Poselství prezidenta Ruské federace k připojení Krymu

Ruský prezident Vladimir Putin vystoupil v úterý 18. března v Kremlu před poslanci Státní dumy, členy Rady federace, vedoucími představiteli regionů Ruska a zástupci občanské společnosti. Hovořil o chystaném odtržení poloostrova Krym a města Sevastopol od Ukrajiny a připojení k Rusku.

V. Putin: Dobrý den, vážení členové Rady federace, vážení poslanci Státní dumy. Vážení zástupci Republiky Krym a Sevastopolu – jsou zde mezi námi, občané Ruska, obyvatelé Krymu a Sevastopolu!

Vážení přátelé, sešli jsme se dnes kvůli otázce, která má životně důležitý význam, historický význam pro nás všechny. Dne 16. března se na Krymu uskutečnilo referendum, konalo se v plném souladu s demokratickými postupy a mezinárodněprávními normami.

Hlasování se zúčastnilo více než 82 procent voličů. Více než 96 procent se vyjádřilo ve prospěch sjednocení s Ruskem. Čísla jsou to velmi přesvědčivá.

Abychom pochopili, proč došlo právě k takové volbě, stačí znát historii Krymu, vědět, co znamenalo a znamená Rusko pro Krym a Krym pro Rusko.

Na Krymu je doslova všude přítomná naše společná historie a hrdost. Zde byl starobylý Chersones, kde byl pokřtěn svatý kníže Vladimír. Jeho hrdinský duchovní čin – to je přistoupení k pravoslaví – předurčil společný kulturní, hodnotový, civilizační základ, který spojuje národy Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Na Krymu jsou hroby ruských vojáků, díky jejichž odvaze byl Krym v roce 1783 přivtělen do Ruska. Krym, to je Sevastopol, město legenda, město velkého osudu, město pevnost a domov ruské černomořské flotily. Krym to je Balaklava a Kerč, Malachovská mohyla a Sapun-hora. Každé z těchto míst je pro nás svaté, jsou to symboly ruské vojenské slávy a nebývalé udatnosti.

Krym je také unikátní směsicí kultur a tradic různých národů. A tím se tolik podobá velkému Rusku, kde po staletí nezmizela, nerozpustila se žádná etnická skupina. Rusové a Ukrajinci, krymští Tataři a zástupci jiných národů žili a pracovali pospolu na území Krymu, při zachování své identity, tradic, jazyka a náboženství.

Mimochodem, dnes ze dvou miliónů dvě stě tisíc obyvatel Krymského poloostrova je téměř jeden a půl miliónu Rusů, 350 tisíc Ukrajinců, kteří většinou považují ruštinu za svůj mateřský jazyk, a asi 290–300 tisíc krymských Tatarů, z nichž se značná část, jak se ukázalo v referendu, také orientuje na Rusko.

Ano, bylo období, kdy vůči krymským Tatarům, stejně jako vůči některým jiným národům Sovětského svazu, byla spáchána krutá nespravedlnost. Řeknu jednu věc: kvůli represím trpěly tehdy mnohé milióny lidí různých národností a především, samozřejmě, příslušníků ruského lidu. Krymští Tataři se vrátili do své země. Myslím, že se musí přijmout všechna nezbytná politická, legislativní řešení, která dokončí proces rehabilitace krymských Tatarů, rozhodnutí, která obnoví jejich práva, dobré jméno v plné výši.

Respektujeme lidi všech národností, žijících na Krymu. To je jejich společný domov, jejich malá vlast a bude správné, jestliže na Krymu – já vím, že obyvatelé Krymu to podporují – budou tři rovnoprávné státní jazyky: ruština, ukrajinština a krymsko-tatarština.

Vážení kolegové! V srdci, v myslích lidí Krym vždy byl a stále zůstával nedílnou součástí Ruska. Toto přesvědčení, jež je založeno na pravdě a spravedlnosti, bylo neochvějné, předávalo se z generace na generaci, byly před ním bezmocné jak čas, tak i okolnosti, bezmocné byly všechny dramatické změny, které jsme prožívali, které prožívala naše země v průběhu celého dvacátého století.

