Májové dny. Tichá pravda

Tváře

Při­chá­ze­li k nám Rusové, Češi, Slo­vá­ci, Poláci, Bě­lo­ru­so­vé, Ukra­jin­ci. Každý měl svůj příběh o válce: dě­de­ček, pra­dě­de­ček, bratr ba­bič­ky, pra­ba­bič­ka-zdra­vot­ni­ce, otec, který v šest­nác­ti odešel k par­ty­zá­nům. Jazyky různé, pří­běhy různé, ale tón — jeden. Struč­ně­ji než jedním řádkem z písně Vla­di­mi­ra Cha­ri­to­no­va to říct nelze:

Je to svátek se slzami v očích.

— Vla­di­mir Cha­ri­to­nov, «Den ví­těz­ství», 1975

Viděli jsme oči lidí, kteří pře­sta­li mít strach říct nahlas to, o čem dlouho mlčeli. Bez hesel. Prostě — koho si pa­ma­tu­jí a proč touto pamětí ne­ob­cho­du­jí. Je to vzácný výraz tváře — když člověk ko­neč­ně sundá masku, na kterou si už dávno zvykl. Po ta­ko­vém výrazu už je těžké vrátit se ke staré opa­tr­nos­ti. A možná právě to je to hlavní, co se v těchto dnech stalo.

De­le­ga­ce

V těchto dnech stály u vel­kých pa­mát­ní­ků de­le­ga­ce růz­ných zemí. Věnce, minuta ticha, tichá slova. U hrobů ne­zná­mých vojínů — stejné věnce, stejné minuty, stejné oči. Bez pódia, bez kamer hlav­ních zpra­vo­daj­ských kanálů. Tak, jak to bývá u lidí, pro které je tohle všech­no osobní.

A na Sta­ro­měst­ském ná­měs­tí — na hlav­ním his­to­ric­kém ná­měs­tí Česka, na tom samém, kde stojí orloj a kam tisíc let chodí Pra­ža­né ve vý­znam­né dny, — se znovu ob­je­vil tank Rudé armády-osvo­bo­di­tel­ky. A znovu, jako v květnu 1945, byl za­sy­pán kvě­ti­na­mi. Znovu zde zněly tytéž ruské písně, jaké se zde zpí­va­ly před osm­de­sá­ti jedna lety. Tehdy město, sotva vy­dech­nuvší z oku­pa­ce, dě­ko­va­lo těm, kteří ně­ko­lik hodin před Ví­těz­stvím šli do po­sled­ní bitvy. Tito tan­kis­té mohli počkat na de­vá­té­ho v týlu. Věděli, že válka jde ke konci. Věděli, že blízcí čekají dopisy. Věděli, že už jde o dny. A přesto šli — pro­to­že chá­pa­li: tuto po­sled­ní, nej­kru­těj­ší a nej­kr­va­věj­ší bitvu musí vyhrát právě oni.

Olšany: po­sled­ní řada

Na Ol­šan­ských hřbi­to­vech je so­vět­ský vo­jen­ský sektor. Dvacet řad stej­ných žu­lo­vých obe­lis­ků — vojáci a dů­stoj­ní­ci, kteří osvo­bo­zo­va­li Prahu. Mnohým z nich bylo sotva přes dvacet.

Když jdete řadu za řadou, je vidět, že tento sektor žije těžce. Žula je nová — před deseti lety byl pa­mát­ník zre­kon­stru­o­ván, obe­lis­ky vy­mě­ně­ny. A přesto — z ně­kte­rých po­mní­ků jsou bar­bar­sky str­že­ny kovové znaky: pě­ti­cí­pé hvězdy, basre­li­éfy. Někdo se kdysi roz­ho­dl, že ba­rev­ný kov z vo­jác­ké mohyly má větší cenu než vlast­ní svě­do­mí. Na vzác­ných po­mní­cích, dole, u samé země, pří­buz­ní nebo prostě lidé, kteří přišli, kladou fo­to­gra­fii a svíčku. Kvě­ti­ny — u kaž­dé­ho. A není to pře­hlíd­ka.

A v po­sled­ní, dva­cá­té řadě — zvlášt­ní obe­lisk. Jurij Tol­mačjov, 1939–1947. Syn majora. Stejná žula jako u vojáků, stejná výška.

U tohoto kamene jsme v těchto dnech viděli to, co se nedá za­po­me­nout.

Mladé ma­min­ky. S malými dětmi za ruku. Při­chá­ze­jí tiše, beze slov. Ma­min­ka něco vy­prá­ví — po­ti­chouč­ku, na­klá­ně­jíc se k dítěti, tak, že ani na dva kroky to ne­ro­ze­zná­te. Dítě po­slou­chá. Pak — vážně, jako do­spě­lý — vy­táh­ne z kapsy bonbón a položí ho u obe­lis­ku. Vedle už stojí svíčky, ply­šo­vý med­ví­dek, malý plas­to­vý trak­tor v roz­ver­ných bar­vách — čer­ve­né, žluté, modré.

Jsou to pře­váž­ně rusky mlu­ví­cí ma­min­ky. Jejich děti vy­růs­ta­jí zde, mezi čes­ký­mi vrs­tev­ní­ky, a rusky už příliš neumí — po­lo­vi­na slov jim uniká. Ale něco hlav­ní­ho — to nej­hlav­něj­ší — přesto chápou. Podle ma­min­či­na hlasu, podle toho, jak se na­klá­ní ke kameni, podle toho, jak se jí sví­ra­jí rty. Tomu se neučí slovy.

Sto­jí­te tam vedle — a chá­pe­te, že slova už nejsou po­tře­ba.

