Jurij Gagarin — první člověk ve vesmíru

🚀 Za­čá­tek

12. dubna 1961. Ka­zaš­ská step, ještě stu­de­ná — časný duben.

V bunkru na Baj­ko­nu­ru se Sergej Ko­roljov — člověk, jehož jméno tehdy ve­řej­nost ne­zna­la — díval na ho­din­ky. Vedle něho stál sedm­a­dva­ce­ti­le­tý nad­po­ru­čík v oran­žo­vém ska­fan­d­ru. Měřil sto pa­de­sát sedm cen­ti­me­t­rů. Uši mu od­stá­va­ly. Usmí­val se.

„Jak se cítíte?” zeptal se Ko­roljov. „Vý­bor­ně. Při­pra­ven k letu,” od­po­vě­děl Ga­ga­rin.

V 9:07 mos­kev­ské­ho času se raketa „Vostok” od­le­pi­la od země. Ga­ga­rin tehdy řekl — ne podle pro­to­ko­lu, jen tak: „Po­je­cha­li!”

Jurij Ga­ga­rin 12. dubna 1961.

O sto osm minut poz­dě­ji stál na zo­ra­ném poli u Sa­ra­to­va. Prvním člo­vě­kem, kte­ré­ho po ná­vra­tu z vesmí­ru spat­řil, byla starší žena Anna Tach­ta­ro­vo­vá s malou vnuč­kou Ritou. Šly z pole.

„Vy jste — spadl z nebe?” ze­pta­la se vnučka. „Ano,” řekl Ga­ga­rin.

Pole v En­gel­skem okrese Sa­ra­tov­ské ob­las­ti — místo Ga­ga­ri­no­va při­stá­ní 12. dubna 1961.

🏘️ Klu­ši­no

Jurij Ale­xe­je­vič Ga­ga­rin se na­ro­dil 9. března 1934 ve ves­ni­ci Klu­ši­no ve Smo­len­ské ob­las­ti. Otec — tesař a kol­choz­ník. Matka — do­jič­ka. Čtyři děti: Va­len­tin, Zoja, Jura, Boris.

Ves­ni­ce měla pa­de­sát sta­ve­ní, žádnou elektři­nu, studnu u cesty. Dět­ství v tři­cá­tých letech bylo téměř ob­vyk­lé: za­hrád­ka, les, řeka.

V roce 1941 ob­sa­di­li Klu­ši­no Němci. Rodina žila v ze­mljan­ce — v jejich domě byd­le­li vojáci. Starší děti, Va­len­ti­na a Zoju, od­vlek­li do Ně­mec­ka. Boris byl jednou na vlásek od smrti. Jurovi bylo tehdy sedm; co přesně viděl za ten rok a půl oku­pa­ce, sám téměř nikdy ne­vy­prá­věl.

V roce 1943 Němci odešli. Pak ještě dva roky války — kdesi tam, za ob­zo­rem. Ví­těz­ství. A pomalý návrat k životu.

Dům-muzeum rodičů J. A. Ga­ga­ri­na v Klu­ši­ně.

Po válce se rodina pře­stě­ho­va­la do Gžat­ska (dnes město Ga­ga­rin). Jura na­stou­pil na uči­liš­tě v Lju­ber­ci — obor slévač. Pak přestou­pil na prů­mys­lo­vou školu v Sa­ra­to­vě. Bylo mu osm­náct, když se poprvé zvedl do vzdu­chu — v míst­ním ae­ro­klu­bu, ze zvě­da­vos­ti.

✈️ Nebe

In­struk­tor ae­ro­klu­bu pak ko­le­gům říkal: tenhle kluk bude létat.

Ga­ga­rin na­stou­pil na vo­jen­ské le­tec­ké uči­liš­tě imeni Čka­lo­va v Orenbur­gu. Stu­do­val rov­no­měr­ně, bez oká­za­los­tí, ale spo­leh­li­vě. Měl jednu zvlášt­nost: při při­bli­žo­vá­ní na při­stá­ní jeho letoun pra­vi­del­ně klopil nos — znovu a znovu, za­tím­co ostat­ní už do­se­da­li bez pro­blé­mů. Nemohl najít úhel. Na­ko­nec se zjis­ti­lo proč: jeho vzrůst. Sto pa­de­sát sedm cen­ti­me­t­rů — a úhel po­hle­du z kabiny už nebyl ten, který měli ostat­ní. Začal si dávat na se­dát­ko pol­štář. Pro­blém zmizel.

V roce 1957 ab­sol­vo­val s vy­zna­me­ná­ním. Téhož roku se oženil s Va­len­ti­nou Go­rja­če­vo­vou — bez oká­za­los­tí, jen s do­vo­le­ním ve­li­te­le pluku. Pak služba: stí­ha­cí pluk za po­lár­ním kruhem, le­tiš­tě v Mur­man­ské ob­las­ti, ark­tic­ké zimy a lety nad tun­d­rou.