Po revoluci bolševici z různých důvodů, ať je jim Bůh soudcem, začlenili do svazku Ukrajinské svazové republiky rozsáhlá historická území jižního Ruska. Udělalo se to bez ohledu na národnostní složení obyvatelstva, a nyní je to současný jihovýchod Ukrajiny. A v roce 1954 následovalo rozhodnutí o začlenění do ní také Krymské oblasti, spolu s ní předali i Sevastopol, i když statutárně byl svazovým městem. Iniciátorem byla osobně hlava Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov. Co ho k tomu vedlo, snad touha zajistit si podporu ukrajinské nomenklatury nebo odčinit vlastní vinu za pořádání masových represí na Ukrajině v 30. letech, – to ať posoudí historici.

Pro nás je důležité něco jiného: toto rozhodnutí bylo přijato se zřejmým porušením již tehdy platných ústavních norem. Otázka se rozřešila kuloárně, mezi přáteli. Samozřejmě že v podmínkách totalitního státu se obyvatel Krymu a Sevastopolu na nic neptali. Prostě byli postaveni před hotovou věc. Lidé měli, samozřejmě, i tehdy otázky, proč se tak náhle stal Krym součástí Ukrajiny. Ale upřímně řečeno – toto je třeba výslovně říci – všichni to chápeme, že toto rozhodnutí bylo považováno za jakousi formalitu, vždyť se území předávalo v rámci jedné velké země. Tehdy prostě nebylo možné si představit, že Ukrajina a Rusko nebudou někdy spolu, že to mohou být různé státy. Ale stalo se to.

Co se zdálo být nemyslitelné, bohužel, stalo se skutečností. Sovětský svaz se rozpadl. Události se vyvinuly tak rychle, že jen málokdo z občanů pochopil dramatičnost událostí, k nimž tehdy došlo, a jejich důsledky. Mnoho lidí v Rusku a na Ukrajině, také v dalších republikách, doufalo, že Společenství nezávislých států, které tehdy vzniklo, se stane novou podobou společné státnosti. Koneckonců, vždyť jim slibovali i společnou měnu, i společný hospodářský prostor, i společné ozbrojené síly, ale vše zůstalo u slibu a velká země zmizela. A když se Krym náhle ocitl v jiném státě, tak až tehdy Rusko pocítilo, že ho nejen okradli, ale přímo oloupili.

Spolu s tím bychom měli upřímně přiznat, že také samotné Rusko spuštěním „přehlídky suverenity“ přispělo ke zhroucení Sovětského svazu a během oficiálního rozpouštění Sovětského svazu zapomnělo se jak na Krym, tak i na hlavní základnu černomořské flotily – Sevastopol. Milióny Rusů šly spát v jedné zemi a probudily se v zahraničí, během krátkého okamžiku staly se z nich národnostní menšiny v bývalých sovětských republikách a ruský lid se stal jedním z největších, ne-li vůbec největším rozděleným národem na světě.

Dnes, o mnoho let později, jsem slyšel, jak obyvatelé Krymu říkají, že tehdy v roce 1991 poloostrov předali z ruky do ruky jako pytel brambor. Je těžké s tím nesouhlasit. A co na to ruský stát? Co Rusko? Svěsilo hlavu a smířilo se, spolklo tuto urážku. Naše země byla tehdy v natolik vážném stavu, že prostě nemohla reálně chránit své zájmy. Ale lidé se nemohli smířit s do očí bijící historickou nespravedlností. Celé ty roky jak občané, tak i mnohé významné osobnosti opakovaně nastolovali toto téma, hovořili, že Krym je odvěké ruské území a Sevastopol je ruské město. Ano, všichni jsme to dobře věděli, cítili srdcem i duší, ale bylo nutno ohlížet se na realitu a již na novém základě budovat nové dobré sousedské vztahy s nezávislou Ukrajinou. A vztahy s Ukrajinou, s bratrským ukrajinským lidem byly, stále jsou a vždy budou pro nás nejdůležitější, klíčové, bez jakéhokoliv přehánění.

Dnes můžeme mluvit otevřeně, chci se s vámi podělit podrobnostmi jednání, která probíhala na počátku nového tisíciletí. Tehdejší ukrajinský prezident Kučma mne požádal, abych urychlil proces vymezení rusko-ukrajinské hranice. Tento proces se do té doby téměř nepohnul. Rusko jako by uznalo Krym jako součást Ukrajiny, ale jednání o vytyčení hranice se nevedla. I když jsem chápal veškerou složitost tohoto procesu, přes to jsem okamžitě dal rozkaz ruským resortům zrychlit práce na vymezení hranice tak, aby bylo jasné všem: svým souhlasem s vytyčením hranice, fakticky a právně uznáváme Krym jako ukrajinské území, tedy definitivně uzavíráme tento problém.

