Realismus v povídkách Viktorie Tokarevové

Soubor po­ví­dek Zlom spi­so­va­tel­ky a scé­nárist­ky Vik­to­rie To­ka­re­vo­vé při­ne­sl na český knižní trh svěží vítr z vý­cho­du.  Vy­da­va­tel­ský počin na­kla­da­tel­ství Akro­po­lis je chvá­ly­hod­ný. V po­sled­ních de­se­ti­le­tích v nej­vět­ší zemi na světě uzrály li­te­rár­ní ta­len­ty, které mají co říci, škoda jen, že se v našich kra­jích sou­čas­ná ruská tvorba právě neveze na módní vlně a na­kla­da­te­lé po ní sáhnou zříd­kakdy. Tento trend je navíc obou­směr­ný, ani sou­čas­ná česká li­te­ra­tu­ra nemá v Rusku mnoho čte­ná­řů.
Vik­to­ria To­ka­re­vo­vá vstou­pi­la do světa li­te­ra­tu­ry v še­de­sá­tých letech po­víd­kou Jeden den bez lhaní. Od té doby se za­řa­di­la mezi nej­po­pu­lár­něj­ší sou­čas­né ruské autory, pu­b­li­ko­va­la ně­ko­lik de­sí­tek knih, pře­váž­ně po­víd­ko­vých sou­bo­rů a ně­ko­lik novel, podle jejích scé­ná­řů vznik­la řada úspěš­ných filmů.

Hlav­ní­mi po­sta­va­mi pěti krát­kých próz za­řa­ze­ných do výboru jsou vět­ši­nou ženy. Všech­ny pro­chá­ze­jí bodem zlomu, který vy­ža­du­je kon­fron­ta­ci s vlast­ním ži­vo­tem a po­tře­bu učinit zá­sad­ní roz­hod­nu­tí. V úvodní po­víd­ce, která knize pro­půj­či­la název, se se­tká­me s Taťá­nou, ně­kdej­ší mi­s­try­ní světa v kra­so­brus­le­ní, ve chvíli, kdy si plná vzteku po hádce se svým ne­věr­ným man­že­lem ne­šťast­ně zlomí nohu. Léčba se kom­pli­ku­je, její tre­nér­ská ka­ri­é­ra je ohro­že­na. Na­jed­nou svůj ne­na­pl­ně­ný život vidí jasně jako na fil­mo­vém plátně, roz­po­zná oka­mžik, kdy bylo možné vydat se jinou cestou. Také pro Natašu z po­víd­ky Koně s křídly je bodem zlomu man­že­lo­va nevěra, v pří­pa­dě Margo osudný zvrat způ­so­bí au­to­ne­ho­da, Tamaru na pra­cov­ní cestě pře­kva­pí mi­lost­né dob­ro­druž­ství. Spo­leč­ným té­ma­tem po­ví­dek je vztah muže a ženy, vztah vět­ši­nou kom­pli­ko­va­ný a trýzni­vý. Pro Taťánu, Marinu i Lydku je mi­lost­ný poměr od­pla­tou, zá­pla­tou na trh­li­nu zlo­me­né­ho srdce, hrou. Hrdina po­víd­ky Pavel a Pája je ne­vě­dom­ky vtažen do takové hry, jeho život se změní v utr­pe­ní. Ženy jako Taťána jsou silné, mají po ruce síť, kterou k sobě při­táh­nou slab­ší­ho muže, ujmou se mužské role v rodině, sejmou tak ze svého pro­tějš­ku tíhu po­vin­nos­tí, zá­ro­veň ho tím ale ztrá­ce­jí.

Po­víd­ky jsou kom­pakt­ní, mají rychlý spád, jazyk je pře­kva­pi­vě vý­stiž­ný, jadrný, věty jsou strohé, deskrip­tiv­ní a roz­vláč­né scény u To­ka­re­vo­vé ne­na­jde­me. Dokáže ve čte­ná­ři vzbu­dit iluzi, že se ne­jed­ná o fikci, ale o re­a­li­tu. Zdání re­a­li­ty je bo­hu­žel jen do­čas­né, s od­lo­že­ním knihy rychle vy­prchá. To­ka­re­vo­vá je strůj­cem ne­bla­hé­ho údělu svých postav, aby se pro­je­vi­ly v lidské ne­do­ko­na­los­ti a čtenář mohl být svěd­kem jejich vnitř­ní­ho zápasu. Vý­ho­dou re­a­lis­mu je, že je ote­vře­ný satiře a To­ka­re­vo­vá této před­nos­ti umí využít. Las­ka­vým hu­mo­rem se vyhne pří­liš­né­mu sen­ti­men­tu a pro­svět­lí ponuré udá­los­ti jako v tragi­ko­mic­kém pří­bě­hu útoč­ní­ka Peťka z po­víd­kyPět soch na pod­stav­ci. V Peť­ko­vě zlo­či­nu ne­mů­že­me pře­hléd­nout po­dob­nost s Raskol­ni­ko­vem. Po­dob­ný humor na­jde­me u A. P. Če­cho­va, au­tor­či­na li­te­rár­ní­ho vzoru. Vliv rus­ké­ho kla­si­ka a mistra po­ví­dek je patrný z přímých odkazů na Če­cho­va, ne­pří­mo se se­tká­va­jí te­ma­tic­ky i stylem. Pří­běhy obou autorů zů­stá­va­jí ne­do­po­vě­ze­né nebo zcela ote­vře­né v pří­pa­dě ruské au­tor­ky hlavní po­sta­va pro­chá­zí ka­tar­zí a závěr po­víd­ky mnohdy vyzní jako pří­slib, naděje.

Pro­stře­dí ne­moc­ni­ce či zvlášt­ní školy, kam nás děj po­ví­dek zavede, nabízí ide­ál­ní pro­stor ke kri­ti­ce spo­leč­nos­ti v období pe­restroj­ky a glas­nos­ti, i když se To­ka­re­vo­vá dotýká so­ci­ál­ních pro­blé­mů jen po­vrch­ně. Téma, ke kte­ré­mu se vrací, je al­ko­ho­li­zmus, démon s ni­či­vou silou schop­nou za­sáh­nout ně­ko­lik ge­ne­ra­cí, pro­to­že oběťmi nejsou jen sami pijani, ale v první řadě jejich děti a man­žel­ky, někdy i tchýně, jak nás utvr­zu­je v zá­vě­reč­né po­víd­ce.

Po­pu­la­ri­tu si podle svých slov za­jis­ti­la tím, že od po­čát­ku tvo­ři­la bez vnitř­ní cen­zu­ry, psala a ne­sta­ra­la se o to, jestli budou její texty v rámci ofi­ci­ál­ní li­te­ra­tu­ry při­ja­ty, či nikoli. Jisté je, že se ne­pouš­tí do kon­tro­verz­ních témat, už půl sto­le­tí čte­ná­ře při­ta­hu­jí náměty, které fil­tru­je z kaž­do­den­ní­ho života, a po­sta­vy, s nimiž je snadné se iden­ti­fi­ko­vat. Láska je pro ni hnacím mo­to­rem života i tvorby.

Po­víd­ko­vý soubor skvěle pře­lo­žil do češ­ti­ny Lukáš Klimeš. Ukázka z po­víd­ky Koně s křídly byla před vy­dá­ním knihy oce­ně­na v Pře­kla­da­tel­ské sou­tě­ži o nej­lep­ší li­te­rár­ní pře­klad z ruš­ti­ny do češ­ti­ny.