С праздником Весны и Труда! Šťast­ný 1. máj!

🕰️ Odkud se ten den vzal

Kořeny prv­ní­ho máje sahají do Chi­ca­ga roku 1886 — právě před 140 lety. 1. května tam vy­puk­la ge­ne­rál­ní stávka s je­di­ným po­ža­dav­kem: osm hodin práce, osm hodin od­po­čin­ku, osm hodin spánku. O pár dní poz­dě­ji skon­či­la de­mon­stra­ce na ná­měs­tí Ha­y­mar­ket vý­bu­chem a krví; ně­ko­lik děl­nic­kých vůdců bylo po­pra­ve­no. O tři roky poz­dě­ji pa­říž­ský sjezd Druhé in­ter­na­ci­o­ná­ly roz­ho­dl: 1. máj je dnem so­li­da­ri­ty pra­cu­jí­cích celého světa. Od té doby tento den pro­chá­zí ev­rop­ským ka­len­dá­řem jako spo­leč­ný — napříč hra­ni­ce­mi, jazyky a epo­cha­mi.

🌳 Rusko: od pod­mos­kev­ských lesů k parkům a pik­ni­kům

První ruská má­jov­ka — tajné shro­máž­dě­ní děl­ní­ků pod širým nebem na svátek 1. máje — pro­běh­la 5. května 1891 v Pe­t­ro­hra­dě, před 135 lety. Zor­ga­ni­zo­val ji in­že­nýr Mi­chail Brus­něv — po­sta­va, která se v učeb­ni­cích ob­vykle ztrácí za hla­si­těj­ší­mi jmény. Sešlo se kolem dvou set lidí, tajně, v lese: mlu­vi­li, četli, přeli se o tom, co je spra­ved­li­vá práce. O ně­ja­kých dvacet let poz­dě­ji, v roce 1914, už do ulic vy­chá­ze­ly sta­ti­sí­ce.

Kdysi se první máj slavil s velkou pompou — s ba­lón­ky, transpa­ren­ty, de­chov­ka­mi a prů­vo­dy na Rudém ná­měs­tí. Po roce 1992 se změnil název — Svátek jara a práce — i tón. Oká­za­los­ti ubylo, ale dača, šašlik, první zeleň, ote­vře­ná okna a vůně šeříku zů­sta­ly. Květ­no­vé pro­dlou­že­né volno v Rusku je snad nej­o­dol­něj­ší sou­čás­tí všed­ní­ho ka­len­dá­ře. A je v tom tichá ironie: právě kvůli tomuto dni v roce, kdy se nemusí pra­co­vat, kdysi vy­hla­šo­va­li první stávky.

🌸 Česko: práce, lásky a třešní

V Česku se 1. máj jme­nu­je Svátek práce. Státní, ne­pra­cov­ní den. V par­cích je živo — někdo od­po­čí­vá sám, někdo s přá­te­li, s dětmi, se psy. Ale za touto ofi­ci­ál­ní fa­sádou žije něco mnohem star­ší­ho a osob­něj­ší­ho.

Jde o Karla Hynka Máchu. V roce 1836 mladý básník vydal poemu Máj — letos jí tedy je 190 let. Báseň začíná veršem, který v Česku zná snad každý:

Od té doby je první máj v Česku také dnem za­mi­lo­va­ných. Podle zvyku má dívka dostat po­li­bek pod kve­tou­cím stro­mem — nej­lé­pe pod třešní, — jinak rok bude ne­šťast­ný, uschne. K Má­cho­vu po­mní­ku na Pet­ří­ně mladé páry s ky­ti­ce­mi při­chá­ze­jí dodnes.

Češi to vy­mys­le­li krásně: jeden a tentýž den — i o práci, i o lásce. Ne jako pro­ti­klad, ale jako dvě křídla nor­mál­ní­ho lid­ské­ho života.

🚇 Bod prů­ni­ku: Hrad­čan­ská

V Praze, v Bu­ben­či, ně­ko­lik minut chůze od Rus­ké­ho domu, je sta­ni­ce metra Hrad­čan­ská. Ote­vře­na byla 12. srpna 1978. Ves­ti­bul je ob­lo­že­ný žlutým vá­pen­cem a po stě­nách se táhnou re­li­éfy z české his­to­rie — práce so­cha­řů Petra Hon­zát­ka, Sla­vo­je Nejdla a Jiřího Pradle­ra.

Jedna ze stěn je vě­no­vá­na „nové his­to­rii”. Je na ní český lev z erbu a do kamene vy­te­sa­ná věta:

Je to citát z dru­hé­ho článku Ústavy Čes­ko­slo­ven­ska. ČSSR už dávno není — reliéf zůstal. Vět­ši­na kolem pro­chá­zí bez po­všim­nu­tí, spěchá k es­ka­lá­to­ru. A jen ob­čas­ný ces­tu­jí­cí se na půl minuty za­sta­ví a tiše si po­mys­lí — s lehkou me­lan­cho­lií —, že nápis je stále na svém místě, že nebyl „smazán”, jako mnohé z odešlé éry, a spěchá dál. Je to vzácný případ, kdy státní for­mu­la­ce vy­te­sa­ná do kamene zní dál smys­lu­pl­ně — bez ohledu na to, jaký je zrovna stát a jaké sto­le­tí. Otázka, „komu patří moc”, v každé zemi a v každém čase naráží na tutéž od­po­věď: těm, kdo pra­cu­jí. Ne­po­tře­bu­je k tomu ide­o­lo­gii ani hesla, aby zů­sta­la prav­dou.

💐 Drobné shody

Rusové si první máj spo­ju­jí se še­ří­kem — ten právě k tomuto dni roz­kvé­tá ve střed­ním Rusku. Češi s kon­va­lin­kou, která v těchto dnech stojí v každé třetí váze. Tady i tam — bílé a fi­a­lo­vé, prosté květy, nic na­blýska­né­ho. Ani šeřík, ani kon­va­lin­ka ne­ros­tou ve skle­ní­cích na odiv: žijí v za­hra­dě, u plotu, v lese. Svátek lidí, kteří dělají svou práci, takový být i má — bez po­zlát­ka.

První máj je vzácný svátek, který nikdo nikomu ne­vnu­cu­je. Nemá ikonu, nemá hymnu, nemá slav­nost­ně pro­stře­ný stůl. Je tu jen jeden den v roce, kdy se hodí za­sta­vit se a za­mys­let: na čem to vlast­ně všech­no ostat­ní stojí.

Od­po­věď je prostá — na těch, kdo pra­cu­jí. Ne jen u stroje nebo v dole — u ne­moc­nič­ní po­ste­le, u školní tabule, ve vě­dec­ké la­bo­ra­to­ři, v kan­ce­lá­ři úřed­ní­ka i u stolu ve­dou­cí­ho malé firmy, u ma­líř­ské­ho sto­ja­nu i za psacím stolem, na je­viš­ti i před ka­me­rou, za vo­lan­tem i za pultem, na poli i v za­hra­dě, u po­čí­ta­če doma i v kan­ce­lá­ři. Každé ráno mi­li­o­ny lidí po celém světě dělají svou věc, a právě z toho se den za dnem skládá to, čemu říkáme všední život. A za tento všední život — díky a bla­ho­přá­ní kaž­dé­mu, kdo se na něm podílí. Bez vel­kých slov a bez po­zlát­ka.