„Jak se může vyjádřit srdce …“.

Mezi níz­ký­mi kopci střed­ní­ho Ruska, 450 km. na ji­ho­zá­pad od Moskvy, 30 km od re­gi­o­nál­ní­ho centra — města Brjan­sk se ztrácí mezi ši­ro­ký­mi lou­ka­mi, ne­ko­neč­ný­mi poli a hus­tý­mi lesy sta­ro­by­lá ves­ni­ce Ovstug, ro­diš­tě Fj­o­do­ra Iva­no­vi­če Tju­tčeva,

Mezi těmito pro­sto­ra­mi, pod tímto nebem pra­me­ní talent bás­ní­ka-lyrika, fi­lo­zo­fa, di­plo­ma­ta a vlas­ten­ce.

Ovstu­gský dům Tju­tče­vo­vých byl známý svou po­hos­tin­nos­tí a vlíd­nos­tí. Rodiče: Ivan Ni­ko­la­je­vič a Je­ka­těri­na Lvovna — pa­t­ři­li ke vzdě­la­ným šlech­ti­cům ze střed­ní třídy, kteří se sna­ži­li udr­žo­vat a po­si­lo­vat pa­tri­ar­chál­ní styky s rol­ní­ky.

Tju­tče­vo­vi da­to­va­li svůj rod od 14. sto­le­tí, od sta­teč­né­ho muže Za­cha­ry­je Tju­tče­va — vy­slan­ce mos­kev­ské­ho kní­že­te Dmi­t­ri­je Don­ské­ho ve Zlaté hordě.

Erb rodu lze „roz­luš­tit“ u každé po­lož­ky: brnění — ochra­na sla­bých, odvaha, čest; mřížka hledí — staré ušlech­ti­lé kořeny; koruna — moc a sláva; listy vinné révy — symbol plod­nos­ti a du­chov­ní­ho života; modrý štít —  vzne­še­nost citů; roh -moc, síla; čer­ve­ný štít — odvaha,, ne­bo­jác­nost; žezlo — dlou­ho­vě­kost a vy­tr­va­lost; křídla — ví­těz­ství, nad­řa­ze­nost, svo­bo­da; lev — symbol odvahy, vo­jen­ské­ho ví­těz­ství, pev­nos­ti, ochra­ny; tráva — symbol jed­no­ty s ná­ro­dem.

Fjodor, druhý syn v rodině, se na­ro­dil 5. pro­sin­ce 1803 a první roky svého života strá­vil v Ovstu­gu. Hubené, cit­li­vé dítě zdě­di­lo po ro­di­čích klid­nost, vlíd­nost a zví­da­vost. Svět kolem dával pocit tepla, spo­leh­li­vos­ti, bez­pe­čí, stá­los­ti, vzbu­zo­val obdiv, nad­še­ní a in­spi­ra­ci.

Ro­din­né hnízdo se stalo ko­léb­kou bás­nic­ké­ho ta­len­tu Fj­o­do­ra Tju­tče­va. Zde se začal za­jí­mat o poezii, zde ho učitel S.E.Raič učil první lekce ver­šo­vá­ní, zde se for­mo­va­la cit­li­vost, po­střeh, emo­ci­o­nál­ní nad­še­ní a obdiv k mno­ho­stran­né kráse pří­ro­dy.

Poz­dě­ji bude ná­sle­do­vat přesun do Moskvy, stu­di­um na uni­ver­zi­tě na ka­tedře li­te­ra­tu­ry, bri­lant­ně slo­že­né zkouš­ky ve věku 18 let a zápis do služby v Colle­gi­um za­hra­nič­ních věcí Ruska.

Za­čí­na­jí­cí di­plo­mat Fjodor Tju­tčev opouš­tí svou vlast v roce 1822.

A pak tu byla Evropa, která při­nes­la uznání — Ba­vor­sko, Itálie, Fran­cie, Ra­kous­ko, Švý­car­sko, Česká re­pub­li­ka, Řecko …

Ka­lei­do­skop dojmů, účast na před­náš­kách na před­ních ev­rop­ských uni­ver­zi­tách, se­tká­ní s ta­len­to­va­ný­mi lidmi, stří­da­jí­cí se krásné kra­ji­ny — to vše ovliv­ni­lo for­mo­vá­ní Tju­tče­vo­va je­di­neč­né­ho ta­len­tu: bás­ní­ka — lyrika, fi­lo­zo­fa, di­plo­ma­ta a vlas­ten­ce. Nikdy ne­ztra­til styky s Ruskem. Díla Puški­na a Žu­kov­ské­ho pro něj byla vždy velmi vý­znam­ná.

Básně Fj­o­do­ra Iva­no­vi­če ohro­mo­va­ly jeho sou­čas­ní­ky svou upřím­nos­tí, dů­vě­rou, emo­ci­o­na­li­tou a afo­ris­tic­kým la­ko­ni­cis­mem. Pro­lí­na­ly se v nich fi­lo­zo­fic­ké úvahy, obdiv ke kráse pří­ro­dy, po­li­tic­ká pro­zře­ní a vy­zná­ní lásky.

