Po­vá­leč­né Čes­ko­slo­ven­sko leželo v tros­kách po šesti letech na­cis­tic­ké oku­pa­ce. Již roku 1945 za­mí­ři­ly ze SSSR první do­dáv­ky obilí, uhlí a su­ro­vin — mimo jiné bavlny, ropy a že­lez­ných kovů. Jen za období 1948–1955 vzros­tl obrat obou zemí téměř de­se­ti­ná­sob­ně. Pro­střed­nic­tvím Rady vzá­jem­né hos­po­dář­ské pomoci (RVHP, za­lo­že­na 1949) zís­ká­va­lo Čes­ko­slo­ven­sko úvěry, tech­no­lo­gie a od­by­tiš­tě pro vlast­ní pro­duk­ci.

Hlav­ním ne­do­stat­ko­vým zbožím těch let byly ener­ge­tic­ké zdroje. So­vět­ské do­dáv­ky ropy a uhlí umož­ni­ly znovu spus­tit za­sta­ve­né hutní kom­bi­ná­ty — pře­de­vším v Os­t­ra­vě a Kladně. Do roku 1955 dosáhl čes­ko­slo­ven­ský prů­my­sl úrovně před­vá­leč­né­ho roku 1937 a v řadě od­vět­ví ji pře­ko­nal.

Myš­len­ka metra v Praze se pro­bí­ra­la už ve 20. letech, ale pro­jekt se dlouho ne­hý­bal — příliš slo­ži­tá ge­o­lo­gie, příliš drahé. Věc se po­hnu­la roku 1965, kdy byla po­de­psá­na dohoda o tech­nic­ké pomoci se SSSR. So­vět­ský „Me­t­rostroj“ předal čes­ko­slo­ven­ským ko­le­gům zku­še­nos­ti s ražbou tunelů štítem, vy­ba­ve­ní a část in­že­nýr­ské­ho per­so­ná­lu. Stavba začala v srpnu 1967; první linka — trasa C od Flo­ren­ce po So­ko­lov­skou — byla ote­vře­na 9. května 1974.

Soupra­vy první etapy — série Ečs — byly po­sta­ve­ny v My­tiš­čin­ském stro­jí­ren­ském závodě (dnes „Me­t­ro­va­gon­maš“) na ob­jed­náv­ku čes­ko­slo­ven­ské strany. Prv­ních 87 vozů do­ra­zi­lo z Pod­mos­ko­ví do Prahy po že­lez­ni­ci roku 1973. Jejich vzdá­le­ní pří­buz­ní — soupra­vy série 81-71 — vozili Pra­ža­ny až do po­čát­ku 2000. let.

Čes­ko­slo­ven­sko zís­ka­lo jako první ze zemí RVHP vlast­ní ja­der­ný blok s re­ak­to­rem VVER so­vět­ské­ho vývoje. JE Du­ko­va­ny se sta­vě­la od roku 1979 podle pro­jek­tu za­lo­že­né­ho na VVER-440/213 — a stala se eta­lo­nem spo­leh­li­vos­ti: její čtyři bloky (1985–1987) dodnes pra­cu­jí, dávají asi 20 % veš­ke­ré elektři­ny Česka a jsou po­va­žo­vá­ny za jedny z nej­bez­peč­něj­ších „vve­rov­ských“ bloků na světě.

Druhá česká ja­der­ná elek­trár­na — Te­me­lín — se za­klá­da­la roku 1987 podle so­vět­ské­ho pro­jek­tu s re­ak­to­rem VVER-1000. Po roce 1989 se po­li­tic­ká si­tu­a­ce změ­ni­la a systém řízení elek­trár­ny do­kon­čo­va­la už ame­ric­ká Wes­tinghouse, ale sa­mot­ný re­ak­tor a značná část kon­struk­ce zů­sta­ly so­vět­ské. Te­me­lín byl spuš­těn v letech 2000 a 2002 — oba jeho bloky rovněž pra­cu­jí dodnes.

Prů­mys­lo­vá ko­o­pe­ra­ce byla obou­stran­ná. Čes­ko­slo­ven­ský závod ČKD v Praze vy­rá­běl lo­ko­mo­ti­vy, vozy metra a za­ří­ze­ní pro elek­trár­ny — značná část pro­duk­ce mířila do So­vět­ské­ho svazu. Škoda Plzeň do­dá­va­la na so­vět­ské ja­der­né elek­trár­ny tla­ko­vé nádoby re­ak­to­rů a pa­ro­ge­ne­rá­to­ry, Tatra (Kopřiv­ni­ce) — ná­klad­ní vozy Tatra 148 a Tatra 815 pro ropný a ply­ná­ren­ský prů­my­sl Sibiře.

Nej­zná­měj­ším ex­port­ním pro­duk­tem té doby byla tram­vaj Tatra T3. Vy­ro­bi­lo se jich asi 14 tisíc a na­pros­tá vět­ši­na za­mí­ři­la do měst So­vět­ské­ho svazu: Moskvy, Le­nin­gra­du, Kyjeva, Sver­dlov­sku, No­vosi­bir­sku, Taš­ken­tu a dál po mapě. Tyto čer­ve­no­bí­lé „tatry“ vozily so­vět­ské ces­tu­jí­cí až do 2000. let a staly se sym­bo­lem epochy v de­sít­kách měst.

Spo­je­ný ústav ja­der­ných vý­zku­mů v Dubně byl za­lo­žen roku 1956 jako me­zi­ná­rod­ní cen­t­rum je­de­nác­ti so­ci­a­lis­tic­kých zemí. Čes­ko­slo­ven­sko je mezi za­kla­da­te­li. Po de­se­ti­le­tí pra­co­va­li čeští a slo­ven­ští fyzici v Dubně v ob­las­ti ja­der­né fyziky, su­per­těž­kých prvků a fyziky vy­so­kých ener­gií.

Nej­vý­raz­něj­ším úspě­chem je objev 105. prvku Men­dě­le­je­vo­vy ta­bul­ky roku 1968. Na práci se po­dí­lel čes­ko­slo­ven­ský ra­di­o­che­mik Ivo Zvára, který v Dubně pra­co­val přes še­de­sát let. Roku 1997 Me­zi­ná­rod­ní unie pro čistou a užitou chemii (IUPAC) schvá­li­la název prvku: dub­ni­um (Db) — na počest pod­mos­kev­ské­ho města, kde byla pro­ve­de­na měření. Dnes tento symbol stojí v každé školní učeb­ni­ci světa.