23. srpna uplynulo 175 let od narození Aloise Jiráska (1851–1930) — spisovatele, kterému se v Čechách říká kronikář národa. Jeho historické romány a „Staré pověsti české“ četly generace Čechů a v překladech i generace ruských čtenářů.
Syn pekaře z Hronova na pruské hranici, gymnaziální učitel dějepisu, otec osmi dětí — a člověk, jehož knihy se pro Čechy staly způsobem, jak si pamatovat, kdo jsou. Napsal historické romány a hry o klíčových okamžicích českých dějin: o husitském hnutí a národním obrození. Čtyřikrát byl navržen na Nobelovu cenu a rozloučit se s ním přišel v roce 1930 sám prezident Masaryk.
„Staré pověsti české“
Jedním z nejznámějších děl Aloise Jiráska jsou „Staré pověsti české“ (1894). Kniha shromažďuje a umělecky zpracovává české pověsti a legendy od nejstarších dob až do 18. století: o praotci Čechovi, kněžně Libuši, lucké válce, Přemyslu Oráčovi a dalších. V podobě pohádek, historických vyprávění a proroctví spisovatel zachytil poučné události hrdinského života českého národa.
Právě z této knihy většina Čechů ví, odkud pochází jméno jejich země a jak byla předpovězena sláva Prahy. Libuše podle pověsti stanula na skále nad Vltavou a pronesla slova, která v Čechách zná každý nazpaměť:
Učitel, který se stal kronikářem národa
Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově v rodině pekaře ze starého tkalcovského rodu. Gymnázium vystudoval v Broumově a Hradci Králové, poté studoval historii na pražské univerzitě. Čtrnáct let — od roku 1874 do roku 1888 — učil dějepis na gymnáziu v Litomyšli a právě tam vznikly jeho první romány. Od roku 1888 učil v Praze a po odchodu do penze v roce 1909 se věnoval výhradně literatuře.
Alois Jirásek zásadně ovlivnil českou literaturu — stal se zakladatelem realistického historického románu. Husitská trilogie „Mezi proudy“, „Proti všem“ a „Bratrstvo“, pětidílný „F. L. Věk“ o národním obrození, „Psohlavci“ o chodském povstání, román „Temno“ o době pobělohorské — spisovatel ve svých dílech zachytil nejdůležitější, přelomové okamžiky národních dějin. Jirásek přitom o minulosti jen nevyprávěl, ale otevíral témata spravedlnosti, svobody a jednoty národa. Dá se říci, že byl ideologem, jehož tvorba se stala součástí kulturního dědictví země.
Hlas národa
Na počátku 20. století nebyl Jirásek jen populárním spisovatelem — byl morální autoritou národa. V květnu 1917 stál jeho podpis pod Manifestem českých spisovatelů, který požadoval pro Čechy právo na sebeurčení, a v dubnu 1918 byl právě on vybrán, aby v pražském Obecním domě přečetl národní přísahu. V mladém Československu zasedal v Revolučním národním shromáždění a v letech 1920–1925 byl senátorem.
V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 navrhovaly československé akademické a státní instituce Jiráska na Nobelovu cenu za literaturu — a podle pamětníků bez velkého nadšení samotného spisovatele: říkal, že je unaven srovnáváním se světovými klasiky. Cenu nikdy nezískal: výbor usoudil, že historický román už byl oceněn — v osobě Poláka Henryka Sienkiewicze.
Jirásek v ruštině
Mnoho děl Aloise Jiráska bylo přeloženo do ruštiny, díky čemuž se jeho tvorba stala dostupnou ruským čtenářům. Patří mezi ně „Psohlavci“ (překlad A. Gurovič, 1945), novela „Zámecký hejtman“ (překlad A. Dragomirov), „Skaláci“ (překlad J. Anikst), „Filosofská historie“ (překlad A. Pavlovič). A samozřejmě „Staré pověsti české“ v překladu F. Bogoljubové.
„Psohlavci“ patří i v Rusku k nejčtenějším Jiráskovým knihám — příběh chodského povstání a Jana Sladkého Koziny vyšel rusky poprvé už v roce 1945.
V letech 1955–1958 vyšly v Moskvě Jiráskovy sebrané spisy v osmi svazcích a v roce 1989 svazek „Historická díla“. Český spisovatel se tak stal jedním z nejvydávanějších slovanských klasiků v Rusku.
Historický román „Na dvoře vévodském“ (překlad V. Denisová), rovněž přeložený do ruštiny, vypráví o skutečných historických událostech: někteří hrdinové románu opravdu žili a popsaný vévoda měl reálný předobraz. Mimochodem, právě na motivy tohoto díla vzniklo libreto opery Antonína Dvořáka „Jakobín“.
Opera na libreto Marie Červinkové-Riegrové poprvé zazněla v pražském Národním divadle v roce 1889 a dodnes se hraje na českých scénách — Jiráskovi hrdinové tak žijí nejen na stránkách knih, ale i v Dvořákově hudbě.
Jde o jeden z raných Jiráskových románů z 18. století — z doby, kterou později rozvinul do velkého obrazu národního obrození v pentalogii „F. L. Věk“.
V roce 1953 byl natočen životopisný film „Mladá léta“ o Jiráskově životě, který rovněž přispěl k tomu, že se o osobnosti a díle českého spisovatele dozvěděli lidé v SSSR a později v Rusku.
Jiráska v Rusku nejen četli, ale i studovali: články o něm vycházely v akademických publikacích a „Staré pověsti české“ se dodnes znovu vydávají pro nové čtenáře. Ruský překlad „Pověstí“ vycházel už v sovětských letech — a od té doby kniha nemizí z polic slavistů ani prostých milovníků českých dějin.
Vyšla rusky i v rámci osmisvazkových sebraných spisů a dodnes se objevuje v ruských knihkupectvích i antikvariátech.
Jirásek a Ruský dům
S podporou Ruského domu v Praze se z iniciativy Kubáňské státní univerzity a Centra slavistických studií konala v roce 2021 Mezinárodní vědecko-praktická konference „Česko, slovanský svět a jejich sousedé: otázky historie a kultury“ věnovaná 170. výročí narození spisovatele. Zúčastnili se jí ruští i čeští studenti a školáci: Mezinárodní kulturní institut „Klíč“ (Hradec Králové), „Klub mládežnické a dětské diplomacie v ČR“ (Praha) a České kulturní centrum v Krasnodaru.
Diskutovalo se o nových výzkumech dějin a historiografie Česka a slovanských zemí, o otázkách jejich kulturního a duchovního dědictví. Výstupem se stal sborník určený studentům, odborníkům v oblasti historie, kultury a filologie i badatelům-slavistům.
Konference navázala na dlouholetou spolupráci ruských a českých slavistů — a připomněla, že Jiráskovo dílo je dodnes předmětem živého vědeckého zájmu na obou stranách.
Jirásek psal o minulosti, aby si národ pamatoval sám sebe. Jeho knihy — v češtině i v ruštině — to dělají dodnes.