Nenajdete ho v žádném atlasu zvířat. Vědci — lidé seriózní — rozhodili rukama a zapsali: „zvíře vědě neznámé“. Věda ho neuznala dodnes.
A děti ho uznaly hned. A uznávají ho už šedesát let — každý den, na všech kontinentech, v desítkách jazyků.
Bedna pomerančů
20. srpna 1966 vyšla v nakladatelství Dětská literatura první kniha Eduarda Uspenského — „Krokodýl Gena a jeho přátelé“. Útlá dětská knížka, jakých tehdy vycházely stovky. Z bedny pomerančů se v ní vyškrábal malý ušatý tvoreček — vykrmený za dlouhou cestu a prospavší celé své putování. Zkoušeli ho umístit do zoo — nevzali ho: věda takové zvíře neznala. Nakonec se usadil v telefonní budce a začal čekat. Sám ještě nevěděl na co. Přesněji — na koho.
I jméno dostal náhodou, podle starého dobrého slova „čeburachnuťsja“ — spadnout, žuchnout. Seděl na stole, seděl — a žuchnul. Tak mu začali říkat Čeburaška.
Nikdo — ani autor, ani nakladatelství, ani první čtenáři — toho srpnového dne netušil, že na svět právě přišel jeden z jeho nejmilovanějších obyvatel.
Uši, oči a hlas
Skutečné zrození přišlo o tři roky později, když režisér Roman Kačanov natočil loutkový film „Krokodýl Gena“. Výtvarník Leonid Švarcman dlouho hledal podobu tvorečka — a našel to, co už nejde vidět jinak: uši větší než hlava a obrovské, důvěřivě otevřené oči dítěte. Pak přišly filmy „Čeburaška“ a „Šapokljak“ — a písničky, které se několik generací naučilo nazpaměť dřív než malou násobilku.
O čem to doopravdy je
Přečtěte si tu pohádku dospělýma očima — a budete se divit. Vždyť vůbec není o zvířátku.
Je o osamělém krokodýlovi, který se každý večer vracel z práce (pracoval v zoo — jako krokodýl) do prázdného bytu, kde na něj čekaly jen šachy a dýmka. Až to jednoho dne nevydržel — a napsal inzerát: „Mladý krokodýl hledá kamarády.“ A na ten inzerát přišli stejně osamělí: holčička Galja, pejsek Tobik, tvoreček beze jména a bez rodokmenu. A pak vymysleli, že postaví Domek přátel — pro všechny, kdo si nemají s kým kamarádit. A zatímco ho stavěli — skamarádili se sami.
V tom je celé tajemství, kvůli kterému nás ten příběh nepouští už šedesát let. Samota se dá vyléčit. Ne časem, ne vzdáleností — ale společným dílem a otevřenými dveřmi.
Čeburaška mluví česky
V Ruském domě v Praze je Čeburaška dávným a váženým hostem. „Krokodýl Gena“, „Čeburaška“ i „Šapokljak“ běžely v našem sále nejednou — rusky i česky. A každý, kdo na těch promítáních byl, si všiml jedné věci: české děti se smějí přesně na stejných místech jako ruské. Na opravdový smích, jak se ukazuje, není překlad potřeba.
Letos se na našem plátně starý známý objevil už jiný — v celovečerních filmech „Čeburaška“ a „Čeburaška 2“, kde ho znovu, políčko po políčku, stvořili tvůrci trojrozměrné animace. Technika se změnila k nepoznání. Oči zůstaly stejné. A sál jim odpovídal tím samým co před půlstoletím — naprosto upřímným dětským smíchem.
A ta písnička, mimochodem, nelhala. Kouzelník doletěl až do Prahy: filmy se v Ruském domě opravdu promítají zadarmo. Stejně jako skoro všechno ostatní.
To nejzajímavější se ale v takové večery neděje na plátně. Rozhlédněte se po sále. Tady je babička — „Krokodýla Genu“ viděla jako prvňačka a teď si potmě neslyšně předříkává písničku. Vedle ní její dospělá dcera — ta samá holčička, které kdysi doma pouštěli desku o modrém vagónu. A tady vnuk, narozený už v Praze — polovině slov ještě nerozumí, ale směje se ze všech nejhlasitěji. Tři generace — a jeden smích pro všechny.
Prožitky, které si neseme z dětství, nemají datum spotřeby. Potřebují jen místo, kde se za ně nikdo nestydí. A tady, v domě v tiché ulici Na Zátorce, se z nějakého důvodu projevují obzvlášť silně — nečekaně i pro samotné dospělé. Přijďte — přesvědčte se. Poslechněte si, jak se směje vaše dítě. A přistihněte se, že se vám samotným lesknou oči.
Dočkal se
Před šedesáti lety nikdo nevěděl, jak pojmenovat ušatého tvorečka z bedny pomerančů. Dnes ho zná celý svět a slovu „Čeburaška“ rozumí bez překladu na všech kontinentech. Protože v překladu znamená, upřímně řečeno, něco docela prostého: ten, kdo moc čekal na kamaráda — a dočkal se.
Přijďte. V Domě, který kdysi také postavili pro přátelství, na vás čekají. Tak, jak se umí čekat jen v dětství — s pevnou vírou, že určitě přijdete.
Text: Sergej Tafincev, Ruský dům v Praze