Střední Rusko

Přímluv­ce na Nerli, 1165

Okruh sta­rých měst se­ve­ro­vý­chod­ně od Moskvy tvoří trasu, kterou so­vět­ský no­vi­nář Jurij Byčkov v roce 1967 po­jme­no­val „Zlatý prsten” — od té doby je to kla­sic­ký úvod do stře­do­vě­ké Rusi. Vla­di­mir a Suzdal byly hlav­ní­mi městy dávno před tím, než Moskva nabyla na vý­zna­mu. Ve Vla­di­mi­ru stojí Uspěn­ský chrám (1158–1160), který po­slou­žil jako vzor pro Uspěn­ský chrám Mos­kev­ské­ho Kremlu.

Na lukách u řeky Nerli, osa­mě­le, stojí malý kostel Přímluv­ce na Nerli (1165) — mnozí his­to­ri­ci umění ho po­va­žu­jí za nej­do­ko­na­lej­ší pa­mát­ku sta­ro­rus­ké ar­chi­tek­tu­ry. Suzdal je ještě po­zo­ru­hod­něj­ší: měs­teč­ko s při­bliž­ně 10 000 oby­va­te­li, v němž se za­cho­va­lo více než třicet kos­te­lů a pět kláš­te­rů, při­čemž místní před­pi­sy za­ka­zu­jí stavět budovy vyšší než zvo­ni­ce. Pro­cház­ka po něm při­po­mí­ná vstup do 17. sto­le­tí — ar­chi­tek­to­nic­ky tomu tak sku­teč­ně je.

Suzdal­ský Kreml

Vá­pen­co­vé chrámy vla­di­mir­sko-suzdal­ské země před­sta­vu­jí zvlášt­ní školu stře­do­vě­ké­ho sta­vi­tel­ství. Na rozdíl od cih­lo­vých tradic No­v­go­ro­du nebo pozd­ní­ho mos­kev­ské­ho baroka byly tyto stavby z 12. sto­le­tí bu­do­vá­ny z bílého vá­pen­ce tě­že­né­ho podél řeky Moskvy a jejich prů­če­lí po­krý­va­ly re­li­éf­ní řezby se lvy, gryfy a bib­lic­ký­mi výjevy.

Ar­chi­tek­to­nic­ká řešení, zde poprvé vy­zkou­še­ná — ci­bu­lo­vé kopule, per­spek­tiv­ní por­tá­ly, ar­ka­tur­ní pásy na prů­če­lích — se poz­dě­ji stala ja­zy­kem veš­ke­ré ruské cír­kev­ní ar­chi­tek­tu­ry. Osm pa­má­tek vla­di­mir­sko-suzdal­ské země je za­psá­no do je­di­né­ho ob­jek­tu Svě­to­vé­ho dě­dic­tví UNESCO.

Fresky kos­te­la Eliáše Pro­ro­ka, Ja­ro­sla­vl, 17. stol.

Ja­ro­sla­vl, za­lo­že­ný roku 1010 kní­že­tem Ja­ro­sla­vem Moud­rým, leží u sou­to­ku Volhy a Ko­ro­to­s­le. Jeho his­to­ric­ké cen­t­rum je za­psá­no do se­zna­mu UNESCO — pře­de­vším díky ku­pec­kým chrámům ze 17. sto­le­tí, je­jichž in­te­ri­é­ry jsou zcela po­kry­ty fres­ka­mi: každá stěna, každá klenba.

V roce 1612, kdy Moskvu ob­sa­di­la polská vojska za Doby zmatků, se Ja­ro­sla­vl na ně­ko­lik měsíců stal fak­tic­kým hlav­ním městem Ruska. Tato epi­zo­da je za hra­ni­ce­mi země málo známá, ale zde si ji pa­ma­tu­jí — vy­svět­lu­je, proč má malé vol­gské město tolik kláš­te­rů a kos­te­lů im­pe­ri­ál­ní­ho for­má­tu.

Jasná Po­ly­a­na, sídlo Lva Tolsté­ho

Za hra­ni­ce­mi měst se roz­klá­dá kra­ji­na ven­kov­ských sídel, v nichž vzni­ka­la pod­stat­ná část ruské kul­tu­ry. Jasná Po­ly­a­na — sídlo, kde Tolstoj napsal Vojnu a mír a kde je po­hřben v pros­tém hrobě bez kříže, jak si přál. Me­li­cho­vo — Če­cho­vo­vo panské sídlo ne­da­le­ko Moskvy. Abram­ce­vo u Moskvy hos­ti­lo umě­lec­ký krou­žek, v němž Vasne­cov, Repin a Vrubel v 80. letech 19. sto­le­tí oži­vo­va­li ruské lidové umění.

Tato obydlí jsou za­cho­vá­na nikoli jako muzea ná­byt­ku, nýbrž jako živé pra­cov­ní pro­sto­ry — je zde vidět stůl, ka­la­mář, výhled z okna. Ná­vště­va ta­ko­vé­ho sídla vy­vo­lá­vá zvlášt­ní pocit pří­tom­nos­ti: jako by hos­ti­tel chvil­ku vyšel a co ne­vi­dět se vrátí.