Online prezentace „Klasik české prózy“ ke 135. výročí narození spisovatele, dramatika a filmového režiséra Vladislava Vančury

Vančura patří k au­to­rům, které Češi řadí vedle nej­vý­znam­něj­ších jmen ná­rod­ní li­te­ra­tu­ry. Pro­za­ik, dra­ma­tik, re­ži­sér — a pů­vod­ním po­vo­lá­ním lékař. Jeho jazyk je po­va­žo­ván za jeden z nej­bo­hat­ších v české slo­ves­nos­ti a román Mar­ke­ta La­za­ro­vá se stal před­lo­hou filmu, který čeští kri­ti­ci ozna­či­li za nej­lep­ší v dě­ji­nách ná­rod­ní ki­ne­ma­to­gra­fie.

Online pre­zen­ta­ce „Klasik české prózy”

Na­bí­zí­me vám online pre­zen­ta­ci „Klasik české prózy”, kterou při­pra­vil Ruský dům v Praze.

Od me­di­cí­ny k li­te­ra­tu­ře

Vla­di­slav Van­ču­ra se na­ro­dil 23. června 1891 v Háji ve Slez­sku v ra­kous­kém Slez­sku, ve sta­ro­by­lém šlech­tic­kém rodu Van­ču­rů z Řehnic. Vy­stu­do­val me­di­cí­nu, získal dok­to­rát a spolu s man­žel­kou ote­vřel praxi v praž­ské Zbrasla­vi.

Sku­teč­ným po­slá­ním se však stala li­te­ra­tu­ra. Van­ču­ra byl prvním před­se­dou avant­gard­ní­ho sdru­že­ní De­vět­sil a jedním z před­ních před­sta­vi­te­lů po­e­tis­mu. První práce vyšly v čes­kých pe­ri­o­di­kách v roce 1919 a koncem dva­cá­tých let de­fi­ni­tiv­ně opus­til me­di­cí­nu ve pro­spěch psaní. Ná­sle­do­va­ly sou­bo­ry po­ví­dek, di­va­del­ní hry a romány.

Mar­ke­ta La­za­ro­vá a zro­ze­ní le­gen­dy

V roce 1931 vyšel román Mar­ke­ta La­za­ro­vá — sedmý Van­ču­rův román a oka­mži­tý best­seller. Jeho zá­kla­dem byl sku­teč­ný stře­do­vě­ký příběh: sou­kro­má válka rytířů z rodu Van­ču­rů se sou­se­dy a s krá­lov­ským městem Mladá Bo­leslav. Za román autor ob­dr­žel Státní cenu za li­te­ra­tu­ru.

Právě Mar­ke­tu si nej­čas­tě­ji vy­ba­ví­me, když je řeč o van­ču­rov­ském jazyce — hutném, ar­chaic­kém a zá­ro­veň živém. Milan Kun­de­ra napsal, že Van­ču­ra měl patrně nej­bo­hat­ší slov­ník, jaký kdy český spi­so­va­tel vlast­nil.

…slov­ník, v němž je ucho­ván jazyk všech epoch, kde slova z Kra­lic­ké bible po­kor­ně stojí vedle mo­der­ní­ho argotu.— Milan Kun­de­ra o Vla­di­sla­vu Van­ču­ro­vi

Van­ču­ra a film

Van­ču­ra se k filmu ne­do­stal ná­ho­dou — sám ve tři­cá­tých letech re­ží­ro­val (mimo jiné Ma­rij­ku ne­věr­ni­ci, Na slu­neč­ní straně, Před ma­tu­ri­tou). Svě­to­vou pro­slu­lost však jeho próze při­nes­ly dvě adap­ta­ce, které vznik­ly téměř sou­čas­ně:

Mar­ke­ta La­za­ro­vá — film Fran­tiš­ka Vlá­či­la (1967). Čer­no­bí­lá stře­do­vě­ká freska se na­tá­če­la téměř tři roky — 548 na­tá­če­cích dní — a v roce 1998 byla v anketě čes­kých fil­mo­vých kri­ti­ků zvo­le­na nej­lep­ším českým filmem všech dob. Roz­mar­né léto — film Jiřího Men­ze­la (1968) podle stej­no­jmen­né Van­ču­ro­vy novely; snímek získal Křiš­ťá­lo­vý glóbus na fes­ti­va­lu v Kar­lo­vých Varech. Oba re­ži­sé­ři peč­li­vě ucho­va­li v di­a­lo­zích živý van­ču­rov­ský jazyk.

Obrazy z dějin národa čes­ké­ho

V roce 1939, již za ně­mec­ké oku­pa­ce, začal Van­ču­ra psát roz­sáh­lé dílo Obrazy z dějin národa čes­ké­ho. Záměr byl vlas­te­nec­ký — po­sí­lit ná­rod­ní se­be­vě­do­mí v těžké době. Ústy his­to­ric­kých postav autor líčil české dějiny od stě­ho­vá­ní národů až po konec vlády Pře­mys­lov­ců.

Pů­vod­ně autor plá­no­val šest dílů, dílo však zů­sta­lo ne­do­kon­če­no: vyšly pouze dva, druhý až po spi­so­va­te­lo­vě smrti. Třetí díl se láme do­slo­va upro­střed věty — autor byl zatčen v plné práci.

Po­pra­va

Van­ču­ra byl účast­ní­kem odboje a stál v čele ile­gál­ní­ho výboru in­te­li­gen­ce. 12. května 1942 ho zatklo gesta­po. Po aten­tá­tu na za­stu­pu­jí­cí­ho říš­ské­ho pro­tek­to­ra Čech a Moravy Re­inhar­da Heyd­ri­cha (27. května) roz­pou­ta­li na­cis­té hro­mad­ný teror — heyd­ri­chi­á­du. 1. června 1942 od­sou­dil Van­ču­ru k smrti stanný soud a téhož dne byl po­pra­ven na Ko­by­liské střel­ni­ci v Praze — jako jeden z prv­ních ze zná­mých obětí těchto re­pre­sí. Tělo spi­so­va­te­le bylo tajně zpo­pel­ně­no.

Při psaní článku byly po­u­ži­ty zdroje: Wi­ki­pe­dia / Wi­ki­pe­die, Radio Prague In­ter­nati­o­nal, ča­so­pis Host (H7O), Cri­te­ri­on Collecti­on, Ná­rod­ní fil­mo­vý archiv. Ob­ráz­ky — Wi­ki­me­dia Com­mons (public domain).