Autor „Červeného kvítečku“: 235 let od narození Sergeje Aksakova

Čte­ná­ři znají Aksa­ko­va pře­de­vším díky dílům „Ro­din­ná kro­ni­ka“, „Dětská léta Bag­ro­va vnuka“, „Zá­pis­ky o ry­bo­lo­vu“, „Zá­pis­ky lovce z Orenbur­ské gu­ber­nie“ a díky po­hád­ce „Čer­ve­ný kví­te­ček“. Jeho próza se vy­zna­ču­je po­zor­nos­tí k ro­din­né paměti, ruské pří­ro­dě, všed­ní­mu životu a vnitř­ní­mu světu člo­vě­ka. Ni­ko­laj Gogol, blízký přítel rodiny Aksa­ko­vo­vých, ocenil tuto prózu dříve než ostat­ní.

Z Ufy do Abram­ce­va

Sergej Aksa­kov se na­ro­dil v Ufě ve starém šlech­tic­kém rodu a dět­ství prožil v orenbur­ských ste­pích — mezi řekami, lesy a lo­vec­ký­mi revíry, které poz­dě­ji naplní jeho knihy. V roce 1805 se stal jedním z prv­ních stu­den­tů právě ote­vře­né Ka­zaň­ské uni­ver­zi­ty, poté slou­žil v Pe­t­ro­hra­dě a v Moskvě, psal di­va­del­ní re­cen­ze, pře­klá­dal Mo­liè­ra a So­fok­la a v letech 1827–1832 pra­co­val jako cenzor Mos­kev­ské­ho cen­zur­ní­ho výboru.

V roce 1843 Aksa­kov koupil statek Abram­ce­vo u Moskvy — a ten se na de­sít­ky let stal jedním z center li­te­rár­ní Moskvy. Dlouho zde po­bý­val Gogol: v Abram­ce­vu před­čí­tal hos­ti­te­lům ka­pi­to­ly dru­hé­ho dílu „Mrtvých duší“. Spi­so­va­te­lo­vi synové Kon­stan­tin a Ivan Aksa­ko­vo­vi se stali ide­o­lo­gy sla­vja­no­fil­ství a sám dům se po smrti Ser­ge­je Ti­mo­fe­je­vi­če, za Savvy Ma­mon­to­va, pro­mě­nil ve slav­nou umě­lec­kou ko­lo­nii. Dnes je to muzeum-re­zer­va­ce Abram­ce­vo, jehož vý­sta­vy v roce 2019 hostil Ruský dům v Praze.

Spi­so­va­te­lem se Aksa­kov stal pozdě. Jeho první kniha — „Zá­pis­ky o ry­bo­lo­vu“ — vyšla v roce 1847, když bylo au­to­ro­vi 55 let. Ná­sle­do­va­ly „Zá­pis­ky lovce“ (1852), „Ro­din­ná kro­ni­ka“ (1856) a „Dětská léta Bag­ro­va vnuka“ (1858). Po­sled­ní knihy už nepsal, ale dik­to­val: zrak mu téměř vy­po­vě­děl službu a za­pi­so­va­la dcera Věra. Aksa­kov zemřel v Moskvě 12. května (30. dubna podle staré­ho ka­len­dá­ře) 1859.

„Čer­ve­ný kví­te­ček“ — po­hád­ka klíč­ni­ce Pe­lage­ji

Nej­zná­měj­ším Aksa­ko­vo­vým dílem je po­hád­ka, kterou poprvé slyšel v dět­ství od klíč­ni­ce Pe­lage­ji. O půl sto­le­tí poz­dě­ji ji spi­so­va­tel zapsal po paměti a za­řa­dil jako pří­lo­hu k „Dět­ským létům Bag­ro­va vnuka“ (1858) s vě­no­vá­ním vnučce Olince. Tak vznikl „Čer­ve­ný kví­te­ček“ (Alen­kij cve­to­ček) — ruská verze pu­tov­ní­ho pří­bě­hu o krásce a ne­tvo­ro­vi, která se do­čka­la stovek vydání, ani­mo­va­né­ho filmu (1952), hra­né­ho filmu i baletu.

V Če­chách po­hád­ka rovněž zdo­mác­ně­la: vyšla ve sbírce „Dvě ruské po­hád­ky“ (1956), jako sa­mo­stat­ná knížka „Čer­ve­ný kví­te­ček“ (1968) a pod názvem „O krásce a ne­tvo­ro­vi“ (1973) — pro ně­ko­lik ge­ne­ra­cí čes­kých dětí to bylo první se­tká­ní s Aksa­ko­vem.

Aksa­kov česky: od To­míč­ka k e-knize

Zvlášt­ní místo v dě­ji­nách při­je­tí Aksa­ko­vo­va díla za­u­jí­ma­jí Čechy. První pře­klad „Ro­din­né kro­ni­ky“ do češ­ti­ny — „Ro­din­ná kro­ni­ka Aksa­ko­va“ ve dvou dílech — po­ří­dil spi­so­va­tel a no­vi­nář Jan Sla­vo­mír To­mí­ček už v roce 1864, pou­hých osm let po vydání knihy v Rusku. V 80. letech 19. sto­le­tí se v čes­kých ča­so­pi­sech ob­je­vi­ly „Buran“ a další kratší texty a Ottův slov­ník naučný vě­no­val v roce 1888 Aksa­ko­vo­vi sa­mo­stat­né heslo, v němž po­zna­me­nal, že úspěch „Ro­din­né kro­ni­ky“ „před­sti­hl všech­no oče­ká­vá­ní“.

Sku­teč­né ob­je­ve­ní Aksa­ko­va českým čte­ná­řem přišlo v roce 1951 — a hned dva­krát. V Praze vydalo na­kla­da­tel­ství Svo­bo­da „Ro­din­nou kro­ni­ku“ v pře­kla­du Josefa France — kniha vyšla jako čtvrtý svazek edice Svě­to­vá četba, v níž pak po de­se­ti­le­tí vy­chá­ze­la svě­to­vá kla­si­ka. Téhož roku vydalo na­kla­da­tel­ství Vy­še­hrad ob­jem­něj­ší svazek „Bag­rov­ští“ — „Ro­din­nou kro­ni­ku“ spolu s „Dět­ský­mi léty Bag­ro­va vnuka“, s ilu­stra­ce­mi Karla Mülle­ra.

Kniha se roz­ší­ři­la po celém Čes­ko­slo­ven­sku: v roce 1960 vyšla „Dětská léta Bag­ro­va vnuka“ slo­ven­sky v Bra­ti­sla­vě a v roce 1979 vydalo praž­ské na­kla­da­tel­ství Odeon nový pře­klad Anny No­vá­ko­vé — „Ro­din­nou kro­ni­ku“ spolu s „Dět­ský­mi léty“ a po­kra­čo­vá­ním ro­din­né tri­lo­gie.

Tento příběh po­kra­ču­je i dnes: v roce 2022 Měst­ská knihov­na v Praze vydala „Ro­din­nou kro­ni­ku“ v pře­kla­du Anny No­vá­ko­vé jako bez­plat­nou e-knihu — Aksa­ko­va si tak dnes může česky pře­číst každý, aniž by vyšel z domu.

Aksa­kov psal o těch nej­prost­ších věcech — o rodině, o domově, o ry­ba­ře­ní za sví­tá­ní a o tom, jak dítě poprvé vidí svět. Snad právě proto se jeho knihy čtou i po 235 letech v růz­ných ja­zy­cích — také na bře­zích Vltavy.