Praha vítala Gagarina: 28. dubna 1961

Exis­tu­je jedno české slovo — zá­ži­tek. Zna­me­ná něco jako „pro­ži­tek“, ale v hlub­ším smyslu: to, co člo­vě­ka trochu pro­mě­ní. 28. dubna 1961 se této pro­mě­ny Praze ne­če­ka­ně do­sta­lo — a hned celému městu.

28. dubna 1961

28. dubna — šest­náct dní po svém letu do vesmí­ru — při­le­těl Jurij Ga­ga­rin do Prahy. Čes­ko­slo­ven­sko se stalo první zemí mimo So­vět­ský svaz, kam přijel — lidé v uli­cích ho na vlast­ní oči uvi­dě­li dříve než kdo­ko­li jiný na světě. Průvod vozů pro­jíž­děl cen­t­rem, po mos­tech kle­nou­cích se nad řekou Vl­ta­vou, na Vác­lav­ském ná­měs­tí. Lidé stáli všude, kudy pro­jíž­děl. Celé město prý vyšlo do ulic.

Bylo mu dvacet sedm let. Usmí­val se. Mladý člověk je­dou­cí v autě. Ale byl to právě on, kdo se před šest­nác­ti dny díval na Zemi shora. A lidé to věděli — kři­če­li, mávali, na­ta­ho­va­li se k němu. Ne proto, že se to tak mělo dělat. Ono to prostě jinak nešlo.

Vítali jsme Ga­ga­ri­na

Exis­tu­je film „Vítali jsme Ga­ga­ri­na“, který byl na­to­čen téhož roku. Tváře lidí, kolona, vlajky. To, co se dělo v jejich nitru, film ne­za­chy­til. To známe jen z vy­prá­vě­ní. A to, jak o tom lidé vy­prá­vě­jí, již samo o něčem vy­po­ví­dá.

Vzpo­mí­nám si, jak se ten den třpy­ti­lo slunce:
Jaký jen to byl úchvat­ný duben!
A v srdci zářila radost s hr­dos­tí:
Z vesmí­ru při­le­těl Ga­ga­rin!

Všich­ni ho po­zná­va­li podle úsměvu —
Tak jako on se nikdo jiný ne­u­smí­val!
Celý svět tles­kal! Všich­ni jásali:
Ga­ga­rin ob­le­těl naši Zemi!

Od toho dne se při­blí­ži­ly ne­zná­mé dálky,
Vesmír do­bý­va­jí kos­mic­ké lodě…
A první byl — slavný ruský chla­pec,
Ga­ga­rin — první kos­mo­naut na Zemi!

— Inna Levčen­ko: „Ga­ga­ri­nův úsměv“ (pře­klad z ruš­ti­ny)

První krok

Sou­čas­né ge­ne­ra­ci ten pocit nelze předat přímo. Ne proto, že by snad byla lhos­tej­něj­ší — jen takový den ne­za­ži­la. Exis­tu­je ale ještě jiný způsob, jak ho po­cho­pit: přes to, co z něj vzešlo.

Vla­di­mí­ru Rem­ko­vi bylo v dubnu 1961 dva­náct let. Jestli v tom davu byl, nevíme. Vy­růs­tal ale v zemi, kde onen duben ještě dlouho zů­stá­val hlav­ním té­ma­tem roz­ho­vo­rů. A to v něm něco za­ne­cha­lo — ne jako nad­še­ní, které pomine, ale jako první krok na velmi dlouhé cestě. Tento krok nej­čas­tě­ji udělá člověk ve svém nitru — když se dívá na někoho, kdo tou cestou už prošel.

Stal se pi­lo­tem. Prošel vý­bě­rem do pro­gra­mu In­ter­kos­mos. Tré­no­val. Dne 2. března 1978 se Sojuz 28 dostal na oběž­nou dráhu. První čes­ko­slo­ven­ský kos­mo­naut. První člověk ve vesmí­ru, který ne­po­chá­zel z jedné či druhé su­per­vel­mo­ci.

Se­dm­náct let prošlo od onoho dubna k jeho letu na oběž­nou dráhu. Právě tak se může usku­teč­nit myš­len­ka, která se jednou v člo­vě­ku usadí, pokud ji ne­od­mít­ne, ale přijme za svou a nese ji dál.

65 let

Těch, kterým se při slově „Ga­ga­rin“ roz­zá­ří oči, ubývá. To tak už v životě je.

Ale dokud zde ti lidé jsou, stojí za to jim na­slou­chat. Ne proto, abychom si za­pa­ma­to­va­li fakta. Ale abychom viděli, jak vypadá člověk, který měl v životě to štěstí, že mohl zažít sku­teč­ný zá­ži­tek — a nést jej s sebou celým ži­vo­tem.

Text: Sergej Ta­fin­cev, Ruský dům v Praze

Pře­čtě­te si také