Výstava „Vojenský maršál“

Vý­sta­va je vě­no­vá­na dvoj­ná­sob­né­mu Hr­di­no­vi So­vět­ské­ho svazu,
mar­šá­lo­vi So­vět­ské­ho svazu Ivanu Stě­pa­no­vi­či Ko­ně­vo­vi.
Před­sta­vu­je ho nejen jako vel­ké­ho vo­je­vůd­ce, ale umož­ňu­je ho
ukázat i jako člo­vě­ka – man­že­la, otce, člena rodiny.

Pro­hléd­nout vý­sta­vu

I. S. Koněv se na­ro­dil 28. pro­sin­ce 1897 ve vsi Lo­děj­no Ni­kol­ské­ho újezdu Vo­lo­god­ské gu­ber­nie (nyní Po­do­si­nov­ské­ho kraje Ki­rov­ské ob­las­ti) v rodině rol­ní­ků Stě­pa­na Iva­no­vi­če Koněva a Je­vdo­ki­je Stě­pa­nov­ny Mer­ga­so­vo­vé.
Na jaře roku 1916 během První svě­to­vé války byl po­vo­lán do armády a po ukon­če­ní ško­le­ní byl poslán na Ji­ho­zá­pad­ní frontu.
Vzhle­dem k de­mo­bi­li­za­ci carské armády, jež začala po Říj­no­vé
re­vo­lu­ci, se Koněv v lednu 1918 vrací do rod­né­ho kraje. Zde se
zú­čast­nil usta­no­ve­ní so­vět­ské vlády ve městě Ni­kol­sk, kde byl poté zvolen členem Ni­kol­ské­ho újezd­ní­ho vý­kon­né­ho výboru a újezd­ním vo­jen­ským ko­mi­sa­řem. V červnu 1919 odešel jako dob­ro­vol­ník na frontu. Bo­jo­val na Vý­chod­ní frontě proti vo­já­kům ad­mi­rá­la Kol­čaka, ja­pon­ským in­ter­ven­tům v Za­baj­ka­lí, na Dálném vý­cho­dě. Byl ko­mi­sa­řem obr­ně­né­ho vlaku č.102 „Groz­nyj“, ko­mi­sa­řem stře­lec­ké bri­gá­dy ve 2. věrch­něu­din­ské stře­lec­ké divizi, ko­mi­sa­řem této divize,
ko­mi­sa­řem štábu „jaNnV“ Lidové re­vo­luč­ní armády Dál­něvý­chod­ní re­pub­li­ky (v letech 1921-22).
Po ukon­če­ní ob­čan­ské války v letech 1923-24 byl Koněv vo­jen­ským ko­mi­sa­řem 17. pří­moř­ské­ho stře­lec­ké­ho sboru.
Od srpna 1924 byl ko­mi­sa­řem a ná­čel­ní­kem po­li­tic­ké­ho od­dě­le­ní 17. ni­že­go­rod­ské stře­lec­ké divize. V roce 1926 ukon­čil Kurzy
zdo­ko­na­lo­vá­ní vyš­ší­ho ve­li­tel­ské­ho sboru při Vo­jen­ské aka­de­mii
RKKA. V letech 1932-34 Koněv stu­do­val ve Zvlášt­ní sku­pi­ně Vo­jen­ské aka­de­mie M. Frunze, kterou ukon­čil s vy­zna­me­ná­ním.