«Vzduch»

6. května v Domě pro­mí­ta­li film Ale­xe­je Ger­ma­na mlad­ší­ho «Vzduch» — o dív­kách-let­ky­ních na nebi roku čty­ři­cet dva. O tom, jak válka ode­bí­rá mládí dřív, než člověk stihne po­cho­pit, že ho měl.

Těžký film. Ne «fil­mo­vě», ale do­o­prav­dy. Po pro­jek­ci sál ještě dlouho seděl, ne­spě­chal k vý­cho­du.

Tak to bývá s prav­dou. S ní se ne­od­chá­zí hned.

Tichá pravda

Po ta­ko­vých fil­mech a ta­ko­vých dnech se vy­ba­vu­je dávný domácí roz­ho­vor, který byl asi v každé rodině, kde zů­sta­li žít ve­te­rá­ni.

Malý chla­pec klade dě­deč­ko­vi-fron­to­vá­ko­vi tu nej­hlou­pěj­ší dět­skou otázku: «A kolik fa­šis­tů jsi zabil?» A vidí — dě­deč­ko­vi na­jed­nou po­has­nou oči. Dě­de­ček uhýbá od­po­vě­di. Den, týden, rok. A pak jednou, de­vá­té­ho května, tiše říká:

— Vnouč­ku, na to není možné být hrdý. Není možné za­bí­jet lidi. Příčí se to lidské při­ro­ze­nos­ti i ja­kým­ko­li lid­ským zá­ko­nům. Ale jinak to tehdy prostě nešlo.

V této větě je víc pravdy o válce než v ja­ké­ko­li učeb­ni­ci. Ti, kdo ji prošli, se ne­vra­ce­li jako hr­di­no­vé z pla­ká­tů. Vra­ce­li se jako lidé, kteří celý zbytek života v sobě nesli paměť na to, co nelze ani za­po­me­nout, ani ospra­ve­dl­nit, ani opa­ko­vat. A právě proto je 9. května svátek se slzami. Ne se slzami dojetí. Se slzami po­zná­ní.

Sta­teč­nost

Tyto dny jsou pro ty, kdo se ne­od­na­u­či­li myslet. Pro ty, kdo pa­ma­tu­jí. A — pro ty, kdo chtějí po­cho­pit.

Мы знаем, что ныне лежит на весах
И что совершается ныне.
Час мужества пробил на наших часах,
И мужество нас не покинет.

Не страшно под пулями мёртвыми лечь,
Не горько остаться без крова, —
И мы сохраним тебя, русская речь,
Великое русское слово.

Свободным и чистым тебя пронесём,
И внукам дадим, и от плена спасём
Навеки.

Víme, co dnes leží na vahách
a co se nyní na­pl­ňu­je.
Hodina sta­teč­nos­ti odbila na našich ho­di­nách,
a sta­teč­nost nás ne­o­pus­tí.

Není straš­né pad­nout v palbě mrtvý,
není hořké zůstat bez stře­chy nad hlavou, —
a my tě ucho­vá­me, ruská řeči,
Velké ruské slovo.

Svo­bod­né a čisté tě po­ne­se­me,
i vnukům pře­dá­me, ze zajetí za­chrá­ní­me
navěky.

— Anna Achma­to­vo­vá, «Sta­teč­nost», 23. února 1942

Je to o jazyce. Je to o paměti. Je to o tom, že ve všech časech musí někdo nést — a ne­o­de­vzdá­vat.

Dě­ku­je­me

Dě­ku­je­me všem, kdo v těchto má­jo­vých dnech došli k pa­mát­ní­ku, u kte­ré­ho možná nikdy před­tím ne­stá­li. Kdo při­ne­sl jednu kvě­ti­nu. Kdo za­ne­chal svíčku. Kdo po­lo­žil bonbón u obe­lis­ku Jury Tol­mačjo­va.

Zvlášt­ní dík — Čechům. Starým lidem, kteří pa­ma­tu­jí sami. A mladým, kteří pa­ma­tu­jí proto, že se k nim někdo kdysi na­klo­nil a tiše jim vy­prá­věl. Tato paměť není «cizí» ani «jejich». Je spo­leč­ná. Každý Čech, který přišel k so­vět­ské­mu obe­lis­ku s jedním ka­ra­fi­á­tem nebo vět­vič­kou šeříku, pomohl za­ce­lit ránu na sek­to­ru, který se deset let nemůže zhojit sám.

Dě­ku­je­me Slo­vá­kům, Po­lá­kům, Bě­lo­ru­sům, Ukra­jin­cům, Rusům — všem, kdo se nebáli přijít k pa­mát­ní­kům našich spo­leč­ných předků a tiše tam postát.

Bez řečí. Bez kamer. Prostě — postát.

První krok

V našem ne­dáv­ném článku o tom, jak Praha vítala Ga­ga­ri­na, se ho­vo­ři­lo o kroku, který člověk jednou udělá uvnitř sebe. U Vla­di­mí­ra Remka byl tento krok o se­dm­náct let dříve než «Sojuz-28» — a nikdo ho sa­mo­zřej­mě ne­vi­děl.

Takové kroky vůbec nejsou zvenku vidět.

Možná pro někoho byly i tyto dny právě ta­ko­vým krokem. Ne hluč­ným, bez ha­sh­ta­gu, bez fotky na In­stagra­mu. Prostě uvnitř. Tím samým krokem, po kterém člověk, aniž by to vy­svět­lo­val sobě nebo druhým, začíná jinak pa­ma­to­vat, jinak mluvit a jinak žít.

A pak tyto májové dny — nemají po­sled­ní den.

Text: Sergej Ta­fin­cev, Ruský dům v Praze

Číst dále