Online prezentace „Obyčejný kouzelník“: 130 let od narození Jevgenije Švarce

Právě se jménem Je­v­ge­ni­je Lvo­vi­če Švarce jsou spo­je­ny nej­ob­lí­be­něj­ší po­hád­ky dět­ství a filmy na­to­če­né podle jeho scé­ná­řů: „Po­pel­ka“, „Po­hád­ka o ztra­ce­ném čase“, „Dva javory“, „Marja Uměl­ky­ně“, „Sně­ho­vá krá­lov­na“, „Oby­čej­ný zázrak“…

Celou první po­lo­vi­nu tři­cá­tých let strá­vil spi­so­va­tel hle­dá­ním žánru, který by mu umož­nil svo­bod­ně vy­ja­d­řo­vat své myš­len­ky a své chá­pá­ní světa. A našel ho!

Pa­ma­tu­je­te si větu známou z dět­ství: „Nejsem kou­zel­ník, teprve se učím… ale láska nám pomáhá dělat oprav­do­vé zá­zra­ky“? Právě díky Je­v­ge­ni­ji Lvo­vi­či se stala okříd­le­nou!

Švar­co­vy po­hád­ky učí dobru a sou­ci­tu s cizím ne­štěs­tím, lásce k pří­ro­dě, učí prav­di­vě a po­cti­vě hod­no­tit vlast­ní mož­nos­ti, nebýt do­mýš­li­vý, po­slou­chat starší, zejmé­na rodiče.

Je­v­ge­nij Švarc plně od­po­ví­dal svému po­vo­lá­ní po­hád­ká­ře: na jeho dílech vy­rost­la ne­jed­na ge­ne­ra­ce. Když psal pro děti, po­zor­ně mu na­slou­cha­li do­spě­lí, a když tvořil pro do­spě­lé, skvěle ho při­jí­ma­ly děti.

Deset let jed­no­ho zá­zra­ku

Sláva sta­teč­ným, kteří se od­va­žu­jí mi­lo­vat, ač vědí, že tomu všemu jednou bude konec. Sláva bláznům, kteří žijí, jako by byli ne­smr­tel­ní, — smrt před nimi někdy ustou­pí.

Je­v­ge­nij Švarc, „Oby­čej­ný zázrak“

Na této hře Švarc pra­co­val celých deset let. A i poté, co ru­ko­pis do­kon­čil, ještě dlouho hledal vhodný závěr a před­čí­tal přá­te­lům četné verze po­sled­ní­ho děj­ství.

Podle spi­so­va­te­lo­vých scé­ná­řů vznik­la řada filmů. Na­pří­klad „Prvňač­ka“ — příběh o dívce Ma­rusje, která jde poprvé do školy, kde se z bez­sta­rost­né před­ško­lač­ky stává oprav­do­vá ško­lač­ka. Ma­rusja se učí sa­mo­stat­nos­ti, vážit si přá­tel­ství a nést od­po­věd­nost za své činy.

V roce 1947 vzniká fil­mo­vá po­hád­ka „Po­pel­ka“ — snad nej­kou­zel­něj­ší a nej­ob­lí­be­něj­ší po­hád­ka všech dětí i do­spě­lých! A v roce 1957 při­chá­zí první ba­rev­ný ši­ro­ko­úh­lý hraný film „Don Qui­jo­te“, jehož hrdina, za­mi­lo­va­ný do ry­tíř­ských románů, se roz­ho­dl sám stát ry­tí­řem a vydat se na vý­pra­vu se svým věrným zbroj­no­šem. Hr­din­ské činy konané ke slávě dámy srdce a na obranu ubo­hých se uka­zu­jí jako ne­smy­sl­né a ab­surd­ní. Ale přes­to­že se mu lidé smějí, Don Qui­jo­te si za­cho­vá­vá víru ve spra­ve­dl­nost.

Dul­ci­nea z Prahy

A mi­mo­cho­dem — za­jí­ma­vost! V roli Al­don­zy Lo­ren­zo­vé (tedy Dul­ci­ney z Tobosa) si za­hrá­la Lud­mi­la Kasja­no­vo­vá, která dlouhá léta žila v Praze a ne­jed­nou přišla na akce Rus­ké­ho domu. Spolu s man­že­lem, spi­so­va­te­lem Vik­to­rem Ka­za­ko­vem, byli v roce 2013 v Ruském domě v Praze vy­zna­me­ná­ni me­dai­lí „Za lásku a věr­nost“.

Pro he­reč­ku se tato role stala ná­hod­ným fil­mo­vým de­bu­tem: dívky si všimli na chod­bách Mos­fil­mu, kde pro­chá­ze­la zkouš­ka­mi na „Kar­ne­va­lo­vou noc“, na­ko­nec si však vy­bra­la „Dona Qui­jo­ta“.

Česká stopa

Za­jí­ma­vé je, že i v Čes­ko­slo­ven­sku se k Švar­co­vě tvorbě ne­jed­nou ob­ra­ce­li a oce­ňo­va­li spo­je­ní po­hád­ko­vé formy se spo­le­čen­skou sa­ti­rou. Jeho po­hád­ko­vé hry — „Drak“, „Stín“, „Oby­čej­ný zázrak“ — se hojně uvá­dě­ly v Evropě a Čes­ko­slo­ven­sko nebylo vý­jim­kou.

Hru „Nahý král“ na­stu­do­val v roce 1967 v Klicpe­ro­vě di­va­dle v Hradci Krá­lo­vé re­ži­sér Josef Poll — in­sce­na­ce se s úspě­chem hrála osm­náct­krát. A pre­mi­é­ra „Oby­čej­né­ho zá­zra­ku“ — ope­ret­ní adap­ta­ce ve Stát­ním di­va­dle v Os­t­ra­vě — se konala 15. října 1977.

Řada Švar­co­vých děl byla v Čes­ko­slo­ven­sku pře­lo­že­na a vydána. Na­pří­klad „Od­váž­ná ško­lač­ka“ vyšla ve Stát­ním pe­da­go­gic­kém na­kla­da­tel­ství v Praze v roce 1956 v pře­kla­du Taťány Haš­ko­vé; vydány byly i hry „Nahý král“ a „Drak“.

Níže jsou vydání Švar­co­vých děl: ruský svazek „Sně­ho­vá krá­lov­na. Drak“ a české pře­kla­dy. Klik­ně­te na kte­rou­ko­li obálku a pro­hléd­ně­te si ji ve velkém.

Je­v­ge­nij Lvovič odešel v 61 letech a mnohé ne­sti­hl. Ale na to nej­dů­le­ži­těj­ší — da­ro­vat lidem po­hád­ku a kouzlo — mu čas stačil…