K 75.výročí velkého vítězství Online výstava dopisů sovětských vojáků z osvobozeného Československa

„Po­tře­bu­je­me vaši pomoc“

Čes­ko­slo­ven­sko bylo po­sled­ní zemí, jež byla osvo­bo­ze­na od na­cis­tic­ké oku­pa­ce. Na za­čát­ku května 1945 byl dobyt Berlín. Ně­mec­ko ka­pi­tu­lo­va­lo.  V Praze a jejím okolí však po­kra­čo­va­ly ur­put­né boje.

Osvo­bo­zo­vá­ní Čes­ko­slo­ven­ska Rudou ar­má­dou začalo ještě v září 1944, kdy vojska 4. ukra­jin­ské­ho frontu pře­kro­či­la jeho před­vá­leč­né hra­ni­ce v Kar­pa­tech a po­stou­pi­la o 20-50 km. Útok se však po­za­sta­vil. Po­kra­čo­val až v únoru 1945 v zá­pad­ních Kar­pa­tech. Útok Rudé armády byl veden po­ma­le­ji, než v Polsku a Ně­mec­ku, kde pro­bí­ha­ly ur­put­né boje ve Vý­chod­ním Prusku a směrem hlav­ní­ho útoku byl Berlín.  Kromě toho se v cen­t­rál­ní části Čes­ko­slo­ven­ska hit­le­rov­cům po­da­ři­lo sou­stře­dit silné vo­jen­ské se­sku­pe­ní, jež čítalo asi milion osob. Velel mu pře­svěd­če­ný na­cis­ta, polní maršál Fer­di­nand Schör­ner.

So­vět­ská vojska úto­či­la ze tří stran. Ze severu, ze strany Saska, šly oddíly 1.ukra­jin­ské­ho frontu pod ve­le­ním mar­šá­la Ivana Koněva. Z ji­ho­vý­cho­du po­stu­po­va­la vojska 2.ukra­jin­ské­ho frontu pod ve­de­ním mar­šá­la Ro­di­o­na Ma­li­nov­ské­ho. Ze se­ve­ro­vý­cho­du útočil 4. ukra­jin­ský front ge­ne­rál­plu­kov­ní­ka An­dre­je Je­re­men­ka. Dne 18. dubna ame­ric­ká vojska pře­kro­či­la pů­vod­ní hra­ni­ce Čes­ko­slo­ven­ska, osvo­bo­di­la během týdne ně­ko­lik měst, včetně Kar­lo­vých Varů.  Poté útok na Prahu spo­jen­ci po­za­sta­vi­li, i když 30. dubna Chur­chill radil pre­zi­den­tu USA H. Tru­ma­no­vi: „Není pochyb, že osvo­bo­ze­ní Prahy a velké části zá­pad­ní­ho Čes­ko­slo­ven­ska vašimi silami by mohlo změnit po­vá­leč­nou si­tu­a­ci v této zemi a mít vliv na jiné země“.

Rudá armáda se ještě po­hy­bo­va­la směrem k hlav­ní­mu městu Čes­ko­slo­ven­ska, když v Praze 5. května vy­puklo po­vstá­ní.  A na­jed­nou se u po­vsta­vších ob­je­vil ne­če­ka­ný spo­je­nec: na­chá­ze­jí­cí se poblíž 1.divize Ruské osvo­bo­ze­nec­ké armády pod ve­de­ním ge­ne­rá­la S. Buňa­čen­ka. Vla­sov­ci, kteří vy­stou­pi­li proti Němcům, se sna­ži­li za­chrá­nit před so­vět­ským za­je­tím u zá­pad­ních spo­jen­ců.  Po dohodě s po­vstal­ci tři pluky této divize vstou­pi­ly do Prahy, za­ú­to­či­ly na ně­mec­ké ba­te­rie, jež se chys­ta­ly od­stře­lo­vat cen­t­rum města.

Praž­ská ope­ra­ce Rudé armády začala 6. května, o 24 hodin dříve, než bylo v plánu.  7. května již občané Čes­ko­slo­ven­ska ra­dost­ně vítali vojska mar­šá­la Koněva.

