Online výstava Muzea vítězství

Vý­sta­va spo­ju­je por­tréty a výjevy za­chy­cu­jí­cí děti na frontě i v zázemí: od po­sled­ních mí­ro­vých dnů přes blo­ká­du, oku­pa­ci a kon­cen­t­rač­ní tábory až po mladé par­ty­zá­ny a spojky a zá­vě­reč­ná plátna o Ví­těz­ství a paměti. Obrazy od­ha­lu­jí pro­ni­ka­vou pravdu o dět­ství, které zni­či­la válka — každá práce má nejen umě­lec­kou, ale i his­to­ric­kou hod­no­tu. Zvlášt­ní místo v ex­po­zi­ci za­u­jí­ma­jí plátna vě­no­va­ná hr­din­ským činům dětí.

Proč „ztra­ce­né“

Název vý­sta­va ne­do­sta­la ná­ho­dou. Kluci a holky tehdy — stejně jako dnes — chtěli běhat, do­vá­dět a jíst nanuky. I oni si dělali plány do bu­douc­na: někdo snil o tom, že bude ku­cha­řem, jiný pi­lo­tem. Na tom už ale ne­zá­le­že­lo: bu­douc­nost těchto dětí náhle a navždy pře­ťa­la válka.

V po­led­ne 22. června 1941 se celá země při­sá­la k roz­hla­so­vým při­jí­ma­čům: na naši zem vtrhli fa­šis­té. Při­svo­ji­li si právo roz­ho­do­vat, kdo smí žít a kdo ne — jako by jedny národy byly krás­něj­ší, sil­něj­ší a chytřej­ší, za­tím­co jiných je třeba se zbavit. Ta­ko­vé­mu roz­sud­ku je těžké uvěřit i dnes. Během dlou­hých čtyř let pro­ži­ly děti — od nejmen­ších po starší ško­lá­ky a pi­o­ný­ry — strá­dá­ní, bolest a zármu­tek i ne­do­sta­tek kousku chleba, ale ne­kle­sa­ly na duchu a při­bli­žo­va­ly Ví­těz­ství.

Malíři a jejich hr­di­no­vé

Na vý­sta­vě jsou obrazy z cyklu „Děti války“ Ale­xe­je Žab­ské­ho, které malíř vy­tvo­řil podle vlast­ních dět­ských vzpo­mí­nek. Sám je dí­tě­tem války: na­ro­dil se na Sibiři, ve ves­ni­ci Ale­xan­drov­ka v No­vosi­bir­ské ob­las­ti, otce — že­lez­nič­ní­ho traťo­vé­ho do­zor­ce — ztra­til, když mu bylo sedm let; matka sama živila šest dětí, byd­le­li v ze­mljan­ce. Talent se pro­je­vil brzy: kres­lil při každé pří­le­ži­tos­ti, na ja­kých­ko­li útrž­cích papíru — lidi, zví­řa­ta, pří­ro­du. Cesta ze sed­mi­le­té školy ho za­ved­la na umě­lec­ko­prů­mys­lo­vou školu ve Sver­dlov­sku a odtud na Su­ri­ko­vův in­sti­tut v Moskvě, do ate­li­é­ru D. K. Mo­čal­ské­ho.

Vedle nich jsou por­tréty Je­ka­těri­ny Zer­no­vo­vé, na­ma­lo­va­né za eva­ku­a­ce v letech 1942–1943, a práce Ar­ka­di­je Plas­to­va, Le­o­ni­da Tan­klev­ské­ho, Ni­ko­la­je Ob­ryň­by a dal­ších zná­mých malířů. Ex­po­zi­ci uza­ví­ra­jí ob­zvlášť do­jem­ná plátna o Ví­těz­ství a ne­u­ha­sí­na­jí­cí paměti: „Válka skon­či­la“ M. V. Gurina a „Paměť“ N. F. Pivčak.

Hr­din­ský čin Viti Če­re­vič­ki­na

Ně­kte­rá díla nás se­zna­mu­jí s hr­din­stvím pi­o­ný­rů. Když Němci v lis­to­pa­du 1941 ob­sa­di­li Rostov na Donu, začali v ho­lu­bech tušit spojky a na­ří­di­li vy­hu­bit ve městě všech­ny ptáky. Šest­nác­ti­le­tý Viťa Če­re­vič­kin odmítl své ne­vin­né ope­ře­né ka­ma­rá­dy zabít: celý týden se k ho­lub­ní­ku potají pro­bí­jel, krmil je a pouš­těl je létat. 28. lis­to­pa­du ho při další ne­bez­peč­né vý­pra­vě chy­ti­li, zbili a pro vý­stra­hu od­ved­li do Frun­ze­ho parku, kde ho za­stře­li­li. Sta­teč­ný chla­pec za­pla­til ži­vo­tem za to, že se ne­chtěl pod­vo­lit ne­pří­te­li.

Z ohlasů ná­vštěv­ní­ků

Na této vý­sta­vě mi srdce začalo bít rych­le­ji: taková pro­hlíd­ka ne­moh­la ne­za­ne­chat stopu v duši. Oči dětí na ob­ra­zech a jejich emoce vy­sti­hu­jí myš­len­ku každé jed­not­li­vé práce i celé vý­sta­vy. Člověk by chtěl pomoci kaž­dé­mu z těch dětí, do­chá­zí mu tíha, která tehdy do­leh­la na rodiny. Obrazy vedou k tomu, abychom ucho­vá­va­li paměť, kterou nám před­ko­vé za­ne­cha­li, chrá­ni­li mír, opa­t­ro­va­li vlast a vážili si Ví­těz­ství, jež stálo tolik sil. Pro­hlíd­ka mě ne­ne­cha­la lhos­tej­nou, při­mě­la mě pře­mýš­let o hr­din­ství našeho národa.

Li­za­ve­ta Aleks­ju­ti­no­vá, Orel

Válka a dět­ství jsou ve sku­teč­nos­ti ne­slu­či­tel­né věci. Říká se, že válka nemá žen­skou tvář — nemá ale ani tvář dět­skou. Děti kovaly ví­těz­ství v zázemí, sna­ži­ly se dostat na frontu… A přesto jsou ony a válka ne­slu­či­tel­né: dět­ství je radost a slunce. Přeji všem dětem, které budou žít na Zemi, mírové nebe a jasné slunce. A také to, aby ne­za­po­mí­na­ly na udá­los­ti, jimiž prošly dějiny naší země. Na vý­sta­vě je mnoho obrazů, které nás s vá­leč­ný­mi lety se­zna­mu­jí; jsou tu i sochy. Začíná velmi jasným ob­ra­zem dět­ství v době míru, dál chro­no­lo­gic­ky ná­sle­du­je válka a na samém konci je vidět, jak děti hle­dě­ly z oken a čekaly na blízké vra­ce­jí­cí se z fronty.

Boris Prošek, Iva­no­vo

S těmito slovy nelze než sou­hla­sit. Bezdě­ky se vybaví verše Iriny Sa­velje­vo­vé:

Válka nemá dět­skou tvář!
Dětem však do očí hle­dě­la smrt.
Malé bo­jov­ní­ky ne­šet­ři­la,
musely dospět dřív, než měly.

Irina Sa­velje­vo­vá

Vý­sta­va „Ztra­ce­né dět­ství“

Níže je shro­máž­dě­na celá ex­po­zi­ce. Klik­ně­te na kte­rý­ko­li snímek — panel se otevře ve velkém a vý­sta­vu si můžete pro­lis­to­vat celou.