Online prezentace «Osvobození Leningradu»

27. leden se v Ruské fe­de­ra­ci kaž­do­roč­ně slaví jako Den úpl­né­ho osvo­bo­ze­ní Le­nin­gra­du od fa­šis­tic­ké blo­ká­dy (1944).

Zru­še­ní blo­ká­dy

Dne 12. ledna 1943 za­há­ji­la vojska Vol­chov­ské­ho a Le­nin­grad­ské­ho frontu za pod­po­ry Balt­ské flo­ti­ly ope­ra­ci s krycím názvem „Iskra“, jejímž cílem bylo po­ra­zit sku­pi­nu ně­mec­kých jed­no­tek jižně od La­dož­ské­ho jezera a ob­no­vit spo­je­ní Le­nin­gra­du s pev­ni­nou.

Dne 18. ledna 1943 se Rudé armádě po­da­ři­lo pro­lo­mit blo­ká­du Le­nin­gra­du a za­há­jit proces zá­so­bo­vá­ní města (bo­hu­žel zda­le­ka ne vždy bylo možné i po pro­lo­me­ní blo­ká­dy oby­va­te­lům města dodat vše po­třeb­né) a za­jis­tit eva­ku­a­ci hla­do­vě­jí­cích dětí, žen, ra­ně­ných a sta­rých lidí.

Do úpl­né­ho zru­še­ní blo­ká­dy muselo město vy­dr­žet dal­ších 374 dnů, do 27. ledna 1944. Tento den se však stal pro Le­nin­gra­ďa­ny a ty, kteří se ocitli v kruhu blo­ká­dy spolu s oby­va­te­li města, nej­vět­ším ví­těz­stvím Rudé armády.

Dne 27. ledna 1944 byl Le­nin­grad zcela osvo­bo­zen. Na počest ví­těz­ství byla  ve městě vy­pá­le­na čestná salva 24 dě­lo­stře­lec­kých salv z 324 děl. Byla to jediná salva (1. stupeň) za léta Velké vlas­te­nec­ké války, která se ne­ko­na­la v Moskvě.

Ně­ko­lik pří­kla­dů toho, jak žili, pra­co­va­li a umí­ra­li „blo­kád­ní­ci“:

Ze vzpo­mí­nek…

… Si­tu­a­ce v Le­nin­gra­du byla taková, že pro pře­ži­tí bylo nutné vstát a jít do práce. To bylo nej­dů­le­ži­těj­ší – najít v sobě odvahu, sílu a vůli. (Zi­nai­da Pe­t­rov­na Iva­no­va). Slova „nechci, nebudu“ tehdy ne­e­xis­to­va­la. Bylo jen slovo „musím“.

… Bez váhání jsme šli kopat zákopy. Děti napůl hla­do­vě­jí­cí, od 5. do 10. třídy. Nikdo nikoho ne­nu­til. Bylo to po­svát­né — pro vlast.

… Měli jsme službu na stře­chách, ob­chá­ze­li byty a hlá­si­li, kde jsou lidé, kde už nejsou. Všich­ni Le­nin­gra­ďa­né žili nadějí! Po­má­ha­li si, jak jen mohli. Na ruce kaž­dé­ho byla na­psá­na adresa pří­buz­ných a přátel. Jednou jsem také upadla, když jsem šla do práce (nebo z práce), právě jsem ob­dr­že­la kartu. Všech­ny do­kla­dy i karta sa­mo­zřej­mě zmi­ze­ly. Jakmi­le jsem se pro­bra­la, sly­še­la jsem, jak někdo poblíž křičí: «Pro­lo­mi­li blo­ká­du!» Lidé se zve­da­li! Někdo plakal, někdo se smál.

…Střela vážila 23-24 ki­lo­gra­mů. A já jsem byla malá, hubená, stá­va­lo se, že abych střelu zvedla, tak jsem si ji nejdřív po­lo­ži­la na břicho, pak jsem se po­sta­vi­la na špičky, dala ji na frézku, pak jsem ji za­ba­li­la, pak znovu na břicho a na záda. Norma na směnu byla 240 střel. Na břiše jsem měla roz­tr­ha­nou celou bundu. Zpo­čát­ku to bylo sa­mo­zřej­mě hodně těžké a pak jsem je házela jako bram­bo­ry a dělala tisíc střel za směnu. Směna byla 12 hodin. (Kira Vla­di­mi­rov­na Ži­ron­ki­na)