Letos si připomínáme 146 let od narození Arkadije Timofejeviče Averčenka — ruského spisovatele a satirika, jehož humoristická tvorba si po právu vysloužila titul „krále ruského smíchu”. Jeho povídky, fejetony a satirické miniatury jsou plné jiskry a veselí.
Část svého života strávil Averčenko v hlavním městě Československa, kam přijel z Konstantinopole v roce 1922. Není proto divu, že jeho literární odkaz je s touto zemí pevně spjat.
Averčenko bydlel přímo v srdci Prahy — pronajímal si pokoj v hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí. Aktivně přispíval do pražského tisku, zejména do Lidových novin, které tehdy redigoval Karel Čapek. Právě v tomto prostředí se seznámil s novinářem Věnceslavem Švihovským, jenž se později stal jeho literárním agentem. Ten Averčenka představil dramatikovi Jaroslavu Kvapilovi, který vedl Divadlo na Vinohradech — a zakrátko zde byla uvedena jeho hra „Hra se smrtí”.
V tomto období Arkadij Timofejevič napsal sbírky povídek „Zápisky prostodušného”, „Vroucí kotel” a „Děti”. Posledním autorovým dílem se stal román „Žert mecenášův”, vydaný v Praze už po jeho smrti v roce 1925.
Známý český novinář, publicista a překladatel Vincenc Červinka v jedné ze svých statí označil Averčenka za jednoho z nejpopulárnějších zahraničních autorů v Československu: nebylo prakticky českého časopisu ani sbírky humoristických povídek, kde by jeho jméno chybělo.
Volba Prahy jako místa exilu byla zcela vědomá: spisovatel byl přesvědčen, že svou osobitost dokáže v cizině uchovat jedině v zemi s příbuznými slovanskými kořeny, jazykem a tradicemi. A vše nasvědčuje tomu, že se nemýlil. V Praze prožil pouhé tři roky, ale nasazením a popularitou překonal všechny myslitelné rekordy: psal povídky a fejetony pro německy psaný list „Prager Presse”, pořádal autorské večery a setkání s pražskými čtenáři. Během pražského období vyšlo v ruštině, češtině i dalších evropských jazycích kolem dvaceti jeho sbírek a samostatných knih: „Žert mecenášův”, „Historické poučné povídky”, „Pantheon rad mladým lidem do všech životních situací”, „Odpočinek na kopřivách” a další. Zvláštní místo mezi nimi zaujímají „Zápisky prostodušného: Já v Evropě. Turecko — Česko-Slovensko”, věnované ruské emigraci. Čechoslováci Averčenka milovali pro jeho skvělé, filozofickým rozměrem prostoupené příběhy. Hojně se překládal, dostával dobré honoráře, ale zoufale se mu stýskalo po Rusku. Touha vrátit se do vlasti ho neopouštěla — splnit se jí však nemělo dáno. V létě 1924 se jeho zdravotní stav zhoršil. Po operaci, při níž mu bylo odňato oko, se objevily srdeční obtíže, a v březnu 1925 spisovatel zemřel v jedné z pražských městských nemocnic. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech, poblíž tehdy ještě nedokončeného Pravoslavného chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice. Na jeho poslední cestu ho vyprovázelo velké množství ruských emigrantů.
V nekrologu na úmrtí Averčenka napsala prozaička, básnířka a dramatička Naděžda Alexandrovna Teffi: „Mnozí považovali Averčenka za ruského Twaina. Jiní mu kdysi předpovídali Čechovovu cestu. Není to ale ani Twain, ani Čechov. Je to ryzí ruský humorista — bez vnitřního trápení, bez smíchu přes slzy. V ruské literatuře má své vlastní, jedinečné místo; řekla bych, že je tím jediným ruským humoristou.”
Zajímavosti:
— Averčenko nejednou vystupoval před pražským publikem ve Smetanově síni Obecního domu na náměstí Republiky.
— První překlady jeho povídek se v Čechách objevily dávno před jeho emigrací — v letech 1910 a 1914.
— Averčenko opakovaně hovořil o svém přání nalézt v Praze tichý přístav a o tom, že se Československo stalo jeho druhou vlastí.
— Badatelé jeho tvorby uvádějí, že si autor velmi přál setkat se s Jaroslavem Haškem: imponovali si navzájem jak tvorbou, tak pozoruhodným smyslem pro humor.
