Jurij Gagarin — první člověk ve vesmíru

🚀 Začátek

12. dubna 1961. Kazašská step, ještě studená — časný duben.

V bunkru na Bajkonuru se Sergej Koroljov — člověk, jehož jméno tehdy veřejnost neznala — díval na hodinky. Vedle něho stál sedmadvacetiletý nadporučík v oranžovém skafandru. Měřil sto padesát sedm centimetrů. Uši mu odstávaly. Usmíval se.

„Jak se cítíte?” zeptal se Koroljov. „Výborně. Připraven k letu,” odpověděl Gagarin.

V 9:07 moskevského času se raketa „Vostok” odlepila od země. Gagarin tehdy řekl — ne podle protokolu, jen tak: „Pojechali!”

Jurij Gagarin v skafandru, 12. dubna 1961. Zdroj: Wikimedia Commons (Public Domain)

O sto osm minut později stál na zoraném poli u Saratova. Prvním člověkem, kterého po návratu z vesmíru spatřil, byla starší žena Anna Tachtarovová s malou vnučkou Ritou. Šly z pole.

„Vy jste — spadl z nebe?” zeptala se vnučka. „Ano,” řekl Gagarin.

Pole v Engelskem okrese Saratovské oblasti — místo Gagarinova přistání 12. dubna 1961. Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

🏘️ Klušino

Jurij Alexejevič Gagarin se narodil 9. března 1934 ve vesnici Klušino ve Smolenské oblasti. Otec — tesař a kolchozník. Matka — dojička. Čtyři děti: Valentin, Zoja, Jura, Boris.

Vesnice měla padesát stavení, žádnou elektřinu, studnu u cesty. Dětství v třicátých letech bylo téměř obvyklé: zahrádka, les, řeka.

V roce 1941 obsadili Klušino Němci. Rodina žila v zemljance — v jejich domě bydleli vojáci. Starší děti, Valentina a Zoju, odvlekli do Německa. Boris byl jednou na vlásek od smrti. Jurovi bylo tehdy sedm; co přesně viděl za ten rok a půl okupace, sám téměř nikdy nevyprávěl.

V roce 1943 Němci odešli. Pak ještě dva roky války — kdesi tam, za obzorem. Vítězství. A pomalý návrat k životu.

Dům-muzeum rodičů J. A. Gagarina v Klušině. Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

Po válce se rodina přestěhovala do Gžatska (dnes město Gagarin). Jura nastoupil na učiliště v Ljuberci — obor slévač. Pak přestoupil na průmyslovou školu v Saratově. Bylo mu osmnáct, když se poprvé zvedl do vzduchu — v místním aeroklubu, ze zvědavosti.

✈️ Nebe

Instruktor aeroklubu pak kolegům říkal: tenhle kluk bude létat.

Gagarin nastoupil na vojenské letecké učiliště imeni Čkalova v Orenburgu. Studoval rovnoměrně, bez okázalostí, ale spolehlivě. Měl jednu zvláštnost: při přibližování na přistání jeho letoun pravidelně klopil nos — znovu a znovu, zatímco ostatní už dosedali bez problémů. Nemohl najít úhel. Nakonec se zjistilo proč: jeho vzrůst. Sto padesát sedm centimetrů — a úhel pohledu z kabiny už nebyl ten, který měli ostatní. Začal si dávat na sedátko polštář. Problém zmizel.

V roce 1957 absolvoval s vyznamenáním. Téhož roku se oženil s Valentinou Gorjačevovou — bez okázalostí, jen s dovolením velitele pluku. Pak služba: stíhací pluk za polárním kruhem, letiště v Murmanské oblasti, arktické zimy a lety nad tundrou.

Tam ho v roce 1959 našli.

👥 Dvacítka

Po prvním sputniku v roce 1957 začal Sovětský svaz připravovat člověka na let. Ze tří tisíc vojenských letců vybrali dvacet kandidátů. Gagarin byl mezi nimi.

Podmínky výběru: do třiceti let, do sedmdesáti kilogramů, do sto sedmdesáti centimetrů. Pak měsíce zkoušek: medicína, psychologie, centrifuga, barokomora, izolace. Sledovali nejen tělo. Sledovali, jak se kdo chová mezi testy — u oběda, v kuřárně, večer v ubikaci.

Hlavní konstruktér Koroljov sledoval kandidáty osobně. Nehledal jen fyzicky zdatného člověka — hledal charakter. Říká se, že rozhodnutí ve prospěch Gagarina padlo částečně po jedné epizodě: když dvacítku poprvé přivedli k maketě „Vostoku”, aby si prohlédli kabinu, Gagarin si jako jediný před vstupem zul boty. Prostě z úcty ke stroji. Koroljov si toho všiml.

Byla ještě jiná chvíle. Na závěrečné schůzce kosmonautů se zeptali: kdo je připraven letět první? Zvedlo ruku všech dvacet. Pak je požádali, aby tajně hlasovali — koho by každý z nich, sebe samého nepočítaje, poslal jako prvního. Většina napsala: Gagarin.