Tam ho v roce 1959 našli.

👥 Dva­cít­ka

Po prvním sput­ni­ku v roce 1957 začal So­vět­ský svaz při­pra­vo­vat člo­vě­ka na let. Ze tří tisíc vo­jen­ských letců vy­bra­li dvacet kan­di­dá­tů. Ga­ga­rin byl mezi nimi.

Pod­mín­ky výběru: do tři­ce­ti let, do se­dm­de­sá­ti ki­lo­gra­mů, do sto se­dm­de­sá­ti cen­ti­me­t­rů. Pak měsíce zkou­šek: me­di­cí­na, psy­cho­lo­gie, cen­t­ri­fu­ga, ba­ro­ko­mo­ra, izo­la­ce. Sle­do­va­li nejen tělo. Sle­do­va­li, jak se kdo chová mezi testy — u oběda, v ku­řár­ně, večer v ubi­ka­ci.

Hlavní kon­struk­tér Ko­roljov sle­do­val kan­di­dá­ty osobně. Ne­hle­dal jen fy­zic­ky zdat­né­ho člo­vě­ka — hledal cha­rak­ter. Říká se, že roz­hod­nu­tí ve pro­spěch Ga­ga­ri­na padlo čás­teč­ně po jedné epi­zo­dě: když dva­cít­ku poprvé při­ved­li k maketě „Vos­to­ku”, aby si pro­hléd­li kabinu, Ga­ga­rin si jako jediný před vstu­pem zul boty. Prostě z úcty ke stroji. Ko­roljov si toho všiml.

Byla ještě jiná chvíle. Na zá­vě­reč­né schůz­ce kos­mo­nau­tů se ze­pta­li: kdo je při­pra­ven letět první? Zvedlo ruku všech dvacet. Pak je po­žá­da­li, aby tajně hla­so­va­li — koho by každý z nich, sebe samého ne­po­čí­ta­je, poslal jako prv­ní­ho. Vět­ši­na na­psa­la: Ga­ga­rin.

Jurij Ga­ga­rin a Sergej Ko­roljov na Baj­ko­nu­ru.

⏱️ 108 minut

Den před star­tem se Ga­ga­rin na­ve­če­řel, ulehl, pro­bu­dil se podle budíku. Lékaři mu změ­ři­li tep — še­de­sát čtyři. Norma. Pro člo­vě­ka, který má za pár hodin letět do ote­vře­né­ho vesmí­ru.

V křesle čekal téměř dvě hodiny: zjis­ti­lo se, že poklop ne­těs­ní. Tech­ni­ci šrou­bo­va­li a od­šrou­bo­vá­va­li. Ga­ga­rin po­žá­dal, aby mu skrz vy­sí­lač­ku pus­ti­li hudbu.

9:07. Povely: „Start.” „Před­běž­ná.” „Me­zi­stu­peň.” „Hlavní.” „Vzlet.” „Po­je­cha­li!”

Po se­dm­nác­ti vte­ři­nách — za zvu­ko­vou ba­ri­é­rou. Za dvě minuty od­padly boční moduly. „Vidím Zemi. Vi­di­tel­nost dobrá. Cítím se vý­bor­ně. Po­kra­ču­ji v letu.”

V kabině byla za­pe­če­tě­ná obálka: in­struk­ce pro ruční řízení pro případ, že by pilot ztra­til rozum. Tehdy se oprav­du ne­vě­dě­lo, co dělá s lid­skou psy­chi­kou stav bez­tí­že a izo­la­ce. Kód k ote­vře­ní obálky Ga­ga­ri­no­vi sdě­li­li předem, aby ji mohl použít i při zdra­vém rozumu. Použít ji ne­mu­sel.

Jeden okruh. 327 ki­lo­me­t­rů nad pla­ne­tou. Nad Af­ri­kou se zapnul brz­dí­cí motor. Kvůli závadě se pří­stro­jo­vý modul ne­po­da­ři­lo hned od­dě­lit od ná­vra­to­vé­ho pouz­d­ra — točily se ve dvo­ji­ci asi deset minut, dokud at­mo­sfé­ra spo­je­ní sama ne­zni­či­la. Ga­ga­rin ne­pro­pa­dl panice. Hlásil. Zapsal do deníku.

V sedmi ki­lo­me­t­rech nad zemí — ka­ta­pult. Padák. Pole u Sa­ra­to­va.

10:55. První or­bi­tál­ní let člo­vě­ka v his­to­rii — do­kon­čen.

