Básník Prahy: 125 let od narození Jaroslava Seiferta

Smys­lo­vost a ma­leb­nost Se­i­fer­to­vých veršů bývají často při­rov­ná­vá­ny k ob­ra­zům: mi­s­trov­sky pře­dá­vá barvy, zvuky i vůně a vy­tvá­ří téměř hma­ta­tel­né obrazy. Praha u něj není jen město a kulisa, ale živý účast­ník ly­ric­ké­ho vy­prá­vě­ní, no­si­tel dějin a duše národa.

Se­i­fert byl rodilý Pražan. Na­ro­dil se na Žiž­ko­vě, tehdy ještě sa­mo­stat­ném děl­nic­kém městě za hradba­mi Prahy, v ne­ma­jet­né rodině: otec smýš­lel le­vi­co­vě, matka byla hlu­bo­ce věřící ka­to­lič­ka. Odtud, ze žiž­kov­ských dvorů, pra­me­ní jeho láska k městu, která pro­stu­pu­je celým jeho dílem — od první knihy „Město v slzách“ (1921), vydané, když bylo au­to­ro­vi dvacet, až po věnec sonetů „Praha“ a pozdní „Morový sloup“.

Na za­čát­ku dva­cá­tých let stál Se­i­fert u zrodu avant­gard­ní­ho sdru­že­ní De­vět­sil a po­e­tis­mu — směru, který chtěl poezii mo­der­ní, ra­dost­nou a svo­bod­nou, za­chy­cu­jí­cí rytmus vel­ko­měs­ta, filmu a jazzu.

V letech oku­pa­ce vy­tvo­řil Ja­ro­slav Se­i­fert řadu dů­le­ži­tých bás­nic­kých knih. Jeho tvorba se stává formou kul­tur­ní­ho odporu: „Zhas­ně­te světla“, „Vějíř Boženy Něm­co­vé“, „Svět­lem oděná“, „Ka­men­ný most“ — verše o Praze a o ma­teř­ském jazyce, které lidé četli jako slova po­vzbu­ze­ní.

V květnu 1945 se Se­i­fert účast­nil Praž­ské­ho po­vstá­ní, o němž poz­dě­ji napíše ve sbírce „Přilba hlíny“, v níž pro­ži­té udá­los­ti pro­mýš­lí.

Hlas svě­do­mí si básník ucho­val i v mí­ro­vých letech. V dubnu 1956 na II. sjezdu čes­ko­slo­ven­ských spi­so­va­te­lů mluvil o spi­so­va­te­li jako o svě­do­mí národa a žádal návrat pro­ná­sle­do­va­ných a uml­če­ných kolegů do li­te­ra­tu­ry. Po roce 1968 se jeho knihy znovu ocitly na indexu a šířily se v sa­mizda­tu a v roce 1977 patřil k prvním, kdo po­de­psa­li Chartu 77.

V po­vá­leč­ných de­se­ti­le­tích básník dál píše o věč­ných hod­no­tách: o lásce, dět­ství, kráse oby­čej­ných věcí. K dů­le­ži­tým knihám tohoto období patří „Píseň o Vik­tor­ce“, „Mozart v Praze“ a „Praha“.

Zvlášt­ní místo za­u­jí­má sbírka „Ma­min­ka“ (1954) — tiché, prů­zrač­né verše o matce a o dět­ství na Žiž­ko­vě, jedna z nej­mi­lo­va­něj­ších knih české poezie. A na za­čát­ku osm­de­sá­tých let vyšly vzpo­mín­ky „Všecky krásy světa“ — kniha o lidech a o Praze, kterou básník viděl a mi­lo­val celý život.

První Se­i­fer­to­vy pu­b­li­ka­ce v SSSR spa­da­jí do dva­cá­tých let. Tou nej­star­ší je an­to­lo­gie „Re­vo­luč­ní poezie sou­čas­né­ho Západu“ (Moskva, Mos­kov­skij ra­bo­čij, 1927, re­dak­ce P. S. Kogan). Vyšly v ní bás­ní­ko­vy rané pro­le­tář­ské verše: „Město Le­ni­no­vo“, „Otázka“, „Ohniví jezdci Pe­t­ro­hra­du“, „Uko­lé­bav­ka“.

Další vlna pu­b­li­ka­cí přišla v pa­de­sá­tých letech: Se­i­fer­to­vy básně byly za­řa­ze­ny do „An­to­lo­gie české poezie“ (sv. 3, Moskva, 1959). Ně­kte­ré verše se ob­je­vi­ly ve spo­leč­ných sbor­ní­cích: na­pří­klad báseň „Ty, válko!“ v pře­kla­du Le­o­ni­da Mar­ty­no­va vyšla v an­to­lo­gi­ích „Poezie so­ci­a­lis­tic­kých zemí Evropy“ (1976) a „Poezie Evropy“ (1978). V roce 1985 byla báseň „Sbohem“ v pře­kla­du Junny Mo­ri­co­vé otiš­tě­na ve sbor­ní­ku „Pa­no­ra­ma české li­te­ra­tu­ry“ č. 7.

V roce 1987, už po bás­ní­ko­vě smrti, vyšla v SSSR kniha Ja­ro­sla­va Se­i­fer­ta „Lou­če­ní s jarem. Vy­bra­ná lyrika“ (Moskva, Raduga, náklad 10 000 vý­tis­ků, se­sta­vi­la a před­mlu­vu na­psa­la S. Šer­lai­mo­vo­vá). Ob­sa­hu­je cykly „Město v slzách“, „Samá láska“, „Sva­teb­ní cesta“, „Jaro, sbohem“, „Přilba hlíny“ a další — pře­váž­ně před­vá­leč­nou a vá­leč­nou tvorbu a také sbírku z roku 1945 o Praž­ském po­vstá­ní a dík Rudé armádě.