Od pro­sin­ce roku 1934 velel 37. stře­lec­ké divizi, od března 1937 – 2. stře­lec­ké divizi. V srpnu 1938 se stal ve­li­te­lem 57. zvlášt­ní­ho sboru. V září 1938 byl ve­li­te­lem 2. „ot­děl­noj Kras­no­zna­mjon­noj“ armády, od června 1940 velel vojskům Za­baj­kal­ské­ho, v lednu 1941 – Se­ve­ro­kav­kaz­ské­ho vo­jen­ské­ho okruhu.
Od června 1941 byl Koněv ve­li­te­lem vojsk 19. armády, která se
zú­čast­ni­la Smo­len­ské bitvy (22.7.-22.9. 1941), Du­cho­vščin­ské
ope­ra­ce (srpen 1941). Dne 11. září 1941 byl Koněv jme­no­ván
ve­li­te­lem vojsk Zá­pad­ní­ho frontu. Během velení frontu (do 10. října 1941) vojska Koněva vedla těžké boje u Vjazmy, ale pokusy za­sta­vit postup sku­pi­ny ne­přá­tel­ských vojsk nebyly úspěš­né: značná část vojsk Zá­pad­ní­ho a Re­zerv­ní­ho frontu byla ob­klí­če­na poblíž Vjazmy. V říjnu 1941 byl Koněv jme­no­ván zá­stup­cem ve­li­te­le Zá­pad­ní fronty a byl poslán ko­or­di­no­vat akce sku­pi­ny vojsk na jednom z nej­dů­le­ži­těj­ších úseků — Ka­li­nin­ském. Zručné velení a správ­ně vy­bra­ný směr útoků po­moh­ly sta­bi­li­zo­vat linii fronty. Sám Koněv byl jme­no­ván ve­li­te­lem nově vy­tvo­ře­né­ho Ka­li­nin­ské­ho frontu. 5. pro­sin­ce byl tomuto frontu svěřen úkol — mo­hut­ným útokem začít so­vět­skou pro­ti­o­fen­zí­vu u Moskvy. Vojska pod ve­le­ním Koněva po­ra­zi­la útočné se­sku­pe­ní pro­tiv­ní­ka, které ohro­žo­va­lo Moskvu od se­ve­ro­zá­pa­du, osvo­bo­di­la Ka­li­nin a v lednu-dubnu 1942 po­stou­pi­la
vi­těb­ským směrem o 250 km. Od srpna 1942 do února 1943 byl Koněv opět jme­no­ván ve­li­te­lem Zá­pad­ní­ho frontu a spo­leč­ně s K. Žu­ko­vem — zá­stup­cem vrch­ní­ho ve­li­te­le, pro­ve­dl 1.ržev­sko-sy­čov­skou ope­ra­ci a ope­ra­ci Mars. V čer­ven­ci 1943 byl Koněv jme­no­ván ve­li­te­lem vojsk Step­ní­ho frontu, jenž sehrál dů­le­ži­tou roli v Kurské bitvě – jedné z nej­vět­ších bitev Druhé svě­to­vé války. Již 5. srpna vojska Step­ní­ho frontu útokem ovlád­la Bel­go­rod. Osvo­bo­ze­ní Bel­go­ro­du a Orlu Moskva
osla­vi­la dě­lo­stře­lec­kou salvou – první čest­nou salvou během Velké vlas­te­nec­ké války. 23. srpna Moskva opět vzdala čest vo­já­kům Step­ní­ho frontu – byl dobyt Char­kov. Ve­li­tel­ský talent Koněva byl po zá­slu­ze oceněn – byla mu udě­le­na vo­jen­ská hod­nost – ar­mád­ní ge­ne­rál.
V září 1943 vojska Step­ní­ho frontu osvo­bo­di­la Pol­ta­vu a Kre­men­čug, během Pol­tav­sko-Kre­men­ču­gské ope­ra­ce a na konci září 1943 pře­kro­či­la Dněpr. V říjnu 1943 byl Stepní front pře­jme­no­ván na 2. ukra­jin­ský front a Koněv zůstal jeho ve­li­te­lem. V říjnu-pro­sin­ci 1943 pro­ve­dl Pja­ti­chat­skou, Zna­men­skou, v lednu 1944 Ki­ro­vo­hrad­skou ope­ra­ci.
Mi­s­trov­ské vedení vel­kých útoč­ných ope­ra­cí Koněv vy­u­ží­val i během zim­ních bojů v roce 1944 o Pra­vo­břež­ní Ukra­ji­nu – v Korsuň-Ševčen­kov­ské ope­ra­ci, kterou na­zý­va­jí „Sta­lin­gra­dem na Dněpru“. Ná­sled­kem ope­ra­ce padlo do ob­klí­če­ní asi 80 000 vojáků pro­tiv­ní­ka, více než 230 tanků a útoč­ných zbraní. Korsuň-Ševčen­kov­ská ope­ra­ce se stala kla­sic­kou, co se týče ob­klí­če­ní a zni­če­ní ohrom­né sku­pi­ny vojsk. Za zruč­nou or­ga­ni­za­ci a per­fekt­ní velení vojskům 2. ukra­jin­ské­ho frontu získal ge­ne­rál Koněv 20. února 1944 hod­nost mar­šá­la So­vět­ské­ho svazu. V dů­sled­ku ope­ra­ce vznik­ly pří­hod­né pod­mín­ky pro pří­pra­vu dal­ší­ho útoku k Již­ní­mu Butu a Dněst­ru.
V březnu-dubnu 1944 usku­teč­nil jeden z nej­ú­spěš­něj­ších útoků
so­vět­ských vojsk – Uman­sko-Bo­to­šan­skou ope­ra­ci, ve které za měsíc bojů vojska po ne­sjízd­ných cestách pře­ko­na­la více než 300 km. So­vět­ská vojska se ne­za­dr­ži­tel­ně po­hy­bo­va­la na západ a 26. března 1944 první vojáci Rudé armády pře­kro­či­li státní hra­ni­ce a vstou­pi­li na území Ru­mun­ska.
V květnu 1944 byl I. S. Koněv jme­no­ván ve­li­te­lem 1. ukra­jin­ské­ho frontu. V čer­ven­ci-srpnu 1944 vojska frontu během Lvov­sko-San­do­měř­ské ope­ra­ce ob­sa­di­la a ná­sled­né dva měsíce udr­že­la San­do­měř­ské před­mos­tí, jež se stalo jedním z od­ra­zo­vých můstků pro útok na hit­le­rov­ské Ně­mec­ko. Část sil frontu se zú­čast­ni­la Vý­cho­do­kar­pat­ské ope­ra­ce. Úspěš­né spl­ně­ní tohoto plánu s ši­ro­kým vy­u­ži­tím nej­růz­něj­ších forem ope­rač­ních ma­né­vrů mělo za ná­sle­dek osvo­bo­ze­ní zá­pad­ních ob­las­tí SSSR, ji­ho­vý­chod­ních ob­las­tí Polska, ob­sa­ze­ní San­do­měř­ské­ho před­mos­tí na zá­pad­ním břehu Visly.

