Ráno prvního máje voní v Praze kvetoucími třešněmi, myrobalány a jabloněmi. Na Petříně pod těmito stromy už stojí páry — líbají se, jak velí dávná česká tradice. K nohám bronzového Máchy lidé pokládají kytice polních květin. Téhož dne v Moskvě, v Petrohradě a v tisících ruských měst lidé otevírají své dači, opékají první šašliky a vzduch je plný klidných, syté květnové přírody nasycených vůní jara.
Zdá se, že tyto dva obrázky spolu nemají mnoho společného — kromě kalendáře. Ve skutečnosti je toho společného víc, než se zdá.
140 let Haymarketu
·
190 let Máchova „Máje”
·
135 let první ruské májovce
🕰️ Odkud se ten den vzal
Kořeny prvního máje sahají do Chicaga roku 1886 — právě před 140 lety. 1. května tam vypukla generální stávka s jediným požadavkem: osm hodin práce, osm hodin odpočinku, osm hodin spánku. O pár dní později skončila demonstrace na náměstí Haymarket výbuchem a krví; několik dělnických vůdců bylo popraveno. O tři roky později pařížský sjezd Druhé internacionály rozhodl: 1. máj je dnem solidarity pracujících celého světa. Od té doby tento den prochází evropským kalendářem jako společný — napříč hranicemi, jazyky a epochami.
🌳 Rusko: od podmoskevských lesů k parkům a piknikům
První ruská májovka — tajné shromáždění dělníků pod širým nebem na svátek 1. máje — proběhla 5. května 1891 v Petrohradě, před 135 lety. Zorganizoval ji inženýr Michail Brusněv — postava, která se v učebnicích obvykle ztrácí za hlasitějšími jmény. Sešlo se kolem dvou set lidí, tajně, v lese: mluvili, četli, přeli se o tom, co je spravedlivá práce. O nějakých dvacet let později, v roce 1914, už do ulic vycházely statisíce.
Kdysi se první máj slavil s velkou pompou — s balónky, transparenty, dechovkami a průvody na Rudém náměstí. Po roce 1992 se změnil název — Svátek jara a práce — i tón. Okázalosti ubylo, ale dača, šašlik, první zeleň, otevřená okna a vůně šeříku zůstaly. Květnové prodloužené volno v Rusku je snad nejodolnější součástí všedního kalendáře. A je v tom tichá ironie: právě kvůli tomuto dni v roce, kdy se nemusí pracovat, kdysi vyhlašovali první stávky.
🌸 Česko: práce, lásky a třešní
V Česku se 1. máj jmenuje Svátek práce. Státní, nepracovní den. V parcích je živo — někdo odpočívá sám, někdo s přáteli, s dětmi, se psy. Ale za touto oficiální fasádou žije něco mnohem staršího a osobnějšího.
Jde o Karla Hynka Máchu. V roce 1836 mladý básník vydal poemu Máj — letos jí tedy je 190 let. Báseň začíná veršem, který v Česku zná snad každý:
Byl pozdní večer — první máj —
večerní máj — byl lásky čas.
Od té doby je první máj v Česku také dnem zamilovaných. Podle zvyku má dívka dostat polibek pod kvetoucím stromem — nejlépe pod třešní, — jinak rok bude nešťastný, uschne. K Máchovu pomníku na Petříně mladé páry s kyticemi přicházejí dodnes.
Češi to vymysleli krásně: jeden a tentýž den — i o práci, i o lásce. Ne jako protiklad, ale jako dvě křídla normálního lidského života.
🚇 Bod průniku: Hradčanská
V Praze, v Bubenči, několik minut chůze od Ruského domu, je stanice metra Hradčanská. Otevřena byla 12. srpna 1978. Vestibul je obložený žlutým vápencem a po stěnách se táhnou reliéfy z české historie — práce sochařů Petra Honzátka, Slavoje Nejdla a Jiřího Pradlera.
Jedna ze stěn je věnována „nové historii”. Je na ní český lev z erbu a do kamene vytesaná věta:
Veškerá moc v ČSSR patří pracujícímu lidu.
Je to citát z druhého článku Ústavy Československa. ČSSR už dávno není — reliéf zůstal. Většina kolem prochází bez povšimnutí, spěchá k eskalátoru. A jen občasný cestující se na půl minuty zastaví a tiše si pomyslí — s lehkou melancholií —, že nápis je stále na svém místě, že nebyl „smazán”, jako mnohé z odešlé éry, a spěchá dál. Je to vzácný případ, kdy státní formulace vytesaná do kamene zní dál smysluplně — bez ohledu na to, jaký je zrovna stát a jaké století. Otázka, „komu patří moc”, v každé zemi a v každém čase naráží na tutéž odpověď: těm, kdo pracují. Nepotřebuje k tomu ideologii ani hesla, aby zůstala pravdou.
💐 Drobné shody
Rusové si první máj spojují se šeříkem — ten právě k tomuto dni rozkvétá ve středním Rusku. Češi s konvalinkou, která v těchto dnech stojí v každé třetí váze. Tady i tam — bílé a fialové, prosté květy, nic nablýskaného. Ani šeřík, ani konvalinka nerostou ve sklenících na odiv: žijí v zahradě, u plotu, v lese. Svátek lidí, kteří dělají svou práci, takový být i má — bez pozlátka.
První máj je vzácný svátek, který nikdo nikomu nevnucuje. Nemá ikonu, nemá hymnu, nemá slavnostně prostřený stůl. Je tu jen jeden den v roce, kdy se hodí zastavit se a zamyslet: na čem to vlastně všechno ostatní stojí.
Odpověď je prostá — na těch, kdo pracují. Ne jen u stroje nebo v dole — u nemocniční postele, u školní tabule, ve vědecké laboratoři, v kanceláři úředníka i u stolu vedoucího malé firmy, u malířského stojanu i za psacím stolem, na jevišti i před kamerou, za volantem i za pultem, na poli i v zahradě, u počítače doma i v kanceláři. Každé ráno miliony lidí po celém světě dělají svou věc, a právě z toho se den za dnem skládá to, čemu říkáme všední život. A za tento všední život — díky a blahopřání každému, kdo se na něm podílí. Bez velkých slov a bez pozlátka.