„Ať žije velké přá­tel­ství“

Ve­li­tel ba­te­rie gar­do­vých mi­no­me­tů, ka­pi­tán, dva­a­dva­ce­ti­le­tý Mosk­van V.M. Flan­kin vzpo­mí­nal, jak 7. května občané jedné české ves­ni­ce po­prosi­li na pa­mát­ku u jeho bo­jov­ní­ků transpa­ren­ty s hesly “Za Vlast!“, „Smrt ně­mec­kým oku­pan­tům!“, „Vpřed, na Západ!“, na­ši­tých na plach­ty bojové tech­ni­ky.

Češi řekli, že „na výměnu při­nes­li čer­ve­nou bro­ká­to­vou látku a malíř hned napíše nápis na bro­ká­tu“.

„Nuže, drazí bratři, to je možné“, řekl ve­li­tel divize Vasiljev. „Nápis nemusí být nutně v ruš­ti­ně. Může být i česky.“

Za pozdrav­ných vý­kři­ků, s jasně sví­tí­cím ná­pi­sem v češ­ti­ně „Ať žije velké přá­tel­ství so­vět­ské­ho a čes­ko­slo­ven­ské­ho lidu!“, se divize vydala dále, ku Praze.

Hit­le­rov­ci se zuřivě brá­ni­li.  Asi 140 000 vojáků a dů­stoj­ní­ků Rudé armády po­lo­ži­lo své životy za osvo­bo­ze­ní Čes­ko­slo­ven­ska. Z nich více než 11 000 padlo během Praž­ské ope­ra­ce. O jednom z nich se píše v dopise, který v květnu 1945 ob­dr­že­la matka pad­lé­ho vojáka, rodáka z Kur­gan­ské ob­las­ti.

„Fa­šis­tic­ká kulku pro­stře­li­la jeho srdce“

De­sát­ník jízdní mi­no­met­ní roty F.I. Tě­re­be­nin, na­ro­ze­ný v roce 1924, byl zabit 8. května 1945 u vý­chod­ních hranic Znojma, poblíž hra­ni­ce s Ra­kous­kem. Za­ne­dlou­ho do svého skonu byl vy­zna­me­nán me­dai­lí „Za odvahu“. Dne 24. května 1945 dopis matce o smrti Fj­o­do­ra napsal jeho spo­lu­bo­jov­ník V. Bysoko.:

„Dobrý den, ne­zná­má matko, Uljano Pav­lov­no,

dopis je od všech vojáků a ve­li­te­lů naší části. Sdě­lu­je­me Vám, že Váš syn Fjodor Iva­no­vič Tě­re­be­nin bo­jo­val v naší části do 8. května 1945. 8. května v 6 hod. večer fa­šis­tic­ká kulku pro­stře­li­la srdce mla­dé­ho vojáka.  Váš syn v bojích s ně­mec­ký­mi oku­pan­ty pro­je­vil chrabrost a hr­din­ství. Obě­to­val svůj mladý život za čest a svo­bo­du naší vlasti. Když jsme Vašeho syna do­pro­vá­ze­li na jeho po­sled­ní cestě, všich­ni vojáci a ve­li­te­lé pří­sa­ha­li, že se ne­lí­tost­ně ne­pří­te­li pomstí.

Mladý voják je po­cho­ván poblíž vsi Gra­fin­sdorf v Čes­ko­slo­ven­sku. Do­vol­te nám, abychom tímto ukon­či­li náš dopis. Pře­je­me Vám hodně úspě­chů.

V těchto dnech ur­put­né boje začaly v centru města, u budovy Čes­ké­ho roz­hla­su, ob­sa­ze­né­ho po­vstal­ci. Odsud za­zně­la jejich zou­fa­lá výzva k vojskům Rudé armády: „Hovoří Praha! Hovoří Praha! Rudá armádo, po­slech­ně­te si náš vzkaz! Ně­mec­ká vojska s velkým počtem tanků a le­ta­del útočí na Prahu! Po­sí­lá­me vzkaz sta­teč­né Rudé armádě! Po­tře­bu­je­me vaši pomoc! Po­tře­bu­je­me pod­po­ru vašeho le­tec­tva proti ně­mec­kým vojskům, která se po­hy­bu­jí směrem ku Praze! Praha se ne­vzdá­vá zbra­ním! Praha se nevzdá!“

