„Kromě rodné neexistuje žádná jiná země, která by pro mě byla blíž než Rusko“

Ale­xan­der Panov, za­měst­na­nec In­sti­tu­tu pro af­ric­ká studia Ruské aka­de­mie věd, napsal emo­tiv­ní text. Osud jed­no­ho člo­vě­ka, pro­ži­tý ve slo­ži­tém období his­to­rie.

Žádné otázky

Poprvé jsem se setkal s Ja­ku­bem Abul-Ha­sa­nem před pěti lety, během mé první ná­vštěvy Čadu. Stalo se to úplně ná­hod­ně. Z ně­ja­ké­ho důvodu bylo třeba po­ří­dit fo­to­ko­pie do­ku­men­tů. Zaběhl jsem do jed­no­ho z ob­cho­dů na bul­vá­ru Char­le­se de Gaulla v centru N’Dja­me­ny, pro­to­že jsem v okně uviděl re­kla­mu na po­sky­to­vá­ní pří­sluš­ných služeb.

Obchod byl pře­pl­ně­ný míst­ní­mi lidmi — někdo ku­po­val kan­ce­lář­ské po­tře­by, jiný po­tře­bo­val kazety. Mou po­zor­nost oka­mži­tě upou­tal vysoký, urost­lý muž v dlou­hém bílém boobu, mlu­ví­cí s někým po te­le­fo­nu … velmi dobrou ruš­ti­nou.

«To musí být náš ab­sol­vent,» po­mys­lel jsem si a roz­ho­dl se počkat, až do­kon­čí roz­ho­vor a se­zná­mit se s ním. Sa­mo­zřej­mě, není ne­ob­vyk­lé setkat se v Africe s člo­vě­kem, který získal vzdě­lá­ní v Rusku nebo v SSSR, ale stále není tolik těch, kteří po mnoha letech ruský jazyk ne­za­po­mně­li a nadále ho s jis­to­tou po­u­ží­va­jí. Zpra­vi­dla se jedná o Af­ri­ča­ny, kteří si po­ří­di­li ruské man­žel­ky a nyní nemají ne­do­sta­tek v mlu­ve­né praxi. Jakub se ukázal být jedním z nich. Oka­mži­tě řekl, že má dvě ruské dcery, a poté mi s ne­skrý­va­ným po­tě­še­ním opa­ko­va­ně uka­zo­val fo­to­gra­fie s nimi a vnou­ča­ty, které měl v te­le­fo­nu. Faktem je, že ruská rodina je nyní daleko a Jakub má jinou man­žel­ku – z Čadu. Stává se to, — po­mys­lel jsem si a ne­za­dá­val zby­teč­né otázky.

Hned po snu

O rok poz­dě­ji jsme se s ním se­tka­li znovu. Jakub se pro mě v N’Dja­me­ně stal ja­kým­si po­moc­ní­kem. Vždy se na něj bylo možné ob­rá­tit o pomoc, ať už se jed­na­lo o cokoli — najít zku­še­né­ho a zna­lé­ho řidiče, kon­tak­ty na správ­nou osobu nebo jen in­for­ma­ce o městě a zemi.

Na­ko­nec, na našem třetím se­tká­ní, jsme se dali do hovoru. Pro­zra­dil mi ně­kte­ré dříve ne­zná­mé po­drob­nos­ti o svém životě, které by se mohly stát zá­kla­dem dob­ré­ho románu či fil­mo­vé­ho scé­ná­ře. Osud mého hrdiny byl úzce spjat s dra­ma­tic­kou his­to­rií jak jeho rodné země, tak i mé.

Na za­čát­ku 70. let odjel Jakub stu­do­vat do SSSR. «V té době mnoho čad­ských stu­den­tů odjelo stu­do­vat do za­hra­ni­čí.» Ti, kteří do­sta­li místa v Ně­mec­ku, Fran­cii nebo ve Spo­je­ných stá­tech, byli však nuceni sou­běž­ně se stu­di­em i někde pra­co­vat. So­vět­ská vláda naopak plně pře­vza­la naše výdaje, takže jsme nic ne­po­tře­bo­va­li a já jsem měl ještě čas ces­to­vat — na­vští­vil jsem Le­nin­grad, střed­ní Asii — bylo to velmi za­jí­ma­vé“, vzpo­mí­ná.

Zpo­čát­ku mladý čadský ucha­zeč snil o tom, že se stane ar­chi­tek­tem, a doufal, že na uni­ver­zi­tě získá místo v této spe­ci­a­li­za­ci. Ve škole docela dobře zvládl ma­te­ma­ti­ku, fyziku a zá­kla­dy rý­so­vá­ní, neuměl však kres­lit, což byla zá­klad­ní pod­mín­ka pro zís­ká­ní vy­tou­že­né­ho po­vo­lá­ní.

