Jména a osudy

Alfons Mucha (1860–1939) — jeden z největších českých malířů, tvůrce art nouveau. Mucha se vášnivě zabýval slovanskou tematikou: jeho monumentální cyklus „Slovanská epopej” o dvaceti plátnech je věnován dějinám všech slovanských národů, včetně ruských. Sám Rusko navštívil, studoval jeho dějiny i ikonografii. Dílo svého života — Slovanskou epopej — odkázal Praze.

Antonín Dvořák (1841–1904) a Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) — současníci, jejichž tvorba se vyvíjela paralelně. Dvořák Čajkovského hluboce obdivoval, dvakrát dirigoval v Moskvě a Petrohradě a ruská symfonická škola ovlivnila český romantismus 19. století. Jejich setkání v Praze v roce 1888 bylo událostí pro obě kultury.

Jaroslav Hašek (1883–1923) — autor „Osudů dobrého vojáka Švejka”. V roce 1915 padl u Dubna do ruského zajetí, prožil v Rusku několik let, dobrovolně přešel k československým legiím a poté do Rudé armády, kde sloužil jako komisař v Ufě a redigoval list „Naše cesta”. V Irkutsku se oženil s Ruskou — Alexandrou Lvovou. Do Prahy se vrátil v roce 1920. Pět ruských let prosakuje téměř každou stránkou jeho prózy.

Karel Čapek (1890–1938) — vymyslel slovo „robot”, překládal Apollinaira a pozorně sledoval sovětské Rusko. Jeho „Rusko a Evropa” (1924) je pokus o střízlivý pohled na východního souseda z Prahy — bez nenávisti i bez iluzí. Boris Pasternak (1890–1960), narozený v Moskvě, udržoval živé pouto s Prahou skrze otcovu rodinu i korespondenci s Cvetajevovou a Rilkem. Tito tři básníci — Rilke, Cvetajevová, Pasternak — si v roce 1926 vyměnili dopisy, které dnes patří k vrcholům epistolární literatury 20. století.

Julius Zeyer (1841–1901) — český básník-slavjanofil a překladatel z ruštiny. Zeyer Rusko dvakrát navštívil (1873 a 1885), studoval ruské letopisy, překládal Gogola a Lermontova, psal poemy na ruská témata — „Olga”, „Nikola”, „Pod Vyšehradem”. V Čechách se mu říkalo „posel slovanské duše”; v Rusku o něm psal Stasov. Zeyer si mezi oběma kulturami nevybíral — žil v obou.

Rainer Maria Rilke (1875–1926) — narozený v Praze, dvakrát navštívil Rusko (1899 a 1900) a považoval je za svůj duchovní domov. Setkal se s Tolstým v Jasné Polaně, dopisoval si s Leonidem Pasternakem i s jeho synem, překládal ruské lidové písně. Rilke psal, že právě v Rusku pochopil smysl poezie — a že Rusko „sousedí s Bohem”.

Praha 20. let přijala jednu z nejvýraznějších ruských emigrantských kolonií v Evropě. Masarykova vláda vyhlásila „Ruskou akci” — stipendia, podporu vysokoškolských programů, tiskáren i škol. V Praze tehdy fungovaly ruské gymnázium, právnická fakulta, deníky „Volja Rossii” a „Rul”.

Marina Cvetajevová (1892–1941) prožila v Československu tři roky (1922–1925) — v Praze, ve Všenorech a v Mokropsech. Zde vznikly „Poema Konce”, „Poema Hory” a „Krysař”; zde se seznámila s D. Svjatopolkem-Mirským a porodila syna Georgije. O Praze psala s nečekanou něhou: „V Čechách jsem dostala možnost dýchat, psát a držet dítě v náručí.” Cvetajevová si mezi Ruskem a Evropou nevybrala — byla obojí najednou, a tato dvojakost ji nakonec stála život.

Alexej Remizov, Arkadij Averčenko, Dmitrij Svjatopolk-Mirskij — všichni Prahou prošli. Svjatopolk-Mirskij — literární kritik, kníže — se v roce 1932 vrátil do SSSR a zahynul v lágru; Averčenko prožil v Praze poslední tři roky života (1922–1925) a je pohřben na Olšanských hřbitovech. Jejich osudy nebyly „ruské” ani „české” — byly evropské, a Praha se stala bodem, kde se obě jejich vlasti protnuly.