Dne 8. května se v Praze ob­je­vi­li ame­rič­tí par­la­men­tá­ři, kteří ozná­mi­li Schör­ne­ro­vi, že ve fran­couz­ské Remeši byl po­de­psán před­běž­ný pro­to­kol o ka­pi­tu­la­ci Ně­mec­ka, což dělá další odpor ně­mec­ké­ho se­sku­pe­ní ne­smy­sl­ným.  Boje v Praze však po­kra­čo­va­ly. Schör­ner se roz­ho­dl odvést vět­ši­nu svých vojsk na západ, aby se vzdala Ame­ri­ča­nům. Byla do­sa­že­na dohoda s po­vstal­ci, podle níž hit­le­rov­ci za­ne­cha­jí Čechům těžkou tech­ni­ku a za to budou mít mož­nost svo­bod­ně projít městem zá­pad­ním směrem.

Ráno 9. května se v pří­měst­ských čás­tech Prahy ob­je­vi­ly so­vět­ské části.  Během dne do města vstou­pil přední oddíl 6. tan­ko­vé armády 2. ukra­jin­ské­ho frontu. Podle od­taj­ně­ných do­ku­men­tů Ústřed­ní­ho ar­chi­vu MO RF (ÚAMO) „ke 12 hodině 9. května 55. tan­ko­vá bri­gá­da ob­sa­di­la cen­t­rum Prahy poblíž hotelu Aurora. Odpor jed­not­li­vých částí hit­le­rov­ských divizí po­kra­čo­val do 16 hod., kdy ně­mec­ké oddíly ka­pi­tu­lo­va­ly.

Ráno 10. května naši vojáci vstou­pi­li do kon­cen­t­rač­ní­ho tábora Te­re­zín.  Přes něho prošlo více než 140 000 za­jat­ců, pře­de­vším Židů z Čes­ko­slo­ven­ska, Ně­mec­ka a Ho­land­ska.  Byli zde i po­li­tič­tí vězni. Dne 5. května 1945 gesta­páci v Te­re­zí­ně po­pra­vi­li 51 účast­ní­ků čes­ké­ho odboje. Na konci války se v táboře na­chá­ze­lo asi 30 000 Židů z růz­ných ev­rop­ských zemí.  Mezi osvo­bo­ze­ný­mi byl i ve­dou­cí ži­dov­ské komuny Ně­mec­ka do i po válce, známý teolog Leo Beck (1873-1956). Mnozí za­jat­ci byli na­ka­že­ni tyfem. Díky hr­din­ské­mu úsilí so­vět­ských lékařů byla vět­ši­na z nich za­chrá­ně­na.

Ně­mec­ká vojska po­kra­čo­va­la při ústupu na západ v silném odporu. Poblíž vsi Sli­vi­ce, ne­da­le­ko města Pří­bram, se konala bitva, jež byla jednou z po­sled­ních ve Druhé svě­to­vé válce v Evropě. Za ofi­ci­ál­ní datum jejího ukon­če­ní je po­klá­dán 11. květen, ale boje po­kra­čo­va­ly až do rána ná­sle­du­jí­cí­ho dne, kdy ně­mec­ký ve­li­tel SS-Grup­pen­führer von Püc­kler-Bur­ghauss po­de­psal dohodu o ka­pi­tu­la­ci a poté se zabil. Více než 6000 ně­mec­kých vojáků padlo do zajetí.  Právě v tento den byly ukon­če­ny boje na území Čes­ko­slo­ven­ska. Jed­not­li­vé po­tyč­ky s od­stu­pu­jí­cí­mi ese­sá­ky a vla­sov­ci po­kra­čo­va­ly i poz­dě­ji.  Podle údajů „v období od 6. do 10. května 1945 Rudá armáda od­zbro­ji­la asi 119 000 ne­přá­tel­ských vojáků a dů­stoj­ní­ků, zmoc­ni­la se 265 tanků, 220 obr­ně­ných trans­por­té­rů, 80 le­ta­del, 14 807 au­to­mo­bi­lů.

