Vše nejlepší ke svátku svatého Václava!

Svatý Václav (asi 907–935) byl český kníže z rodu Pře­mys­lov­ců, jedna z nej­vý­znam­něj­ších postav čes­kých dějin a kul­tu­ry, symbol české iden­ti­ty a patron čes­kých zemí. Podle tra­di­ce ho vy­cho­va­la ba­bič­ka, svatá Lud­mi­la, a od mládí četl nejen la­tin­sky, ale i slo­van­sky – v jazyce knih, které při­nes­li na Moravu Cyril a Me­to­děj.

Jako pa­nov­ník Václav upev­ňo­val křes­ťan­ství v Če­chách: stavěl kos­te­ly a zval mi­si­o­ná­ře. Za jeho vlády země vzkvé­ta­la. Kníže usi­lo­val o sjed­no­ce­ní moci, soudil spra­ved­li­vě, po­má­hal chudým a pro­pouš­těl vězně.

Tra­gic­ký konec

Podle jedné z verzí stál v čele spik­nu­tí jeho mladší bratr Bo­leslav. Stalo se to 28. září (podle ně­kte­rých his­to­ric­kých pra­me­nů možná roku 929, čas­tě­ji se však uvádí rok 935 nebo 936) ve Staré Bo­lesla­vi – u dveří kos­te­la, kam kníže mířil na ranní bo­ho­služ­bu. Le­gen­da vy­prá­ví, že smr­tel­ně raněný Václav se ještě stačil za­chy­tit dveř­ní­ho kruhu; takový kruh je dodnes ucho­vá­ván ve Sva­to­vác­lav­ské kapli ka­tedrá­ly sv. Víta.

Úcta k Vác­la­vo­vi jako ke světci začala téměř ihned po jeho smrti: už v 10. sto­le­tí se jeho hrob stal pout­ním místem a tři roky po vraždě, 4. března 938, byly kní­že­cí ostat­ky pře­ne­se­ny do Prahy, do chrámu sv. Víta, který je od roku 973, kdy bylo za­lo­že­no praž­ské bis­kup­ství, ka­tedrá­lou čes­kých zemí. Ka­to­lic­ká církev ho sva­to­ře­či­la v 10.–11. sto­le­tí. Pra­voslav­ná církev uctívá Vác­la­va jako sva­té­ho kní­že­te-mu­čed­ní­ka („stras­to­těrp­ce“).

Svatý Vja­česlav: český kníže na Rusi

Ruské jméno Vja­česlav není nic jiného než Václav. Na Rusi znali a ctili čes­ké­ho kní­že­te už v 11. sto­le­tí: roku 1034 dal Ja­ro­slav Moudrý svému synovi jméno Vja­česlav – bu­dou­cí kníže smo­len­ský se stal prvním Ru­ri­kov­cem tohoto jména a his­to­ri­ko­vé v tom vidí stopu úcty k čes­ké­mu světci v Kyjevě.

Nej­star­ší známá bo­ho­služ­ba ke sva­té­mu Vác­la­vu se do­cho­va­la v no­v­go­rod­ských mi­nejích z let 1095–1097 – jed­něch z nej­star­ších da­to­va­ných rus­kých ru­ko­pi­sů. A slo­van­ská le­gen­da o kní­že­ti, tzv. Vos­to­ko­vo­va le­gen­da, po­jme­no­va­ná po fi­lo­lo­go­vi Ale­xan­dru Vos­to­ko­vo­vi, který ji ob­je­vil roku 1827, se do­cho­va­la právě v rus­kých opi­sech. Krátký Vác­la­vův ži­vo­to­pis se na Rusi četl v Pro­lo­gu a v 16. sto­le­tí byl za­řa­zen do Vel­kých čte­cích minejí me­t­ro­po­li­ty Maka­ri­je.

Vác­la­vův osud se od­ra­zil i v pří­bě­hu prv­ních rus­kých světců. V „Le­gen­dě o Bo­ri­so­vi a Gle­bo­vi“ si kníže Boris před smrtí při­po­mí­ná „utr­pe­ní sva­té­ho Vác­la­va“ – český kníže za­vraž­dě­ný bra­t­rem se stal vzorem pro ruská kní­ža­ta-mu­čed­ní­ky. Pouto bylo vzá­jem­né: roku 1095 byly v Sá­zav­ském kláš­te­ře, stře­dis­ku slo­van­ské li­tur­gie v Če­chách, do zá­kla­du jed­no­ho z oltářů ulo­že­ny čás­teč­ky ostat­ků Borise a Gleba.

Pra­voslav­ná církev si pa­mát­ku sva­té­ho kní­že­te Vác­la­va při­po­mí­ná dva­krát ročně: 28. září (11. října podle nového ka­len­dá­ře) – v den jeho smrti, a 4. března (17. března) – v den pře­ne­se­ní ostat­ků.

Dobrý král Václav

Za­jí­ma­vost: slavná an­g­lic­ká vá­noč­ní koleda „Good King Wen­ceslas“ („Dobrý král Václav“) vy­chá­zí právě z legend o skut­cích tohoto světce – opě­vu­je jeho péči o chudé. Text napsal roku 1853 an­g­lic­ký kněz John Mason Neale, me­lo­die je ale ještě starší – jde o jarní píseň ze 13. sto­le­tí.

Svět­co­vo jméno nese i koruna čes­kých králů: Karel IV. nechal Sva­to­vác­lav­skou korunu zho­to­vit roku 1346 a na­ří­dil, aby trvale spo­čí­va­la na hlavě světce – na jeho lebce v ka­tedrá­le sv. Víta – a krá­lo­vé si ji brali jen v den ko­ru­no­va­ce. A lidová pověst tvrdí, že Václav vůbec ne­ze­mřel: spí v hoře Blaník se svým voj­skem a pro­bu­dí se, až bude české zemi nej­hůře.

Zvlášt­ní místo má po­sta­va sva­té­ho Vác­la­va v Praze. Na Vác­lav­ském ná­měs­tí – bý­va­lém Koň­ském trhu, pře­jme­no­va­ném roku 1848 – stojí slavná jez­dec­ká socha sva­té­ho Vác­la­va od so­cha­ře Josefa Vác­la­va Mysl­be­ka. Mistr na ní pra­co­val více než čtvrt sto­le­tí: bron­zo­vý jezdec o váze pěti a půl tuny byl osazen roku 1912 a po­sled­ní ze čtyř postav čes­kých světců u pod­stav­ce – Lud­mi­ly, Pro­ko­pa, Anežky a Voj­tě­cha – při­by­la až roku 1924. Dnes je pomník jedním z nej­zná­měj­ších sym­bo­lů české me­t­ro­po­le a „sejde­me se pod ocasem“ se dávno stalo praž­ským rčením.

28. září není jen cír­kev­ní pa­mát­ný den, ale i den spo­je­ný s his­to­ric­kou pamětí, kul­tu­rou a stát­nos­tí Česka, kdy se po celé zemi konají slav­nost­ní a kul­tur­ní akce. Tou hlavní je Ná­rod­ní sva­to­vác­lav­ská pouť do Staré Bo­lesla­vi, na místo kní­že­cí smrti.

Bla­ho­pře­je­me oby­va­te­lům Česka ke Dni české stát­nos­ti! Pře­je­me mír, bla­hobyt a za­cho­vá­ní bo­ha­té­ho his­to­ric­ké­ho a kul­tur­ní­ho dě­dic­tví země.