Dnes, 13. září, slaví Moskevská státní konzervatoř P. I. Čajkovského významné výročí — 160 let od svého založení. Více než století a půl zůstává jedním z nejvýznamnějších center hudebního vzdělávání a interpretačního umění.
Konzervatoř byla založena v roce 1866 z podnětu vynikajícího hudebníka a klavíristy Nikolaje Grigorjeviče Rubinštejna. Za 160 let se zde zformovaly jedinečné interpretační a pedagogické školy, s nimiž jsou spojena jména slavných skladatelů, klavíristů, houslistů, dirigentů, pěvců i muzikologů. K nejdůležitějším pedagogickým tradicím konzervatoře patří školy Nikolaje Rubinštejna, Heinricha Neuhause, Davida Oistracha, Abrama Jampolského a dalších mistrů.
Zvláštní místo v její historii zaujímá Petr Iljič Čajkovskij. Na konzervatoři vyučoval od prvního dne jejího fungování — dvanáct let, od roku 1866 do roku 1878 — a právě zde vznikly jeho první symfonie, „Labutí jezero“ i „Evžen Oněgin“. V roce 1940, ke stému výročí skladatelova narození, bylo konzervatoři uděleno jeho jméno — jako uznání obrovského významu Čajkovského pro ruskou i světovou hudební kulturu.
Petr Iljič byl skladatelem světového formátu a jeho hudba dávno překročila hranice jedné země. Jeho symfonie, koncerty, opery a balety zaznívají v největších a nejprestižnějších koncertních sálech světa.
Čeští houslisté u zrodu moskevské školy
Málokdo ví, že houslová škola Moskevské konzervatoře začínala Čechy. Prvním profesorem houslové třídy se v roce 1866 stal pražský rodák Ferdinand Laub — jeden z největších houslistů své doby. Právě jeho hra inspirovala Čajkovského k napsání prvních dvou smyčcových kvartetů a Laub se stal jejich prvním interpretem. Třetí kvartet skladatel věnoval památce předčasně zesnulého přítele.
Laubovým nástupcem se stal další Čech — Jan Hřímalý z Plzně. Na konzervatoři vyučoval více než čtyřicet let, až do roku 1915, a vychoval celou plejádu hudebníků. Mezi jeho žáky patřil Pjotr Stoljarskij, budoucí učitel Davida Oistracha. Nit natažená z Prahy a Plzně tak dosáhla až k jedné z hlavních houslových škol 20. století.
Čajkovskij a Praha
Výročí roku 2026 není jen příležitostí připomenout si historii, ale i možností vidět, jak daleko se rozšířilo kulturní dědictví spojené se jménem Čajkovského. Jedním z příkladů je i hlavní město České republiky — Praha, k níž měl skladatel obzvlášť vřelý vztah.
V únoru 1888 přijel Čajkovskij do Prahy poprvé a dirigoval své skladby v Rudolfinu a v Národním divadle. Právě v Národním divadle poprvé mimo Rusko zaznělo druhé dějství „Labutího jezera“. Téhož roku, 6. prosince, se na pražské scéně uskutečnilo první zahraniční uvedení „Evžena Oněgina“ — v českém překladu a pod taktovkou autora. V Praze se Čajkovskij spřátelil s Antonínem Dvořákem: skladatelé si vyměnili partitury a o dva roky později Dvořák na pozvání ruského kolegy koncertoval v Moskvě a Petrohradě.
Ulice Čajkovského na Žižkově
Památku skladatele uchovává i mapa české metropole: v historické čtvrti Žižkov, v Praze 3, je ulice Čajkovského. Je v tom svá symbolika. V Moskvě stojí konzervatoř nesoucí jméno velkého skladatele a v samém srdci Evropy, v Praze, je ulice, která rovněž uchovává památku Čajkovského.
Na zdejších scénách často zaznívají nesmrtelná díla ruského klasika. Lze tak hovořit o svébytném kulturním mostu mezi dvěma z nejbohatších evropských hudebních tradic — ruskou a českou.