Naši bo­jov­ní­ci si nejen za­pa­ma­to­va­li krvavé boje, ale i to, s jakou ra­dos­tí je vítali oby­va­te­lé Prahy a jiných čes­kých měst.  V do­ku­men­tech se zdů­raz­ňu­je, jak sr­deč­ně vítali osvo­bo­di­te­le: „Čeští oby­va­te­lé vy­bí­ha­li do ulic a na sil­ni­ce z poblíž le­ží­cích vesnic a ra­dost­ně vítali části divize.  Česká vláda or­ga­ni­zo­va­la službu re­gu­lo­vá­ní.“

Brzy po osvo­bo­ze­ní na slav­nost­ním za­se­dá­ní vy­stou­pil sta­ros­ta Prahy Petr Zenkl, který jménem Pra­ža­nů pro­hlá­sil: “Naše město bylo za­chrá­ně­no před zni­če­ním a vy­rvá­no z pařátů na­cis­tů pře­de­vším hr­din­nou Rudou ar­má­dou. Drazí bratři Slo­va­né! Ne­o­by­čej­né hr­din­ství a ne­smír­ná obě­ta­vost so­vět­ských vojáků v této straš­li­vé svě­to­vé válce vstou­pi­ly do dějin. A nejen do dějin – vešly i do srdcí všech oby­va­tel Prahy a celého čes­ko­slo­ven­ské­ho lidu“.

A jak se pocity oby­va­tel Čes­ko­slo­ven­ska od­ra­zi­ly v do­pi­sech sa­mot­ných účast­ní­ků osvo­bo­ze­ní, psa­ných domů. Jsou uve­de­ny podle textu ve sbor­ní­cích „Sochra­ni moji pisma“ (2007, 2019), „Na duše ot tvo­jich strok teplej . . „ (2010), „Fron­to­vy­je pisma 1941-1945“ (2013), „Zdrav­stvuj­tě, do­ro­gi­je moji . . . „ (2015).

„To byl tri­um­fál­ní pochod“

Mosk­van Ale­xan­dr Levin se zú­čast­nil bojů na konci války, na území Čes­ko­slo­ven­ska, po osvo­bo­ze­ní ze zajetí na jaře roku 1945. Až 12. května 1945 se ozval své rodině:

„Nyní, když jsem opět v řadách Rudé armády, když jsem s ní ab­sol­vo­val její po­sled­ní ví­těz­ný pochod na Prahu, když jsem začal za­po­mí­nat na hrůzy mého života toho období, je mi i hrů­zostraš­ně i ra­dost­ně.

„ . . . lituji jen toho, že jsem v bojích o naši Vlast ne­sti­hl do­ká­zat to, o čem jsem pře­mýš­lel celou dobu v zajetí. Musím však říci, že část své ne­ná­vis­ti jsem vylil na hlavy „čis­to­krev­ných“ árij­ských vy­vrhe­lů.

Mimo to velmi dobrý, nervy uklid­ňu­jí­cí vliv mělo naše se­tká­ní s oby­va­tel­stvem Prahy.  Byl to tri­um­fál­ní pochod s kvě­ti­na­mi, vý­kři­ky „hurá“, „buďte zdrávi“, s má­vá­ním šá­teč­ky a pra­por­ky.  To jest den, při­po­mí­na­jí­cí 1. máj v Moskvě v dávné době. . .

V zajetí jsem žil pod jménem Fj­o­do­rov. Tak jsem si na ně zvykl, že teď asi budu užívat dvo­ji­té pří­jme­ní.“

„V Čes­ko­slo­ven­sku nás vítali velmi sr­deč­ně“

Nad­po­ru­či­ce zdra­vot­nic­ké služby 16. útočné in­že­nýr­sko-že­nij­ní bri­gá­dy 1. ukra­jin­ské­ho frontu, čty­ři­a­dva­ce­ti­le­tá ro­dač­ka z Niž­ní­ho No­v­go­ro­du Chasja Idel­či­ko­vá skon­či­la válku u Prahy. Dne 13. května na­psa­la ro­di­čům:

Moji drazí,

….jsou to již tři dny, co jsme odjeli z Ně­mec­ka a nyní se na­chá­zí­me v Čes­ko­slo­ven­sku.  Skvělá, krásná země a velmi milí lidé.  Vítají nás zde velmi sr­deč­ně – všich­ni, od malých do vel­kých, nás ra­dost­ně vítají – cítíš se zde mnohem lépe, než v Ně­mec­ku…

Počasí je velmi hezké, ve vy­so­kých botách a „gim­nas­ťor­ce“ je horko – ještě jsem si ne­zvyk­la nosit takové ob­le­če­ní v létě.