Jurij Gagarin a Sergej Koroljov na Bajkonuru. Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY 4.0)

⏱️ 108 minut

Den před startem se Gagarin navečeřel, ulehl, probudil se podle budíku. Lékaři mu změřili tep — šedesát čtyři. Norma. Pro člověka, který má za pár hodin letět do otevřeného vesmíru.

Autobusem ke startovacímu komplexu. Před nástupem do výtahu se otočil a zamával — to je ta známá fotografie v oranžovém skafandru.

V křesle čekal téměř dvě hodiny: zjistilo se, že poklop netěsní. Technici šroubovali a odšroubovávali. Gagarin požádal, aby mu skrz vysílačku pustili hudbu.

9:07. Povely: „Start.” „Předběžná.” „Mezistupeň.” „Hlavní.” „Vzlet.” „Pojechali!”

Po sedmnácti vteřinách — za zvukovou bariérou. Za dvě minuty odpadly boční moduly. „Vidím Zemi. Viditelnost dobrá. Cítím se výborně. Pokračuji v letu.”

V kabině byla zapečetěná obálka: instrukce pro ruční řízení pro případ, že by pilot ztratil rozum. Tehdy se opravdu nevědělo, co dělá s lidskou psychikou stav beztíže a izolace. Kód k otevření obálky Gagarinovi sdělili předem, aby ji mohl použít i při zdravém rozumu. Použít ji nemusel.

Jeden okruh. 327 kilometrů nad planetou. Nad Afrikou se zapnul brzdící motor. Kvůli závadě se přístrojový modul nepodařilo hned oddělit od návratového pouzdra — točily se ve dvojici asi deset minut, dokud atmosféra spojení sama nezničila. Gagarin nepropadl panice. Hlásil. Zapsal do deníku.

V sedmi kilometrech nad zemí — katapult. Padák. Pole u Saratova.

10:55. První orbitální let člověka v historii — dokončen.

🌍 Po hvězdách

Téhož večera se z Moskvy dovolal Chruščov. Mluvil dlouho, vzrušeně. Pak Gagarinovi udělil hodnost majora — okamžitě, s přeskočením kapitána. Gagarin se trochu zarazil: na ramenech měl ještě hvězdičky nadporučíka, ale ve sluchátku se už mluvilo o majorovi.

Následující dva roky objel třicet zemí. Vítali ho všude — od státních recepcí po davy v ulicích. V Londýně — královna Alžběta. Protokol zakazuje podávat panovníkovi ruku jako první; Gagarin to nevěděl a podal. Královna pak prý říkala, že se neurazila: „Je z jiného světa.”

Vítání Jurije Gagarina. Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY 4.0)

Doma ho také vítali — ulice Moskvy a Rudé náměstí byly přeplněné lidmi.

Stal se vedoucím Střediska přípravy kosmonautů. Vyprovázel každou novou posádku. V dubnu 1967 měl letět sám — na lodi „Sojuz 1″, ale vedení rozhodlo, že je příliš cenný, než aby riskoval v nově, ještě plně neodzkoušené lodi. Letěl Vladimir Komarov. Při přistání se neotevřel padák. Komarov zahynul.

Gagarin byl jeho záložníkem. Věděl o těch rizicích. Po Komarovově smrti si vymohl povolení vrátit se k letům — k těm skutečným, tréninkovým. Bylo mu vyhověno.

🕯️ 27. března 1968

Počasí bylo špatné: spodní hranice mraků pět set metrů. Pro cvičný let na MiGu-15 — provozní podmínky. Vedle Gagarina seděl zkušený zkušební pilot, plukovník Vladimir Serjogin.

Vletěli do mraků. Spojení se přerušilo několik minut po startu. Trosky letadla nalezli v lese u Kiržače — stroj se zaryl do země téměř svisle.

Gagarinovi bylo čtyřiatřicet let.

Vyšetřování trvalo víc než rok. Oficiální verze: letadlo se dostalo do vývrtky, ze které se nestihli vybrat. Proč — přesně se neví dodnes. Nejpravděpodobnější příčinou podle pozdějších rekonstrukcí: prudký manévr kvůli vyhnutí se sondě nebo zalétnutí do vírové stopy jiného letadla. Část materiálů vyšetřování byla odtajněna v roce 2011; úplná jasnost ale stále chybí.

Pohřbili ho u Kremelské zdi — vedle Koroljova, který zemřel o dva roky dřív.

Hrob J. A. Gagarina v nekropoli u Kremelské zdi. Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

🌟 Co zbylo

Gžatsk byl ještě v roce 1968 přejmenován na Gagarin. Startovací komplex na Bajkonuru se od té doby nazývá „Gagarinský start” — odtud odlétaly všechny sovětské a ruské pilotované lodě.

12. duben se stal Dnem kosmonautiky. Ve světě se tomu dni říká Yuri’s Night.

Jeho dcery Jelena a Galina vyrostly. Jelena se stala generální ředitelkou Muzeí Moskevského Kremlu. Manželka Valentina ho přežila o dvaapadesát let.

Každý, kdo se po něm dostal na orbitu, říkal v zásadě totéž: když se shora díváš na Zemi — pochopíš, o čem mluvil. „Krása. Jak je krásná.” To nebyla formální radiogramová věta. Byla to pravda.

🔗 Přečtěte si také