Filmová projekce „Beslan. Tři dny, které trvají navždy“

Prv­ní­ho září 2004 za­čí­nal v beslan­ské škole č. 1 slav­nost­ní nástup k za­há­je­ní škol­ní­ho roku. O ně­ko­lik minut poz­dě­ji se více než tisíc lidí — děti, rodiče, uči­te­lé — ocitlo v rukou te­ro­ris­tů. Tři dny, od 1. do 3. září, sle­do­val celý svět dění v tě­lo­cvič­ně malého ose­tin­ské­ho města. Za­hy­nu­lo 334 lidí, mezi nimi 186 dětí.

Hrdiny filmu jsou ti, kdo byli tehdy ško­lá­ky. Vy­rost­li, zís­ka­li pro­fe­se, za­lo­ži­li rodiny. Zá­pas­ník ve volném stylu Artur Na­j­fo­nov, který v tě­lo­cvič­ně přišel o matku. Sestry Vika a Olga Kalla­go­vo­vy — jedné se po­da­ři­lo unik­nout a vrá­ti­la se za­chrá­nit druhou. Ge­or­gij Iljin — sed­mi­le­tý chla­pec z fo­to­gra­fie, která ob­le­tě­la svět. Bella Gu­bi­je­vo­vá, z jejíž po­čet­né třídy zů­sta­lo naživu pět dětí. Alex Ba­do­jev, který hned první den přišel o otce.

Před ka­me­rou mluví o oněch třech dnech tak, jako by je pro­ží­va­li znovu — a vzpo­mí­na­jí na ty, které ztra­ti­li. Není to film o te­ro­ris­tic­kém útoku, ale o lidech, kteří po něm do­ká­za­li vyrůst, obstát a zůstat sami sebou.

Cho­di­li do jedné školy. Vy­rost­li. Zís­ka­li pro­fe­se, do­sáh­li úspě­chu, za­lo­ži­li rodiny. Všech­no jako u všech… Nebýt těch tří dnů.

Z ano­ta­ce filmu

Sce­nárist­kou a re­ži­sér­kou je Na­talja Šton­do­vá, ab­sol­vent­ka žur­na­lis­ti­ky, která stu­do­va­la na mos­kev­ské fil­mo­vé škole VGIK; její de­bu­to­vý do­ku­ment zví­tě­zil v roce 2019 na fes­ti­va­lu „Eura­sia.DOC“. Spo­lu­re­ži­sé­rem je Jakov Ju­ro­vic­kij, kamera Renata Džalo a Kon­stan­tin Chaus­tov. Pre­mi­é­ra se konala 4. září 2023 v Moskvě a k 20. výročí tragé­die, 2. září 2024, film od­vy­sí­lal Pervyj kanal.

Tento příběh má i českou ka­pi­to­lu. V pro­sin­ci 2004, pouhé tři měsíce po tragé­dii, při­ja­la Česká re­pub­li­ka 43 beslan­ských dětí spolu s rodiči. Čtyři týdny žily v kar­lo­var­ském sa­na­to­riu Mánes: lé­čeb­né kou­pe­le, bazén, psy­cho­te­ra­pie, hi­po­te­ra­pie, pro­cház­ky v horách a první lyže v životě v Kruš­ných horách. Pro­gram zor­ga­ni­zo­va­lo a za­pla­ti­lo Mi­nis­ter­stvo za­hra­nič­ních věcí České re­pub­li­ky.

Ře­di­tel­ka sa­na­to­ria Sva­ta­va Lís­ko­vá vzpo­mí­na­la: na­ve­nek se děti smály a pů­so­bi­ly vesele, ale každé lek­nu­tí je vra­ce­lo zpět do oné tě­lo­cvič­ny — dívka, která ne­na­šla svůj pokoj, při­běh­la k per­so­ná­lu vy­dě­še­ná. Za­chá­ze­lo se s nimi opa­tr­ně, jako s křeh­kým sklem. A na Vánoce jim na­stro­ji­li stro­me­ček, pro­stře­li kapra s bram­bo­ro­vým sa­lá­tem a kaž­dé­mu při­pra­vi­li dárek. Jako pro své vlast­ní. Tak děti z Besla­nu poprvé pro­ži­ly české Vánoce. Před od­jez­dem strá­vi­ly dva dny v Praze.

Nebyl v tom žádný kalkul — jen oby­čej­ný lidský soucit s cizím ne­štěs­tím. Ale pro děti, které za tři dny po­zna­ly to, co by žádné dítě poznat nemělo — které viděly umírat spo­lu­žá­ky a samy už ne­vě­ři­ly, že pře­ži­jí —, bylo právě tohle dů­le­ži­těj­ší než všech­ny pro­cedu­ry. Tisíce ki­lo­me­t­rů od domova je při­ja­li jako vlast­ní rodinu: něžně, tr­pě­li­vě, bez jediné pod­mín­ky. A v ne­zná­mém městě náhle po­cí­ti­ly něco blíz­ké­ho, svět­lé­ho a sr­deč­né­ho — přesně to teplo, které je den za dnem vra­ce­lo ze světa noč­ních můr do oby­čej­né­ho lid­ské­ho světa: kde vás někdo lituje a má rád jen tak, kde jiný jazyk ani jiná víra nejsou pře­káž­kou mezi lidmi, kde se dět­ství dá znovu prožít jako dět­ství. Tohle teplo si od­vez­ly domů — a určitě si ho pa­ma­tu­jí dodnes.

Moc se mi tu líbí a Praha je krásné město. Domů se mi nechce.

Jeden z beslan­ských ško­lá­ků, Kar­lo­vy Vary, pro­si­nec 2004

O dva­a­dva­cet let poz­dě­ji se sejde­me v Praze — abychom vzpo­mně­li na ty, které se ne­po­da­ři­lo za­chrá­nit, a s vděč­nos­tí i na to, jak tu kdysi za­hřá­li beslan­ské děti. Přijď­te.