Líbám! Všech­ny Vás zdra­vím!

Chasja

„Nemohu vy­já­d­řit jejich jásání“

De­va­te­nác­ti­le­tý pod­dů­stoj­ník Vasi­lij Po­le­jev (2. května t.r. osla­vil v No­v­go­ro­dě 94 let) 15. května 1945, po dlou­hém mlčení kvůli úpor­ným bojům, sdělil v dopisu pří­buz­ným:

„Nyní se na­chá­zím v Če­chách, tam, kde jsme silou rus­kých zbraní do­nu­ti­li Němce od­ho­dit zbraně a utíkat před jistou smrtí.  Och, po­pra­co­va­li jsme v měsíci květnu! Tolik jsme jich pobili, že bylo slo­ži­té se přes jejich mrt­vo­ly dostat . . .

Češi nás vítali velmi sr­deč­ně. Tak se ra­do­va­li z našeho pří­cho­du, že ani v dopise nemohu popsat jejich jásání.“

„Velmi sr­deč­ně nás vítají“

Dne 16. května 1945 bu­dou­cí učitel Zi­no­vij Mar­ko­vič Šejnin, rodák z města Počep Brjan­ské ob­las­ti, psal ro­di­čům:

„Nastal ne­o­by­čej­ný den – Den ví­těz­ství života nad smrtí. Nyní sla­ví­me naše ví­těz­ství, na­chá­zí­me se v Čes­ko­slo­ven­sku, kde nás vítají velmi sr­deč­ně. Od­po­čí­vá­me v plném smyslu tohoto slova, s vínem a pivem.“

„Jak nás vítal čes­ko­slo­ven­ský lid je velmi slo­ži­té vy­já­d­řit slovy“

Rychlý postup našich vojsk, ur­put­né boje a ne­u­stá­lé pře­mís­ťo­vá­ní si vy­ža­do­va­ly čas, proto účast­ní­ci udá­los­tí mohli po­drob­ně in­for­mo­vat o po­sled­ních udá­los­tech Velké vlas­te­nec­ké války v do­pi­sech do Vlasti. Tak i ka­pi­tán, po­moc­ník ve­li­te­le 2.divize tech­nic­ké části 83. gar­do­vé­ho mi­no­met­né­ho Ži­to­mir­ské­ho pluku Vla­di­mir Iva­no­vič Lju­bi­mov (1912 – 1946), který byl vy­zna­me­nán řády Rudé hvězdy a Vlas­te­nec­ké války II. stupně až 23. května 1945 sdělil ženě:

„Ninok! Před koncem války byl náš útok na­to­lik rychlý, že jsme v bojích za dva dny po­stou­pi­li o 230-240 km a za­kon­či­li v Praze.  Jako první jsme do­ra­zi­li do hlav­ní­ho města Čes­ko­slo­ven­ska. Jak nás vítal čes­ko­slo­ven­ský lid je velmi slo­ži­té v dopise vy­já­d­řit. Čeští par­ty­zá­ni hodně po­má­ha­li.  Auty, ve dvě hodiny v noci, a stejně se nedalo jet.  Ve všech ves­ni­cích a měs­tech až do Prahy nás za­va­lo­va­li kvě­ti­na­mi.  Vy­ska­ko­va­li na schůd­ky a každý se snažil stisk­nout ruku. A vý­kři­ky pozdra­vů ne­u­ml­ka­ly.  Kři­če­li “Nazdar!“, „Ví­tej­te!“, „Hurá, Rudé armádě!“, „Hurá Sta­li­no­vi!“ Nyní jsme se roz­mís­ti­li v lese. Místo je to hezké, smí­še­ný les. Dáváme vše do po­řád­ku, pro­to­že cesta do Vlasti je dlouhá a chceme ji ab­sol­vo­vat bez pro­blé­mů.  Vždyť cesta zpět vede místy ne­dáv­ných bojů a projít je jí třeba s hr­dos­tí vojáka-osvo­bo­di­te­le, s hr­dos­tí rus­ké­ho vojáka, s hr­dos­tí vojáka Rudé armády.“

Pu­b­li­ka­ci při­pra­vil spo­lupřed­se­da Centra „Ho­lo­kaust“, pro­fe­sor RSHU I. Altman