Těžko říct, co je příčinou toho, že se dnes u nás vydává tak málo knih současných ruských autorů. Nejsou snad překladatelé z ruštiny? Je na vině politická situace, kdy je nám v mainstreamových médiích Rusko představováno jako nepřátelská země, o níž není radno psát cokoli pozitivního a objektivního? Ať již je tomu jakkoliv, skutečnost je taková, že ruská literatura po rozpadu Sovětského svazu prošla a prochází procesem obrovského tvůrčího vzepětí, kdy je jednak navazováno na myšlenkové dědictví ruských klasiků, především však jsou hledány a nalézány nové směry a cesty literárního projevu.
Toto úsilí o směřování k novým horizontům je i u těch nejprogresivnějších autorů spojeno s minulostí, s „vyrovnáním se“ se slavnými tradicemi a následnými pokusy o jejich rozvíjení. Gigantický duchovní rezervoár, umožňující čerpat z nepřeberného množství témat, ovšem nemůže být sám o sobě vysvětlením zmíněného spisovatelského „boomu“. Tím je spíše převratná doba, kdy se Rusku jako dosud nikdy v jeho dějinách podařilo vybudovat politicko-společenský systém, v němž ve vzácné symbióze koexistuje stát s církví, demokracie s autoritou a svoboda s odmítáním morálních excesů. Tedy zásady, od nichž bylo v tzv. vyspělých západních zemích dávno upuštěno ve jménu bezbřehé „svobody“ a neohraničených „lidských práv“, jejímž konečným vyústěním ovšem nemůže být nic jiného než nová totalita.
Ale přejděme ke knize Viktorie Tokarevové s názvem Zlom, v níž se nachází pět povídek, které nás zaujmou především neobyčejně ostrým, pronikavým pohledem na to, čemu obvykle říkáme běžný, normální život, resp. mezilidské vztahy. Je signifikantní, že Tokarevová dokáže tuto zdánlivě banální problematiku nahlédnout a zpracovat mnohem dál a hlouběji, než jsme na to zvyklí u neruských autorů. Jakkoli tematicky rozdílné, mají její povídky tentýž duchovní fundament, jímž je spisovatelčino takřka mateřské porozumění pro lidské přednosti i slabosti, všem jejím postavám je vlastní jakási důstojná samorostlost, s níž se staví k životním zkouškám a trápením. Ty jsou rovněž „normální“ a všem dobře známé – to, co je výjimečné, je způsob, jakým je ruská spisovatelka dokáže promítnout do psychologie svých milujících, trpících, radujících se, nešťastných či chybujících hrdinů. V jejím podání je to tak, že lidská duše je schopna absorbovat a v dobré obrátit mnohem víc bolestí a soužení, než bychom čekali, že (medicínsky řečeno) „práh citlivosti“ je u lidí – tedy těch, kdo si uchovali schopnost základního rozlišování mezi dobrem a zlem, resp. mezi slušností a mravní zkažeností – nastaven ve velejemném režimu svědomí, citlivě reagujícího na protikladné egoisticko-altruistické tendence lidského nitra. To se pochopitelně projevuje v prvé řadě v lásce muže a ženy, která nikdy není a ani nemůže být ideální a musí být stále znovu objevována a takříkajíc vybojovávána, která však zároveň poskytuje jistotu nezničitelné preexistence na vyšší, duchovní bázi. Tady se Tokarevová ocitá na pomezí reálna a metafyzična, přičemž se ukazuje, že je mnohem víc než „jen“ spisovatelkou – její vcítění se do zákoutí lidské psyché z ní činí myslitelku par excellence.
Jestliže jsem si v úvodu stěžoval na absenci děl současných ruských autorů v nabídce našich nakladatelství, je možné, že jsem celou věc viděl přece jen příliš černě, protože – jak se zdá – se začíná blýskat na lepší časy. Potvrzuje to mimo jiné vydání velkolepého románu Čas žen Jeleny Čižovové brněnským nakladatelstvím Host. Takže je možné, že nakonec všechno vyřeší neviditelná ruka trhu – nakladatelé přece mají zájem na tom, aby se jejich knihy prodávaly, a to ve velkých nákladech. Domnívám se, že třeba právě povídkový soubor Zlom je možné vydat ve dvacetitisícovém nákladu bez toho, aby tu byly obavy ze ztrátové investice – vždyť který český čtenář by nechtěl mít ve své knihovně toto veledílo, vysoko převyšující většinu toho, co je v tomto literárním žánru na českých knihkupeckých pultech k mání!