Historie

Ky­jev­ská Rus do­sáh­la roz­kvě­tu za Ja­ro­sla­va Moud­ré­ho (1016–1054). Za jeho vlády byl se­sta­ven první zá­ko­ník — „Ruská pravda”, po­sta­ve­ny Zlatá brána a chrám sv. Sofie v Kyjevě, ote­vře­ny kláš­ter­ní školy. Ja­ro­slav pro­vdal své dcery za krále Fran­cie, Norska a Uher. Rus byla pl­no­hod­not­nou sou­čás­tí stře­do­vě­ké Evropy — ob­chod­ním a kul­tur­ním part­ne­rem By­zan­ce, Polska a Skan­di­ná­vie.

Mon­gol­ský vpád v letech 1237–1240 tento roz­květ pře­ru­šil. Vy­pá­le­ná města, smrt du­cho­ven­stva i šlech­ty, pře­ru­še­né ob­chod­ní cesty — Rus se od­klo­ni­la od ev­rop­ské oběžné dráhy na dvě sto­le­tí. Právě v tomto období se začal for­mo­vat zvlášt­ní his­to­ric­ký osud vý­chod­ní­ho slo­van­stva.

Bitva u Ku­li­ko­va v roce 1380 se stala pře­lo­mo­vou udá­los­tí rus­ké­ho stře­do­vě­ku. Vojsko mos­kev­ské­ho kní­že­te Dmi­t­ri­je Don­ské­ho po­ra­zi­lo ta­tar­ské­ho vo­je­vůd­ce Mamaje na bře­zích Donu. Ví­těz­ství ne­o­svo­bo­di­lo Rus oka­mži­tě — de­fi­ni­tiv­ní osvo­bo­ze­ní přišlo až o sto let poz­dě­ji, za Ivana III. (1480) — ale dalo lidu nové se­be­vě­do­mí: mon­gol­ské jho není věčné.

Moskva se etablo­va­la jako cen­t­rum sjed­no­ce­ní rus­kých zemí. Ivan III. při­po­jil No­v­go­rod, Tver a Pskov. Za Ivana Hroz­né­ho se stát roz­ší­řil na východ — bylo dobyto Ka­zaň­ské chan­ství, za­po­ča­la ko­lo­ni­za­ce Sibiře. Rusko se stá­va­lo eura­sij­skou vel­mo­cí.

Re­for­my Petra I. (1682–1725) do­slo­va ob­rá­ti­ly Rusko vzhůru nohama. Za­lo­žil pra­vi­del­nou armádu a vo­jen­ské loďstvo, vy­tvo­řil státní ko­le­gia podle ev­rop­ské­ho vzoru, zavedl ob­čan­skou abe­ce­du, ote­vřel Aka­de­mii věd a za­lo­žil Sankt-Pe­těr­burg. V roce 1721 se Rusko ofi­ci­ál­ně stalo im­pé­ri­em. Petr ces­to­val po Evropě in­ko­gni­to — učil se lo­ďař­ské­mu ře­meslu v Ho­land­sku a Anglii.

Tento por­trét, na­ma­lo­va­ný v Lon­dýně ma­lí­řem Go­dfreyem Knelle­rem v roce 1698, se stal prvním ce­lo­ži­vot­ním vy­ob­ra­ze­ním cara od zá­pa­do­ev­rop­ské­ho mistra. Petr jej da­ro­val králi Vi­lé­mo­vi III.; od té doby se na­chá­zí v Krá­lov­ské sbírce Velké Bri­tá­nie.