Za ob­rat­né velení vojskům frontu při vel­kých ope­ra­cích, při kte­rých byly zni­če­ny silné sku­pi­ny pro­tiv­ní­ka, za osobní odvahu a hr­din­ství ve­li­tel vojsk frontu maršál Koněv získal titul Hrdina So­vět­ské­ho svazu.
V září 1944 vojska 1. a 4. ukra­jin­ské­ho frontu do­sáh­la úpatí Karpat. Během úpor­ných bojů vo­jen­ské jed­not­ky armády spolu
s částmi1.čes­ko­slo­ven­ské­ho ar­mád­ní­ho sboru 20. záři ovládly ves Dukla a vojska 4. ukra­jin­ské­ho frontu vstou­pi­la na území Slo­ven­ska. 1. října vojska 1. ukra­jin­ské­ho frontu pře­kro­či­la čes­ko­slo­ven­skou hra­ni­ci a po 5 dnech spo­leč­ným úsilím obou frontů byl dobyt Du­kel­ský prů­smyk, část Slo­ven­ska byla osvo­bo­ze­na.
V lednu 1945 vojska frontu díky rych­lé­mu útoku a úhyb­né­mu
ma­né­v­ru ve Vislo-Ode­r­ské ope­ra­ci za­brá­ni­la ustu­pu­jí­cí­mu
pro­tiv­ní­ko­vi zničit prů­my­sl Slez­ska, který měl velký hos­po­dář­ský význam. V únoru 1945 vojska Koněva usku­teč­ni­la Dol­no­slez­skou, v březnu Hor­no­slez­skou ope­ra­ci, při­čemž v obou pří­pa­dech s dů­le­ži­tý­mi vý­sled­ky.
Pří­pra­va k Ber­lín­ské ope­ra­ci začala v únoru 1945, hned po ukon­če­ní Vislo-Ode­r­ské ope­ra­ce.
Její spl­ně­ní bylo svě­ře­no vo­jen­ským jed­notkám 1.,2. bě­lo­rus­ké­ho a 1. ukra­jin­ské­ho frontu ve spo­lu­prá­ci s Balt­ským ná­moř­nic­tvem a le­tec­tvem.
Vojska 1. ukra­jin­ské­ho frontu 16. dubna pře­kro­či­la řeku Nisu a již druhý den se do­sta­la ke Sprévě, na které leží Berlín. K tomu, aby vy­tvo­řil přímou cestu do hlav­ní­ho města říše přes pře­chod Tel­to­va kanálu, Koněv využil již ově­ře­nou tak­ti­ku – se­sku­pil síly a pro­střed­ky z vy­bra­ných útoč­ných směrů a dosáhl těs­né­ho spo­je­ní palby a vo­jen­ských akcí. Pře­kro­če­ní pro­běh­lo úspěš­ně a brzy se vojska 1. ukra­jin­ské­ho frontu spo­ji­la s před­ní­mi částmi 1. bě­lo­rus­ké­ho frontu. 24. dubna byl Berlín plně ob­klí­čen a začal útok. 9. května 1945 vojska 1. ukra­jin­ské­ho frontu osvo­bo­di­la Prahu.

