„Medvídek Pú“: filmové promítání ke 100. narozeninám

V roce 1969 na­to­čil ve studiu Soju­zmult­film re­ži­sér Fjodor Chi­t­ruk spo­leč­ně s Bo­ri­sem Za­cho­de­rem první film „Vinni-Puch“. Ná­sle­do­va­ly „Vinni-Puch jde na ná­vště­vu“ (1971) a „Vinni-Puch a den sta­ros­tí“ (1972). Tři krátké pří­běhy — a celý vesmír, v němž se každá věta dávno stala okříd­le­nou.

Podobu med­víd­ka vy­tvo­ři­li vý­tvar­ní­ci Vla­di­mir Zujkov a Eduard Na­za­rov. Zuj­ko­vo­vu první skicu ve studiu pře­zdí­va­li „zbě­si­lá pam­pe­liš­ka“ — Pú byl roz­cu­cha­ný a bez­tva­rý, museli ho „učesat“. A Pra­sát­ko zpo­čát­ku vy­pa­da­lo jako „tlustý párek“, dokud mu Zujkov ne­při­dal tenký krček — a po­sta­va ožila.

Chi­t­ruk vy­prá­věl, že před prací na filmu disneyov­ské­ho Med­víd­ka Pú ne­vi­děl a zá­měr­ně dělal svého — ne hračku, ale živé zvíře. Říká se, že re­ži­sér disneyov­ské verze Wol­f­gang Re­i­ther­man po zhléd­nu­tí so­vět­ské­ho Pú uznal, že ruský med­ví­dek se povedl lépe. Za tri­lo­gii o Med­víd­ko­vi Pú a další filmy získal Fjodor Chi­t­ruk v roce 1976 Státní cenu SSSR.

Med­víd­ka Pú na­mlu­vil Je­v­ge­nij Leonov — a i on má letos sté výročí: herec se na­ro­dil 2. září 1926, ve stej­ném roce jako Mil­ne­ho kniha. Herců na tuto roli vy­zkou­še­li mnoho, ale „sedl“ jen Leonov. Jeho hlas se ovšem zdál pro med­víd­ka příliš hlu­bo­ký a pomalý — a zvukař Ge­or­gij Mar­tyňuk na­hráv­ku zrych­lil zhruba o tře­ti­nu. Tak se zrodil ten hlas, který po­zná­te po první větě.

Pra­sát­ko na­mlu­vi­la Ija Sa­v­vi­no­vá — podle vlast­ních slov na­po­do­bo­va­la in­to­na­ce bás­níř­ky Belly Achma­du­li­no­vé. Oslíka Ijáčka pro­půj­čil svůj hlas Erast Garin, Sovu Zi­nai­da Na­ryški­no­vá, Krá­líč­ka Ana­to­lij Ščukin a vy­pra­vě­čem je Vla­di­mir Osenev. Hudbu k filmům složil Mojsej Vajnberg.

So­vět­ský Med­ví­dek Pú dávno nežije jen na plátně: ob­je­vil se na znám­kách SSSR i Ruska, na po­hled­ni­cích a od­zna­cích a jeho hlášky se staly sou­čás­tí jazyka — opa­ku­jí je i ti, kdo film na­po­sle­dy viděli v dět­ství.

Med­víd­ka Pú není třeba před­sta­vo­vat — člověk ho ne­po­zná­vá podle knížek, ale podle hlasu. Ten hlas se ozýval z te­le­vi­ze, když jsme byli malí, a zůstal v nás na­po­řád: teplý, trochu chrapla­vý, brumla­jí­cí si něco pro sebe cestou k hr­neč­ku s medem. To nej­po­di­vu­hod­něj­ší začne, když si vedle vás sedne dítě. Vidí ten film poprvé — a my na­jed­nou po­cho­pí­me, že jsme z něj vlast­ně nikdy ne­vy­rost­li.

Při­veď­te děti i vnou­ča­ta, po­zvě­te přá­te­le. Jsou ra­dos­ti, které se nedají pře­vy­prá­vět — dají se jen sdílet: sedět ve tmě sálu bok po boku, zasmát se ve stej­nou chvíli známé hlášce a za­chy­tit pohled dítěte, které právě ob­je­vi­lo to, co vy máte rádi celý život. Med­víd­ko­vi je letos sto let, ale stár­nout se ne­chys­tá — a my s ním taky ne­mu­sí­me.

Vstup je volný, je však nutná re­gis­tra­ce — stačí klik­nout na tla­čít­ko na této strán­ce. Těšíme se na vás 14. října v 18:00 ve Velkém sále Rus­ké­ho domu v Praze.