Ja­ku­bo­vi bylo přesto na­bíd­nu­to místo na Fa­kul­tě sta­veb­ní a prů­mys­lo­vé vý­stav­by Ky­jev­ské­ho in­sti­tu­tu sta­veb­ní­ho in­že­nýr­ství. Odtud se vrátil do své vlasti nejen s in­že­nýr­ským vzdě­lá­ním, ale také se svou ženou Oxanou, ab­sol­vent­kou stejné uni­ver­zi­ty.

Láska v době války

Zpo­čát­ku byl život mla­dé­ho me­zi­ná­rod­ní­ho páru šťast­ný. Oba man­že­lé byli za­měst­ná­ni na cen­t­rá­le dů­le­ži­té re­gi­o­nál­ní or­ga­ni­za­ce – Komise povodí Čad­ské­ho jezera. Jejich první dcera se na­ro­di­la v roce 1978. Hned příští rok však do jejich životů za­sáh­la po­li­ti­ka a ro­din­ná pohoda skon­či­la.

V té době v se­ver­ním Čadu již více než deset let pro­bí­ha­la ob­čan­ská válka. Oddíly ně­ko­li­ka or­ga­ni­za­cí oz­bro­je­né opo­zi­ce za­há­ji­ly boj proti ústřed­ní vládě, v níž klí­čo­vé pozice za­u­jí­ma­li před­sta­vi­te­lé národů jihu. Hlavě státu, ge­ne­rá­lu Felixi Mallumo­vi se po­da­ři­lo do­hod­nout s jedním z vliv­ných pol­ních ve­li­te­lů His­sé­nem Habré na vy­tvo­ře­ní ko­a­lič­ní vlády. V roce 1979 byl však křehký mír na­ru­šen a prudké boje mezi jižany a se­ve­řa­ny se ode­hrá­va­ly přímo v hlav­ním městě.

N’Dja­me­na se po­no­ři­la do pro­pas­ti sek­tář­ské­ho násilí. Zbytky Mallumo­vy de­mo­ra­li­zo­va­né armády zma­sa­kro­va­ly mus­li­my, kteří se poté vy­rov­na­li s křes­ťa­ny a ani­mis­ty. Do kon­flik­tu byly také za­po­je­ny vnější síly, zejmé­na Fran­cie a Libye, které se zde na­vzá­jem na­pa­da­ly kvůli vlivu na kon­ti­nen­tě. Dal­ší­mu vliv­né­mu vůdci rebelů-se­ve­řa­nů Gukuni Ou­ed­deyo­vi se po­da­ři­lo krátce ucho­pit moc do svých rukou, ale všich­ni chá­pa­li, že před nimi stojí nové zhor­še­ní si­tu­a­ce.

Jakub byl nucen poslat svou ženu a dceru zpět do SSSR. Oxana byla tehdy v 8. měsíci tě­ho­ten­ství. Riziko ztráty dítěte bylo velké, ale v dané si­tu­a­ci už neměli žádné lepší řešení. Země byla ve stavu chaosu, au­to­ri­ta­tiv­ní moc jako taková již ne­e­xis­to­va­la a nikdo ne­do­ká­zal přesně před­po­vě­dět, co se bude dít dál.

Nej­hor­ší bylo, že Jakub nemohl ná­sle­do­vat svou rodinu: SSSR mu ne­u­dě­lil vstup­ní vízum. Je těžké po­cho­pit, jak může stát od­mít­nout vstup zá­kon­né­mu man­že­lo­vi a otci svých občanů, a to i za ta­ko­vých okol­nos­tí. To je tak po­div­ný his­to­ric­ký pa­ra­dox. So­vět­ská vláda v těch letech udě­la­la pro Afriku hodně dob­ré­ho, ale osudy jed­not­liv­ců, jak af­ric­kých, tak i svých vlast­ních, zů­sta­ly někde na pe­ri­fe­rii její po­zor­nos­ti. Sňatky so­vět­ských dívek s Af­ri­ča­ny pak obecně vy­vo­lá­va­ly spíše ne­sou­hlas­nou reakci ze strany státu i spo­leč­nos­ti jako celku. Zdá se tedy, že nikdo, snad kromě pří­buz­ných, ne­po­va­žo­val za nutné za­chra­ňo­vat je v ob­tíž­ných si­tu­a­cích.

Poté, co se ne­přá­tel­ství ob­no­vi­lo, musel Jakub spolu s tisíci dal­ších uprch­nout do sou­sed­ní­ho Ka­me­ru­nu. Do této doby už ztra­til téměř všech­no, co kdysi měl — dům byl zničen, banka, kde byly ulo­že­ny úspory, byla zni­če­na, rodina byla daleko a on sám žil v exilu na pod­po­ru Úřadu Vy­so­ké­ho ko­mi­sa­ře OSN pro uprch­lí­ky.