Múzy, které in­spi­ro­va­ly Tju­tče­va k vy­tvo­ře­ní po­e­tic­kých mi­s­trov­ských děl, byly uzná­va­né krásky Ba­vor­ska: Amalia Ler­chen­feld, Ele­a­nor Botmer, Erne­sti­ne Pfe­f­fel.

Ale jak nutný byl pro Tju­tčeva – vlas­ten­ce návrat do své vlasti, tak ne­vy­hnu­tel­né pro něho bylo i se­tká­ní s ruskou ženou, jeho ruskou láskou — Je­le­nou De­ni­sie­vo­vou.

Fjodor Iva­no­vič strá­vil více než 20 let v di­plo­ma­tic­kých služ­bách v za­hra­ni­čí a vrátil se do své vlasti jako zralý básník. Uvítal ho by­ro­kra­tic­ký Pe­t­ro­hrad, pa­tri­ar­chál­ní Moskva a sa­mo­zřej­mě ro­din­né pan­ství — Ovstug. Pří­ro­da rod­né­ho kraje při­ná­še­la po­tě­še­ní, obdiv a do­bí­je­la ho ži­vot­ní ener­gií. Její krása od útlého věku vstou­pi­la do bás­ní­ko­va srdce z polí a lesů, ob­klo­pu­jí­cích milý Ovstug, z ti­chých luk poblíž Des­ni­an, ne­ko­neč­ně modré oblohy rodné země.

Man­žel­ka bás­ní­ka Erne­sti­na v dopise svému bra­t­ro­vi ze dne 6. února 1867 píše: „… můj manžel už nemůže žít mimo Rusko … Ani nevím, jestli někdy bude sou­hla­sit s ale­spoň krát­kým vý­le­tem do za­hra­ni­čí, na­to­lik je pro něj bo­lest­ná vzpo­mín­ka na jeho po­sled­ní pobyt mimo Rusko, tak silný byl tehdy jeho stesk po domově, tak ho za­tě­žo­va­lo vědomí jeho izo­la­ce od ní.“

Na­po­sle­dy F.I. Tju­tčev na­vští­vil Ovstug v roce 1871, kdy jeho dcera Marie ote­vře­la ve ves­ni­ci nej­vět­ší školu v okrese pro rol­nic­ké děti.

A pak při­jdou hořké ztráty, ztráty nej­bliž­ších a pří­buz­ných, zhor­še­ní nemocí, Carské Selo. Poezie byla s Tju­tče­vem až do po­sled­ních dnů.

Básník odejde ze života a ro­din­ný statek se začíná roz­pa­dat, pomalu mizí. Dům  chátrá a do roku 1914 je ro­ze­brán na cihly. Panský park je za­rost­lý, při­po­mí­ná kus lesa a na­cis­té ho v roce 1942 vykácí. Tehdy byl též vy­ho­zen do vzdu­chu Ovstu­gov­ský chrám, po­sta­ve­ný jeho dě­deč­kem, kde byl v roce 1803 Tju­tčev po­křtěn. Jako zá­zra­kem pře­ži­la budova školy Marie Fj­o­do­rov­ny Tju­tče­vo­vé, ve které bylo v lednu 1957 vy­tvo­ře­no „Muzeum- míst­nost F. I. Tju­tče­va“.

Ob­no­ve­ní staré­ho pan­ství, sva­tých Tju­tčev­ských míst Ovstu­gu je ne­od­dě­li­tel­ně spo­je­no se jménem uči­te­le, bás­ní­ka, pe­da­go­ga a vlas­ten­ce Vla­di­mí­ra Da­ni­lo­vi­če Ga­mo­li­na. Z velké části díky jeho vy­tr­va­los­ti začaly práce na obnově staré­ho pan­ství.

Muzeum — re­zer­va­ce „Ovstug“ dnes – to jsou zrestau­ro­va­né mu­zej­ní ob­jek­ty: dům bás­ní­ka, panský park, chrám Nej­svě­těj­ší Bo­ho­ro­dič­ky, škola Marie Bi­ri­le­vo­vé, far­nost a celé okolí, jež si za­cho­vá­vá kouzlo, tu ča­rov­nou magii místa, které pro­bu­di­lo a vy­vo­la­lo po­e­tic­ký dar génia … Jako tenké pa­vu­čin­ky se roz­bí­ha­jí z parku po ves­ni­ci stezky a ces­tič­ky, které pa­ma­tu­jí Tju­tče­vo­vy pro­cház­ky. Když se jim svě­ří­te, můžete pod­nik­nout sku­teč­nou cestu časem a pro­sto­rem, osobně se po­dí­vat na krásu míst, která bás­ní­ka in­spi­ro­va­la k vy­tvo­ře­ní ly­ric­kých mi­s­trov­ských děl.