přes še­de­sát let. V roce 1997 schvá­li­la Me­zi­ná­rod­ní unie pro čistou a užitou chemii (IUPAC) jeho název: dub­ni­um (Db) — na počest pod­mos­kev­ské­ho města, kde byla měření pro­ve­de­na. Tento symbol dnes stojí v každé školní učeb­ni­ci světa.