Jakub nyní ob­zvlášť lituje ztra­ce­né knihov­ny. «Při­ve­zl jsem sem spous­tu knih ze So­vět­ské­ho svazu, tehdy to stálo halíře,» vzpo­mí­ná. „Pře­de­vším to byla vě­dec­ká a tech­nic­ká li­te­ra­tu­ra, v té době to tu bylo velmi vzácné. A všech­no je zni­če­no.“

Velký příběh a dva osudy

Poté, co se sku­pi­na Habré­ho cho­pi­la moci v N’Dja­me­ně v roce 1982, začala válka znovu ustu­po­vat na sever, kde daleko ne všich­ni re­be­lo­vé při­ja­li moc nového pre­zi­den­ta a nadále odo­lá­va­li. V hlav­ním městě bylo též dlou­hou dobu ne­klid­no.

Za­ve­de­ný režim Habré­ho byl ve vztahu k jeho i po­ten­ci­ál­ním opo­nen­tům ex­trém­ně tvrdý. Kvůli ja­ké­mu­ko­li pro­je­vu ne­sou­hla­su hro­zi­lo uvěz­ně­ní, mučení, re­pre­sá­lie a pro­ná­sle­do­vá­ní členů rodiny. Byla to právě místní in­te­li­gen­ce, která byla po­va­žo­vá­na za a priori ne­spo­leh­li­vou a ne­bez­peč­nou. Během osmi let, kdy byl „af­ric­ký Pi­no­chet“ u moci, se oběťmi stát­ní­ho teroru stalo asi 40 tisíc lidí. V roce 2016 ho spe­ci­ál­ní tri­bunál, vy­tvo­ře­ný Af­ric­kou unií v Se­ne­ga­lu, od­sou­dil k do­ži­vot­ní­mu vězení za zlo­či­ny proti lid­skosti. Nyní, při pouhé zmínce o jeho jménu, má ten hodný Jakub ob­li­čej zkři­ve­ný hněvem.

Pojďme se však pře­nést do doby před tři­ce­ti lety. Hlavní po­sta­va eseje se vrá­ti­la do své vlasti a začala znovu bu­do­vat svůj život. O ná­vra­tu rodiny však ne­moh­lo být ani řeči. Po šesti letech od­lou­če­ní Oxana ztra­ti­la naději na to, že se jed­no­ho dne se svým man­že­lem znovu setká a po­žá­da­la o rozvod.

«O mnoho let poz­dě­ji se mi při­zna­la, že ji její roz­hod­nu­tí velmi mrzí, i když se poz­dě­ji v Rusku znovu pro­vda­la, » vzpo­mí­ná Jakub. Bylo však příliš pozdě.

Jakub se také po­dru­hé oženil. Stalo se to v roce 1992 — 14 let poté, co poslal svou rodinu le­ta­dlem do Ruska. V té době byl už v Čadu nový pre­zi­dent, sám Jakub se po­stup­ně po­sta­vil na nohy a do­kon­ce ote­vřel malou sta­veb­ní spo­leč­nost, která mu nyní umož­ňu­je re­la­tiv­ně po­ho­dl­ně žít a do­kon­ce čas od času na­vští­vit děti a vnou­ča­ta v Rusku a ve Fran­cii. Jeho nej­star­ší dcera se roz­hod­la po­kra­čo­vat v ro­din­né tra­di­ci in­ter­na­ci­o­na­lis­mu a pro­vda­la se za Fran­cou­ze.

Ja­ku­bo­va žena také pod­ni­ká — vlast­ní malý obchod s kan­ce­lář­ský­mi po­tře­ba­mi. Na­chá­zí se v cen­t­rum města, a proto je zde vždy plno.

«V pod­ni­ká­ní je ještě úspěš­něj­ší než já, i když jí také po­má­hám. Právě teď ji na­pří­klad bolí nohy, takže to tady zvlá­dám sám, “vy­svět­lu­je můj starší přítel.

Na stěně ob­cho­du můžete vidět hodiny z Ruska, ve kte­rých však je ba­te­rie již dávno vybitá, a také re­pro­duk­ci chrámu Vasi­li­je Bla­že­né­ho, vy­bar­ve­nou čer­ve­ně Ja­ku­bo­vou af­ric­kou vnuč­kou — dívka ještě v Moskvě nebyla a neví, jak vypadá ori­gi­nál. Na jedné z polic stojí ruská ma­t­rjo­š­ka.

«Po mé rodné zemi mi žádná jiná země není tak blízká, jako Rusko,» při­pouš­tí Jakub.

P.S. od autora

Pod dojmem toho, co mi řekl, bych mu rád opo­no­val: „Po­slyš­te, vždyť po­li­ti­ka těchto dvou zemí vás od­dě­li­la od vaší první rodiny.“ Ale jsem zticha a jen za­myš­le­ně kývám hlavou. Raději se nad tímto pří­bě­hem znovu za­mys­lím a vy­já­d­řím svůj názor, až se příště se­tká­me.