Vycházeli jsme Ukrajině vstříc nejen na Krymu, ale i v tak složitém tématu, jakým je rozdělení akvatoria Azovského moře a Kerčenské úžiny. Proč jsme to dělali? Uvažovali jsme tak, že dobré vztahy s Ukrajinou jsou pro nás hlavní, a neměly by být rukojmím územního sporu, které zašly do slepé uličky. Ale samozřejmě jsme přitom očekávali, že Ukrajina bude náš dobrý soused, že Rusové a rusky mluvící občané Ukrajiny, zejména na jihovýchodě a na Krymu, budou žít v podmínkách přátelského, demokratického, civilizovaného státu, že jejich legitimní zájmy budou zajišťovány podle norem mezinárodního práva.

Situace se však začala vyvíjet jiným způsobem. Jeden za druhým se objevovaly pokusy zbavit Rusy historické paměti a někdy i mateřského jazyka, udělat z nich objekt násilné asimilace. A samozřejmě Rusové, stejně jako ostatní občané Ukrajiny, trpěli kvůli trvalé politické a státní permanentní krizi, která otřásá Ukrajinou již více než 20 let.

Chápu, proč lidé na Ukrajině chtěli změnu. Během let „samostijnosti“, nezávislosti, je státní moc, jak se říká, „uondala“, zprotivila se jim vůbec. Měnili se prezidenti, premiéři, poslanci Rady, ale nezměnil se jejich postoj vůči jejich zemi a jejímu lidu. Jen „dojili“ Ukrajinu, bojovali mezi sebou o moc, aktiva a finanční toky. Mocipány přitom pramálo zajímalo, jak obyčejní lidé žijí, včetně toho, proč milióny ukrajinských občanů nevidí žádné vyhlídky doma a jsou nuceni odejít do zahraničí kvůli příležitostným výdělkům v jiných zemích. Chtěl bych zmínit, že odjíždí nikoliv do nějaké Silicon Valley, nýbrž kvůli příležitostným výdělkům. Jen v Rusku v loňském roce takto pracovaly téměř tři milióny lidí. Podle některých odhadů výše jejich příjmů v roce 2013 dosáhla v Rusku více než 20 miliard dolarů, což je zhruba 12 procent HDP Ukrajiny.

Opakuji, že dobře chápu ty, kteří s mírovými hesly přišli na Majdan, vystoupili proti korupci, špatnému státnímu řízení, chudobě. Právo na pokojný protest, demokratické postupy a volby existují právě proto, aby bylo možné změnit vládu, která nevyhovuje lidem. Ale ti, kteří stáli v pozadí nedávných událostí na Ukrajině, měli jiné cíle: připravovali další v řádě státní převrat, chtěli se chopit moci a nehodlali se zastavit před ničím. K tomuto cíli byl použit i teror, vraždění a pogromy. Hlavními vykonavateli převratu se stali nacionalisté, neonacisté, rusofobovéa antisemité. Právě oni do značné míry stále ještě i dnes určují život na Ukrajině.

Ze všeho nejdřív nová takzvaná „politická moc“ předložila skandální návrh zákona o přehodnocení jazykové politiky, který bezprostředně poškozoval práva národnostních menšin. Pravdou je, že zahraniční sponzoři těchto současných „politiků“, kurátoři současné „politické moci“ hned zarazili iniciátory tohoto nápadu. Jsou to přece chytří lidé, to je třeba uznat, a chápou, k čemu povedou pokusy o vytvoření etnicky čistého ukrajinského státu. Návrh zákona byl odložen, odsunut stranou, ale zjevně je připraven pro každý případ. Samotná skutečnost jeho existence se teď nezmiňuje, zřejmě se počítá s tím, že lidská paměť je krátká. Ale všem je už naprosto jasné, co přesně mají v úmyslu v budoucnu dělat ukrajinští ideoví následovníci Bandery, Hitlerova přisluhovače během 2. světové války.

Je jasné i to, že legitimní výkonná moc na Ukrajině doposud není, není s kým se bavit. Mnohé státní orgány jsou uzurpovány samozvanci, přitom v zemi nic nemají pod kontrolou, ale ony samy – a to bych chtěl zdůraznit – jsou často pod kontrolou radikálů. Dokonce je to tak, že přijetí ministrem nynější vlády je možné pouze na základě povolení ozbrojenců z Majdanu. To není vtip, to je realita současného života.

