Okruh sta­ro­by­lých měst se­ve­ro­vý­chod­ně od Moskvy tvoří trasu, kterou so­vět­ský no­vi­nář Jurij Byčkov v roce 1967 nazval „Zlatým kruhem“ — od té doby je to kla­sic­ký úvod do stře­do­vě­ké Rusi. Vla­di­mir a Suzdal byly hlav­ní­mi městy dávno před­tím, než Moskva zís­ka­la význam. Ve Vla­di­mi­ru stojí Uspen­ský chrám (1158–1160), který po­slou­žil jako vzor pro Uspen­ský chrám mos­kev­ské­ho Kremlu.

V lukách na řece Nerli stojí osa­mě­le ne­vel­ký chrám Po­kro­vu na Nerli (1165) — mnozí znalci umění jej po­va­žu­jí za nej­do­ko­na­lej­ší pa­mát­ku sta­ro­rus­ké ar­chi­tek­tu­ry. Suzdal je ještě po­zo­ru­hod­něj­ší: měs­teč­ko s asi 10 000 oby­va­te­li, v němž se do­cho­va­lo více než třicet kos­te­lů a pět kláš­te­rů, a kde obecní pra­vi­dla za­ka­zu­jí stavět budovy vyšší než zvo­ni­ce. Pro­cház­ka jím působí jako krok do 17. sto­le­tí — ar­chi­tek­to­nic­ky tomu tak sku­teč­ně je.

Vá­pen­co­vé chrámy vla­di­mir­sko-suzdal­ské země před­sta­vu­jí zvlášt­ní školu stře­do­vě­ké­ho sta­vi­tel­ství. Na rozdíl od cih­lo­vých tradic No­v­go­ro­du či pozd­ní­ho mos­kev­ské­ho baroka byly tyto stavby z 12. sto­le­tí bu­do­vá­ny z bílého vá­pen­ce, který se těžil podél břehů řeky Moskvy, a jejich prů­če­lí po­krý­va­ly re­li­éf­ní řezby se lvy, gryfy a bib­lic­ký­mi výjevy.

Ar­chi­tek­to­nic­ká řešení, poprvé vy­zkou­še­ná právě zde — ci­bu­lo­vi­té báně, per­spek­tiv­ní por­tá­ly, ob­louč­ko­vé vlysy se sloup­ky na fa­sádách — se poz­dě­ji stala ja­zy­kem celé ruské cír­kev­ní ar­chi­tek­tu­ry. Osm pa­má­tek vla­di­mir­sko-suzdal­ské země je za­psá­no do jed­not­né­ho ob­jek­tu svě­to­vé­ho dě­dic­tví UNESCO.

Ja­ro­sla­vl, za­lo­že­ný roku 1010 kní­že­tem Ja­ro­sla­vem Moud­rým, stojí u sou­to­ku Volhy a Ko­to­ro­sli. Jeho his­to­ric­ké cen­t­rum je za­psá­no na seznam UNESCO — pře­de­vším díky ku­pec­kým chrámům 17. sto­le­tí, je­jichž in­te­ri­é­ry jsou zcela po­kry­ty fres­ka­mi: každá stěna, každá klenba.

V roce 1612, kdy Moskvu ob­sa­di­la polská vojska za časů Smuty, se Ja­ro­sla­vl na ně­ko­lik měsíců stal fak­tic­kým hlav­ním městem Ruska. Tato epi­zo­da je za hra­ni­ce­mi země málo známá, ale zde si ji pa­ma­tu­jí — vy­svět­lu­je, proč je v ne­vel­kém po­volž­ském městě tolik kláš­te­rů a kos­te­lů im­pe­ri­ál­ní­ho mě­řít­ka.

Za hra­ni­ce­mi měst se roz­pro­stí­rá kra­ji­na used­los­tí, v nichž vzni­ka­la pod­stat­ná část ruské kul­tu­ry. Jasná Polja­na — sídlo, kde Tolstoj napsal „Vojnu a mír“ a kde je po­hřben v pros­tém pa­hor­ku bez kříže, jak si přál. Me­li­cho­vo — Če­cho­vo­va used­lost u Moskvy. Abram­ce­vo u Moskvy hos­ti­lo umě­lec­ký krou­žek, v němž Vas­ně­cov, Repin a Vrubel v 80. letech 19. sto­le­tí oži­vo­va­li ruské lidové umění.

Tyto domy se ucho­vá­va­jí nikoli jako muzea ná­byt­ku, ale jako živé pra­cov­ní pro­sto­ry — je tu vidět stůl, ka­la­mář, výhled z okna. Ná­vště­va takové used­los­ti vy­vo­lá­vá zvlášt­ní pocit pří­tom­nos­ti: jako by hos­po­dář na­krát­ko vyšel a měl se každou chvíli vrátit.

Vý­chod­ně od Moskvy se Iva­no­vo kdysi na­zý­va­lo „ruským Man­ches­te­rem“ — tex­til­ní město 19. sto­le­tí, které se ne­če­ka­ně stalo cen­t­rem kon­struk­ti­vis­tic­ké ar­chi­tek­tu­ry 20. let. Domy-komuny, děl­nic­ké kluby a to­vár­ny-ku­chy­ně té doby tu stojí v celých blo­cích — jeden z nej­úpl­něj­ších kon­struk­ti­vis­tic­kých sou­bo­rů v Rusku.

Jižně od hlav­ní­ho města začíná pás čer­no­ze­mě — jedné z nej­ú­rod­něj­ších půd pla­ne­ty, jež utvá­ře­la sta­le­tí sel­ské­ho života, šlech­tic­kých sídel a li­te­ra­tu­ry Tur­ge­ně­va a Bunina. Právě tato kra­ji­na — bře­zo­vé háje, polní cesty, jablo­ňo­vé sady — se stala vi­zu­ál­ním kódem „rus­ké­ho ven­ko­va“ v ma­líř­ství i ve filmu.