Jména a osudy

Alfons Mucha (1860–1939) — jeden z nej­vět­ších čes­kých malířů, tvůrce art nou­ve­au. Mucha se váš­ni­vě za­bý­val slo­van­skou te­ma­ti­kou: jeho mo­nu­men­tál­ní cyklus „Slo­van­ská epopej” o dva­ce­ti plát­nech je vě­no­ván dě­ji­nám všech slo­van­ských národů, včetně rus­kých. Sám Rusko na­vští­vil, stu­do­val jeho dějiny i iko­no­gra­fii. Dílo svého života — Slo­van­skou epopej — od­ká­zal Praze.

An­to­nín Dvořák (1841–1904) a Petr Iljič Čaj­kov­skij (1840–1893) — sou­čas­ní­ci, je­jichž tvorba se vy­ví­je­la pa­ra­lel­ně. Dvořák Čaj­kov­ské­ho hlu­bo­ce ob­di­vo­val, dva­krát di­ri­go­val v Moskvě a Pe­t­ro­hra­dě a ruská sym­fo­nic­ká škola ovliv­ni­la český ro­man­tis­mus 19. sto­le­tí. Jejich se­tká­ní v Praze v roce 1888 bylo udá­los­tí pro obě kul­tu­ry.

Ja­ro­slav Hašek (1883–1923) — autor „Osudů dob­ré­ho vojáka Švejka”. V roce 1915 padl u Dubna do rus­ké­ho zajetí, prožil v Rusku ně­ko­lik let, dob­ro­vol­ně přešel k čes­ko­slo­ven­ským legiím a poté do Rudé armády, kde slou­žil jako ko­mi­sař v Ufě a re­di­go­val list „Naše cesta”. V Ir­kut­sku se oženil s Ruskou — Ale­xan­drou Lvovou. Do Prahy se vrátil v roce 1920. Pět rus­kých let pro­sa­ku­je téměř každou strán­kou jeho prózy.

Karel Čapek (1890–1938) — vy­mys­lel slovo „robot”, pře­klá­dal Apol­li­nai­ra a po­zor­ně sle­do­val so­vět­ské Rusko. Jeho „Rusko a Evropa” (1924) je pokus o stříz­li­vý pohled na vý­chod­ní­ho sou­se­da z Prahy — bez ne­ná­vis­ti i bez iluzí. Boris Pas­ter­nak (1890–1960), na­ro­ze­ný v Moskvě, udr­žo­val živé pouto s Prahou skrze otcovu rodinu i ko­re­spon­den­ci s Cve­ta­je­vo­vou a Rilkem. Tito tři bás­ní­ci — Rilke, Cve­ta­je­vo­vá, Pas­ter­nak — si v roce 1926 vy­mě­ni­li dopisy, které dnes patří k vr­cho­lům epis­to­lár­ní li­te­ra­tu­ry 20. sto­le­tí.

Julius Zeyer (1841–1901) — český básník-sla­vja­no­fil a pře­kla­da­tel z ruš­ti­ny. Zeyer Rusko dva­krát na­vští­vil (1873 a 1885), stu­do­val ruské le­to­pi­sy, pře­klá­dal Gogola a Ler­mon­to­va, psal poemy na ruská témata — „Olga”, „Nikola”, „Pod Vy­še­hra­dem”. V Če­chách se mu říkalo „posel slo­van­ské duše”; v Rusku o něm psal Stasov. Zeyer si mezi oběma kul­tu­ra­mi ne­vy­bí­ral — žil v obou.

Rainer Maria Rilke (1875–1926) — na­ro­ze­ný v Praze, dva­krát na­vští­vil Rusko (1899 a 1900) a po­va­žo­val je za svůj du­chov­ní domov. Setkal se s Tolstým v Jasné Polaně, do­pi­so­val si s Le­o­ni­dem Pas­ter­na­kem i s jeho synem, pře­klá­dal ruské lidové písně. Rilke psal, že právě v Rusku po­cho­pil smysl poezie — a že Rusko „sou­se­dí s Bohem”.

Praha 20. let při­ja­la jednu z nej­vý­raz­něj­ších rus­kých emi­grant­ských ko­lo­nií v Evropě. Ma­sa­ry­ko­va vláda vy­hlá­si­la „Ruskou akci” — sti­pen­dia, pod­po­ru vy­so­ko­škol­ských pro­gra­mů, tis­ká­ren i škol. V Praze tehdy fun­go­va­ly ruské gym­ná­zi­um, práv­nic­ká fa­kul­ta, deníky „Volja Rossii” a „Rul”.

Marina Cve­ta­je­vo­vá (1892–1941) pro­ži­la v Čes­ko­slo­ven­sku tři roky (1922–1925) — v Praze, ve Vše­no­rech a v Mokrop­sech. Zde vznik­ly „Poema Konce”, „Poema Hory” a „Krysař”; zde se se­zná­mi­la s D. Svja­to­pol­kem-Mir­ským a po­ro­di­la syna Ge­or­gi­je. O Praze psala s ne­če­ka­nou něhou: „V Če­chách jsem do­sta­la mož­nost dýchat, psát a držet dítě v náručí.” Cve­ta­je­vo­vá si mezi Ruskem a Ev­ro­pou ne­vy­bra­la — byla obojí na­jed­nou, a tato dvoja­kost ji na­ko­nec stála život.

Alexej Re­mi­zov, Ar­ka­dij Aver­čen­ko, Dmi­t­rij Svja­to­polk-Mir­skij — všich­ni Prahou prošli. Svja­to­polk-Mir­skij — li­te­rár­ní kritik, kníže — se v roce 1932 vrátil do SSSR a za­hy­nul v lágru; Aver­čen­ko prožil v Praze po­sled­ní tři roky života (1922–1925) a je po­hřben na Ol­šan­ských hřbi­to­vech. Jejich osudy nebyly „ruské” ani „české” — byly ev­rop­ské, a Praha se stala bodem, kde se obě jejich vlasti pro­tnu­ly.