Těm, kteří vzdorovali puči, okamžitě začali vyhrožovat represemi a trestnými operacemi. A první na řadě byl samozřejmě Krym, ruskojazyčný Krym. V souvislosti s tím se obyvatelé Krymu a Sevastopolu obrátili na Rusko s výzvou, aby ochránilo jejich práva a životy, aby nedopustilo to, co se dělo a co se ještě stále děje v Kyjevě, v Doněcku, v Charkově a v některých dalších městech na Ukrajině.

Je jasné, že jsme tuto prosbu museli vyslyšet, nemohli jsme nechat Krym a jeho obyvatele bez pomoci, jinak by to byla prostě zrada.

Především bylo nutno pomoci vytvořit podmínky pro mírové, svobodné projevení vůle, aby obyvatelé Krymu mohli sami rozhodnout o svém osudu poprvé v dějinách. Avšak co to dnes slyšíme od našich kolegů ze západní Evropy, ze Severní Ameriky? Říkají nám, že porušujeme normy mezinárodního práva. Za prvé, je dobře, že si alespoň vzpomněli na to, že existuje mezinárodní právo, i za to díky, lépe později než nikdy.

A za druhé, to nejdůležitější: co že to údajně porušujeme? Ano, prezident Ruské federace dostal od horní komory parlamentu oprávnění využít ozbrojené síly na Ukrajině. Ale tohoto práva, přísně vzato, zatím ani nevyužil. Ozbrojené síly nevstoupily na území Krymu, byly tam tak jako tak v souladu s mezinárodní smlouvou. Ano, posílili jsme náš kontingent, ale zároveň – a to chci zdůraznit, aby to všichni věděli a slyšeli – jsme dokonce ani nepřevýšili maximální počet našich ozbrojených sil na Krymu, který počítá s 25 tisíci lidmi. Prostě to nebylo nutné.

Dále. Když Nejvyšší rada Krymu vyhlásila nezávislost a referendum, odvolávala se na Chartu Organizace spojených národů, v níž se mluví o právu národa na sebeurčení. Mimochodem, i Ukrajina samotná, chci to připomenout, když oznamovala vystoupení ze SSSR, udělala totéž, téměř do písmene totéž. Na Ukrajině bylo využito tohoto práva, ale obyvatelům Krymu ho upírají. Proč?

Kromě toho krymské orgány měly oporu ve známém kosovském precedentu, v precedentu, který naši západní partneři vytvořili sami, jak se říká, vlastníma rukama, kdy v situaci, absolutně analogické situaci na Krymu, uznali odtržení Kosova od Srbska za legitimní a všem při tom dokazovali, že žádné povolení od ústředních státních orgánů k jednostrannému vyhlášení nezávislosti není potřeba. Mezinárodní soud OSN na základě bodu 2 článku 1 Charty Organizace spojených národů s tím souhlasil a ve svém rozsudku z 22. července 2010 zmiňuje následující. Cituji doslova: „Žádný obecný zákaz jednostranného vyhlášení nezávislosti z praxe OSN nevyplývá“ – a dále: „Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný nástroj k zákazu vyhlášení nezávislosti.“ Všechno je, jak se říká, naprosto jasné.

Nerad si vypomáhám citáty, přece jen si však nemohu pomoci, musím citovat ještě jeden oficiální dokument, tentokrát to je Písemné memorandum USA ze 17. dubna 2009, předložené témuž mezinárodnímu soudu v souvislosti se slyšením ohledně Kosova. Opět budu citovat: „Deklarace nezávislosti mohou, a často se to stává, porušovat vnitřní legislativu. To však neznamená, že dochází k porušování mezinárodního práva.“ Konec citátu. Sami to napsali, sami to vytroubili do celého světa, všechny to přinutili přijmout a teď se rozčilují. Proč? Vždyť činy obyvatel Krymu přesně odpovídají tomuto, vlastně se dá říci, návodu. Z nějakého důvodu to, co je umožněno Albáncům v Kosovu (a my k nim chováme respekt), je zakazováno Rusům, Ukrajincům a krymským Tatarům na Krymu. Opět se nabízí otázka: proč?