🌍 Po hvězdách

Téhož večera se z Moskvy do­vo­lal Chruš­čov. Mluvil dlouho, vzru­še­ně. Pak Ga­ga­ri­no­vi udělil hod­nost majora — oka­mži­tě, s pře­sko­če­ním ka­pi­tá­na. Ga­ga­rin se trochu za­ra­zil: na ra­me­nech měl ještě hvěz­dič­ky nad­po­ru­čí­ka, ale ve slu­chát­ku se už mlu­vi­lo o ma­jo­ro­vi.

Ná­sle­du­jí­cí dva roky objel třicet zemí. Vítali ho všude — od stát­ních re­cep­cí po davy v uli­cích. V Lon­dýně — krá­lov­na Alž­bě­ta. Pro­to­kol za­ka­zu­je po­dá­vat pa­nov­ní­ko­vi ruku jako první; Ga­ga­rin to ne­vě­děl a podal. Krá­lov­na pak prý říkala, že se neu­ra­zi­la: „Je z jiného světa.”

Vítání Jurije Ga­ga­ri­na.

Doma ho také vítali — ulice Moskvy a Rudé ná­měs­tí byly pře­pl­ně­né lidmi.

Stal se ve­dou­cím Stře­dis­ka pří­pra­vy kos­mo­nau­tů. Vy­pro­vá­zel každou novou po­sád­ku. V dubnu 1967 měl letět sám — na lodi „Sojuz 1″, ale vedení roz­hod­lo, že je příliš cenný, než aby ris­ko­val v nově, ještě plně ne­odzkou­še­né lodi. Letěl Vla­di­mir Ko­ma­rov. Při při­stá­ní se ne­o­te­vřel padák. Ko­ma­rov za­hy­nul.

Ga­ga­rin byl jeho zá­lož­ní­kem. Věděl o těch ri­zi­cích. Po Ko­ma­ro­vo­vě smrti si vymohl po­vo­le­ní vrátit se k letům — k těm sku­teč­ným, tré­nin­ko­vým. Bylo mu vy­ho­vě­no.

🕯️ 27. března 1968

Počasí bylo špatné: spodní hra­ni­ce mraků pět set metrů. Pro cvičný let na MiGu-15 — pro­voz­ní pod­mín­ky. Vedle Ga­ga­ri­na seděl zku­še­ný zku­šeb­ní pilot, plu­kov­ník Vla­di­mir Serjo­gin.

Vle­tě­li do mraků. Spo­je­ní se pře­ru­ši­lo ně­ko­lik minut po startu. Trosky le­ta­dla na­lez­li v lese u Ki­r­ža­če — stroj se zaryl do země téměř svisle.

Ga­ga­ri­no­vi bylo čty­ři­a­tři­cet let.

Vy­šet­řo­vá­ní trvalo víc než rok. Ofi­ci­ál­ní verze: le­ta­dlo se do­sta­lo do vý­vrt­ky, ze které se ne­stih­li vybrat. Proč — přesně se neví dodnes. Nej­prav­dě­po­dob­něj­ší pří­či­nou podle poz­děj­ších re­kon­struk­cí: prudký manévr kvůli vy­hnu­tí se sondě nebo za­lét­nu­tí do vírové stopy jiného le­ta­dla. Část ma­te­ri­á­lů vy­šet­řo­vá­ní byla od­taj­ně­na v roce 2011; úplná jas­nost ale stále chybí.

Po­hřbi­li ho u Kre­mel­ské zdi — vedle Ko­roljo­va, který zemřel o dva roky dřív.

Hrob J. A. Ga­ga­ri­na v nekro­po­li u Kre­mel­ské zdi.

🌟 Co zbylo

Gžatsk byl ještě v roce 1968 pře­jme­no­ván na Ga­ga­rin. Star­to­va­cí kom­plex na Baj­ko­nu­ru se od té doby nazývá „Ga­ga­rin­ský start” — odtud od­lé­ta­ly všech­ny so­vět­ské a ruské pi­lo­to­va­né lodě.

12. duben se stal Dnem kos­mo­nau­ti­ky. Ve světě se tomu dni říká Yuri’s Night.

Jeho dcery Jelena a Galina vy­rost­ly. Jelena se stala ge­ne­rál­ní ře­di­tel­kou Muzeí Mos­kev­ské­ho Kremlu. Man­žel­ka Va­len­ti­na ho pře­ži­la o dva­a­pa­de­sát let.

Každý, kdo se po něm dostal na orbitu, říkal v zásadě totéž: když se shora díváš na Zemi — po­cho­píš, o čem mluvil. „Krása. Jak je krásná.” To nebyla for­mál­ní ra­di­o­gra­mo­vá věta. Byla to pravda.

🔗 Pře­čtě­te si také