Od týchž Spojených států a Evropy slyšíme, že Kosovo, to je prý jakýsi zvláštní případ. V čem podle názoru našich kolegů spočívá jeho výjimečnost? Ukazuje se, že v tom, že během konfliktu v Kosovu bylo mnoho lidských obětí. Je toto snad právní argument? V rozsudku Mezinárodního soudu v této souvislosti není uvedeno vůbec nic. A pak, víte, toto už nejsou dokonce ani dvojí standardy. To je jakýsi zvláštní primitivní a přímočarý cynismus. Není možno všechno tak hrubě přizpůsobovat svým zájmům, o téže věci říkat jeden den, že je bílá, a druhý den, že je černá. Znamená to snad, že je třeba dohnat jakýkoli konflikt až do lidských obětí?

Řeknu to otevřeně: kdyby místní síly domobrany Krymu včas nezačaly kontrolovat situaci, tam také mohly být oběti. A chválabohu, že se tak nestalo! Na Krymu nedošlo ani k jedinému ozbrojenému střetnutí a nebyly žádné lidské oběti. Co myslíte, proč? Odpověď je jednoduchá: protože bojovat proti lidu a proti jeho vůli je těžké či prakticky nemožné. A v této souvislosti chci poděkovat ukrajinským vojákům, a není to malý kontingent – 22 tisíc lidí v plné zbroji. Chci poděkovat těm ukrajinským vojákům, kteří nedopustili krveprolití a neposkvrnili se krví.

V této souvislosti, samozřejmě, se vynořují i jiné myšlenky. Říkají nám o jakési intervenci na Krymu, o agresi. Je zvláštní to poslouchat. Nějak si nemůžu vzpomenout na žádný případ v dějinách, kdy by intervence probíhala bez jediného výstřelu a bez lidských obětí.

Vážení kolegové! V situaci kolem Ukrajiny se jako v zrcadle odrazilo to, k čemu nyní dochází, k čemu docházelo během posledních desetiletí ve světě. Po zániku bipolárního systému na planetě přestala existovat stabilita. Klíčové a mezinárodní instituty se neupevňují, nýbrž, bohužel, často dochází k jejich degradaci. Naši západní partneři v čele se Spojenými státy americkými dávají ve své praktické politice přednost tomu, že se neřídí mezinárodním právem, nýbrž právem silnějšího. Uvěřili ve svou vyvolenost a výjimečnost, v to, že je jim dovoleno rozhodovat o osudu světa, že pravdu mohou mít vždy jen oni. Jednají tak, jak si umanou: tam či onde používají sílu proti suverénním státům, vytvářejí koalice podle zásady: kdo nejde s námi, jde proti nám. Aby agresi dodali zdání zákonnosti, dožadují se nezbytných rezolucí od mezinárodních organizací. Pokud se to z nějakých důvodů nedaří, zcela ignorují jak Radu bezpečnosti OSN, tak i OSN obecně.

Tak to bylo v roce 1999 v Jugoslávii, my si to dobře pamatujeme. Bylo těžké tomu uvěřit, já jsem nevěřil svým očím, ale na konci 20. století byly na jedno z evropských hlavních měst, na Bělehrad, vedeny v průběhu několika týdnů raketové a bombové útoky a poté následovala skutečná intervence. Existovala snad rezoluce Rady bezpečnosti OSN ohledně této otázky, která dovolovala takovéto jednání? Nic takového. A pak následoval Afghánistán, Irák, otevřené porušování rezoluce RB OSN ohledně Libye, kdy namísto zajištění takzvané bezletové zóny bylo také zahájeno bombardování.

Byla také celá řada řízených „barevných“ revolucí. Je jasné, že lidé v těch zemích, kde došlo k těmto událostem, byli unaveni z tyranie, chudoby, neexistence perspektiv, tyto pocity však byly cynicky využity. Těmto zemím byly vnucovány standardy, které nikterak neodpovídaly ani jejich způsobu života, ani tradicím, ani kultuře těchto národů. Nakonec místo demokracie a svobody nastal chaos, vzplanutí násilí, řada převratů. Arabské jaro bylo vystřídáno arabskou zimou.

Podobný scénář byl realizován na Ukrajině. V roce 2004, aby došlo k prosazení potřebného kandidáta v prezidentských volbách, bylo vymyšleno jakési třetí kolo, se kterým zákon nepočítal. Prostě absurdita a výsměch ústavě. A teď vrhli do akce předem připravenou, dobře vybavenou armádu násilníků.

Chápeme to, co se děje, chápeme, že tyto činy byly namířeny jak proti Ukrajině, tak proti Rusku, proti integraci v euroasijském prostoru. A to v té době, kdy se Rusko upřímně snažilo o dialog s našimi kolegy na Západě. My stále nabízíme spolupráci ve všech klíčových otázkách, chceme posilovat stupeň důvěry, chceme, aby naše vztahy byly rovné, upřímné a čestné. Neviděli jsme však vstřícné kroky.

Naopak, opakovaně nás podváděli, rozhodovalo se za našimi zády, byli jsme často postaveni před hotovou věc. Tak tomu bylo také s rozšiřováním NATO na východ, s rozmisťováním vojenské infrastruktury u našich hranic. Celou dobu nám tvrdili jedno a totéž: „Vás se to netýká.“ To se lehko řekne, netýká.

Stejné to bylo i s rozmisťováním systémů protiraketové obrany. Nehledě na všechny naše obavy se ústrojí dalo do pohybu. Stejné to bylo s nekonečným protahováním jednání ohledně problematiky víz, se sliby ohledně čestné konkurence a volného přístupu na světové trhy.

Dnes nám je vyhrožováno sankcemi, ale my tak jako tak žijeme v podmínkách celé řady omezení, která jsou pro nás dosti podstatná, pro naši ekonomiku, pro naši zemi. Například ještě v době studené války USA a poté i jiné země zakázaly prodávat do SSSR celou řadu technologií a zařízení tím, že vytvořily tzv. seznamy CoCom. Dnes jsou formálně zrušeny, avšak opravdu pouze formálně, ve skutečnosti mnohé zákazy fungují jako dříve.

Dá se říci, že máme všechny důvody se domnívat, že dobře známá politika zadržování Ruska, jež byla prováděna v 18., 19. a ve 20. století, pokračuje i dnes. Pořád se nás snaží zahnat do nějakého kouta za to, že máme nezávislé stanovisko, za to, že ho hájíme, za to, že nazýváme věci pravými jmény a nepřetvařujeme se. Všechno má však své meze. A v případě Ukrajiny naši západní partneři překročili onu hranici, chovali se hrubě, nezodpovědně a neprofesionálně.

Velmi dobře věděli, že i na Ukrajině i na Krymu žijí milióny ruských lidí. Nakolik je třeba ztratit cit pro politiku a smysl pro míru, aby nebylo možné předvídat všechny důsledky svého konání. Rusko se ocitlo na hranici, ze které nemohlo odstoupit. Jestliže se stále stlačuje pružina, nakonec se s velkou silou napřímí. Je třeba na to vždy pamatovat.

Nyní je nutné přestat s hysterií, odmítnout rétoriku studené války a přiznat očividnou věc: Rusko je samostatný, aktivní účastník mezinárodního života, má jako i jiné státy národní zájmy, které je třeba mít na paměti a vážit si jich.

Při tom se s uznáním obracíme ke všem, kdo s pochopením přistoupili k našim krokům na Krymu, jsme vděčni národu Číny, jejíž vedení posuzovalo a posuzuje situaci okolo Ukrajiny a Krymu v celé její historické a politické úplnosti, vysoce si ceníme zdrženlivosti a objektivnosti Indie.

Dnes se chci obrátit k národu Spojených států amerických, k lidem, kteří od založení tohoto státu, přijetí Deklarace nezávislosti, jsou hrdi na to, že svoboda je pro ně ze všeho nejdůležitější. Cožpak snaha obyvatel Krymu o svobodný výběr svého osudu není podobnou vzácností? Pochopte nás.

Věřím, že mě pochopí i Evropané a především Němci. Připomenu, že během politických konzultací při spojení NSR a NDR na, mírně řečeno, expertní, ale vysoké úrovni, představitelé zdaleka ne všech zemí, které jsou a byly tehdy spojenci Německa, podpořily samotnou myšlenku spojení. Naše země však oproti tomu jednoznačně podpořila upřímnou, neudržitelnou touhu k národní jednotě. Jsem si jist, že jste na to nezapomněli a počítám s tím, že občané Německa stejně podpoří úsilí ruského světa, historického Ruska o obnovení jednoty.

Obracím se k národu Ukrajiny. Upřímně si přeji, abyste nás pochopili: v žádném případě vám nechceme ublížit, urazit vaše národní cítění. Vždy jsme si vážili územní celistvosti ukrajinské velmoci, na rozdíl od těch, kdo obětovali jednotu Ukrajiny svým politickým ambicím. Chlubí se svými hesly o velké Ukrajině, ale právě oni udělali vše pro to, aby se rozdělila. Dnešní občanská opozice je plně na jejich svědomí. Chci, abyste mne uslyšeli, drazí přátelé. Nevěřte těm, kdo vás straší Ruskem, křičí, že za Krymem budou následovat další regiony. Nepřejeme si rozdělení Ukrajiny, nepotřebujeme to. Co se týče Krymu, tak on byl a zůstane i Rusům i Ukrajincům i krymským Tatarům.

Opakuji, bude, jako je to již mnohá století, rodným domem pro představitele všech tam žijících národů. Nikdy ale nebude banderovským!

Krym je naše společné bohatství a nejdůležitější faktor stability v regionu. A toto strategické území se musí nacházet pod silnou, stabilní svrchovaností, která fakticky může být v dnešní době jen ruská. Jinak, drazí přátelé, obracím se i na Ukrajinu i na Rusko, my s vámi, i Rusové i Ukrajinci, můžeme úplně Krym ztratit, přičemž v nedaleké historické perspektivě. Zamyslete se, prosím, nad těmito slovy.

Připomenu rovněž, že v Kyjevě již zazněla prohlášení o co nejrychlejším vstupu Ukrajiny do NATO. Co by znamenala tato perspektiva pro Krym a Sevastopol? To, že ve městě ruské vojenské slávy by se objevila „natovská“ flotila, že by vznikla hrozba pro celý jih Ruska, ne nějaká efemérní, ale úplně konkrétní. Vše, co by se reálně mohlo stát, je vše to, co by se reálně mohlo stát, pokud by nebylo rozhodnutí obyvatel Krymu. Díky jim za to.

Mimochodem, my nejsme proti spolupráci s NATO, vůbec ne. Jsme proti tomu, aby vojenská aliance, a NATO zůstává, nehledě na všechny vnitřní procesy, vojenskou organizací, jsme proti tomu, aby vojenská organizace hospodařila vedle našeho plotu, vedle našeho domu či na našich historických územích. Víte, nedovedu si vůbec představit, že budeme jezdit do Sevastopolu na návštěvu k „natovským“ námořníkům. Oni jsou, mimochodem, ve většině případů výborní chlapci, ale ať k nám raději přijíždějí na návštěvu do Sevastopolu oni než my k nim.

Řeknu rovnou, bolí nás srdce kvůli všemu, co se nyní děje na Ukrajině, že trpí lidé, že nevědí, jak teď žít a co bude zítra. A naše znepokojení je pochopitelné, vždyť jsme nejen blízcí sousedé, jsme fakticky, jak jsem již mnohokrát říkal, jeden národ. Kyjev je matkou ruských měst. Stará Rus je náš společný počátek, my stejně nebudeme moci být jeden bez druhého.

A řeknu ještě něco. Na Ukrajině žijí a budou žít milióny ruských lidí, ruskojazyčných občanů, a Rusko vždy bude bránit jejich zájmy politickými, diplomatickými a právními prostředky. Ale především sama Ukrajina musí mít zájem o to, aby práva a zájmy těchto lidí byly zaručeny. V tom je záruka stability ukrajinské státnosti a územní celistvosti země.

Přejeme si přátelství s Ukrajinou, chceme, aby byla silným, suverénním a samostatným státem. Vždyť Ukrajina je pro nás jedním z hlavních partnerů, máme mnoho společných projektů a právě proto věřím v úspěch. A co je hlavní, přejeme si, aby na Ukrajině byl mír a přátelství a společně s jinými zeměmi jsme připraveni všemožně pomoci a podpořit to. Avšak, opakuji, jen sami občané Ukrajiny jsou schopni udělat pořádek ve vlastním domě.

Vážení obyvatelé Krymu a Sevastopolu! Celé Rusko bylo nadšeno vaší statečností, důstojností a odvahou, právě vy jste rozhodli osud Krymu. V tyto dny jsme si byli blízcí jako nikdy, podporovali jeden druhého. To byly upřímné pocity solidarity. Právě v takových zlomových historických okamžicích se prověřuje zralost a síla ducha národa. A národ Ruska ukázal takovou zralost a takovou sílu, svojí soudržností podpořil krajany.

Pevnost zahraničněpolitické pozice Ruska se zakládá na vůli miliónů lidí, na celonárodním spojení, na podpoře vedoucích politických a společenských sil. Chci poděkovat všem za tuto vlasteneckou náladu. Všem bez rozdílu. Pro nás je však důležité i nadále zachovat stejnou konsolidaci, abychom mohli řešit úkoly, které stojí před Ruskem.

Zjevně zde narážíme i na vnější odpor, musíme se však rozhodnout, jestli jsme připraveni důsledně hájit své národní zájmy, či je budeme stále odevzdávat, ustupovat neznámo kam. Někteří západní politici nás již straší nejen sankcemi, ale i perspektivou zostření vnitřních problémů. Chtěl bych vědět, co mají na mysli: činy nějaké „páté“ kolony – různých „národních zrádců“ –, či počítají s tím, že mohou zhoršit sociálně-ekonomický stav Ruska a tím vyprovokovat nespokojenost lidí. Podobné výroky bereme jako nezodpovědné a zjevně agresivní a budeme na ně náležitým způsobem reagovat. Při tom se sami nikdy nebudeme snažit o konfrontaci s našimi partnery ani na Východě, ani na Západě, naopak, budeme dělat vše potřebné, abychom budovali civilizované sousedské vztahy, jak to má být v moderním světě.

Vážení kolegové!

Chápu obyvatele Krymu, kteří zadali otázku na referendu zcela jasně: má být Krym s Ukrajinou, či s Ruskem. Je možné s jistotou říci, že vedení Krymu a Sevastopolu, poslanci zákonodárných orgánů moci, když formulovali otázku referenda, se povznesli nad skupinové a politické zájmy, do čela postavili jenom hlavní zájmy lidí. Jakákoli jiná varianta plebiscitu, jakkoli by se zdál na první pohled poutavým, díky historickým, demografickým, politickým a ekonomickým zvláštnostem tohoto území by byl jen dočasným, přechodným a vratkým, nevyhnutelně by přivedl k dalšímu zostření situace okolo Krymu a zhoubně by se odrazil na životě lidí. Obyvatelé Krymu položili otázku tvrdě, nekompromisně, bez jakýchkoli půltónů. Referendum bylo provedeno otevřeně a čestně a lidé na Krymu jasně, přesvědčivě vyjádřili své přání: chtějí být s Ruskem.

Rusko rovněž očekává přijetí složitých rozhodnutí, vezmeme-li v potaz celý souhrn i vnějších i vnitřních faktorů. Jaký je nyní názor lidí v Rusku? Zde, stejně jako v jiné demokratické společnosti, existují různé názory, ale pozice absolutní, a chci to podtrhnout, absolutní většiny občanů je rovněž očividná.

Znáte poslední sociologické průzkumy, které se uskutečnily v Rusku v posledních dnech: okolo 95 procent občanů předpokládá, že Rusko musí bránit zájmy Rusů a představitelů jiných národností žijících na Krymu. 95 procent. A více než 83 procenta předpokládají, že Rusko to musí dělat, dokonce jestli taková pozice zhorší naše vztahy s některými státy. 86 procent občanů naší země je přesvědčeno, že je Krym dosud ruským územím, ruskou zemí. A téměř, to je velmi důležité číslo, absolutně koreluje s tím, co bylo na referendu, téměř 92 procenta vystupují za připojení Krymu k Rusku.

Tak převážná většina obyvatel Krymu a absolutní většina občanů Ruské federace podporuje spojení Republiky Krym a města Sevastopol s Ruskou federací.

Teď to závisí na politickém rozhodnutí samotného Ruska. A to může být založeno pouze na přání lidu, protože jenom lid je pramenem jakékoli moci.

Vážení členové Rady federace! Vážení poslanci Státní dumy! Občané Ruska, obyvatelé Krymu a Sevastopolu! Dnes na základě výsledků referenda, které proběhlo na Krymu, a na základě přání lidu, přináším na Federální shromáždění a prosím projednat Ústavní zákon o přijetí do Ruska dvou nových subjektů federace: Republiky Krym a města Sevastopol a rovněž ratifikovat připravenou k podpisu Smlouvu o vstupu Republiky Krym a města Sevastopol do Ruské federace. Nepochybuji o vaší podpoře!

 

Tento článek je dostupný v: Russian