Druhou me­dai­lí „Zlatou Hvězdou“ byl Koněv vy­zna­me­nán 1. června 1945 za pří­klad­né vedení vojsk při zá­vě­reč­né ope­ra­ci Velké
vlas­te­nec­ké války.června 1945 na Rudém ná­měs­tí pro­běh­la Vo­jen­ská pře­hlíd­ka ví­těz­ství, při níž šel Koněv v čele sou­hrn­né­ho pluku 1. ukra­jin­ské­ho frontu. Právě tehdy, podle jeho slov, poprvé oprav­do­vě po­cí­til svátek.
V ná­sle­du­jí­cích letech Ivan Stě­pa­no­vič pů­so­bil ve funkci hlav­ní­ho in­spek­to­ra So­vět­ské armády – zá­stup­ce mi­nis­t­ra obrany SSSR (1950-51), ve­li­te­le vojsk Při­kar­pat­ské­ho vo­jen­ské­ho okruhu (1951-54). V letech 1955-56 – 1. zá­stup­ce mi­nis­t­ra obrany SSSR a vrchní ve­li­tel Po­zem­ních vojsk, v letech 1956-60 — 1. zá­stup­ce mi­nis­t­ra obrany
SSSR, od r. 1955 sou­čas­ně vrchní ve­li­tel Spo­je­ných oz­bro­je­ných sil zemí Var­šav­ské smlou­vy.
V pro­sin­ci 1953 byl maršál Koněv před­se­dou soud­ní­ho orgánu
(Spe­ci­al­noe suděb­noe pri­sut­st­vi­je) Nej­vyš­ší­ho soudu SSSR, který
vynesl roz­su­dek nad spo­lu­pra­cov­ní­kem J.V. Sta­li­na, bý­va­lým
mi­nis­trem vnitra L. P. Beriou. V letech 1960-61 a od dubna 1962 byl Koněv ve Sku­pi­ně ge­ne­rál­ních in­spek­to­rů Mi­nis­ter­stva obrany SSSR. V letech 1961-62, v období
Ber­lín­ské krize, byl vrch­ním ve­li­te­lem Sku­pi­ny so­vět­ských vojsk
v Ně­mec­ku. Z pera Koněva vznik­lo nemálo děl, v nichž hlavní místo za­u­jí­ma­jí knihy „Zá­zna­my ve­li­te­le frontu“ a „Čty­ři­cá­tý pátý“. Vý­znam­né zá­slu­hy I. S. Koněva byly vysoce oce­ně­ny státem. Byl vy­zna­me­nán nej­vyš­ším vo­jen­ským vy­zna­me­ná­ním Řádem ví­těz­ství, Čest­nou zbraní, mnoha řády a me­dai­le­mi So­vět­ské­ho svazu, 27 za­hra­nič­ní­mi vy­zna­me­ná­ní­mi, včetně ame­ric­ké­ho vy­zna­me­ná­ní
Me­dai­le cti, fran­couz­ským Řádem čestné legie, an­g­lic­kým Řádem lázně. Koněv získal titul Hrdina ČSSR, MLR, byl čest­ným ob­ča­nem těchto měst: Bel­go­rod, Belcy, Berlín (v letech 1965-92), Vra­ti­slav, Ki­ro­vo­grad, Krakov, Ka­to­vi­ce, Tver a Praha.

21. května 1973 I. S. Koněv opus­til tento svět. Urna s jeho po­pe­lem je po­cho­vá­na na Rudém ná­měs­tí u Kre­mel­ské zdi.
Jméno I. S. Koněva bylo pro­půj­če­no Alma-At­ské­mu vyš­ší­mu
vo­jen­ské­mu uči­liš­ti Mi­nis­ter­stva obrany Re­pub­li­ky Ka­za­chstán.
Jménem Koněva byly na­zvá­ny ulice v Moskvě, Bar­nau­lu, Bel­go­ro­du, Velsku, Vo­lo­gdě, Ir­kut­sku, Kirově, No­vo­kuz­něc­ku, Starém Oskolu, Tveru (RF), Do­něc­ku, Sla­vjan­sku, Kyjevě, Ki­rov­sku, Char­ko­vě, Pol­ta­vě, Čer­kas­sích, Kro­piv­nic­kém (Ukra­ji­na), Běl­cach (Mol­dav­sko), Rečice (Bě­lo­rus­ko), Praze a Nym­bur­ku (ČR).
V jeho ro­diš­ti ve vsi Lo­děj­no byla v roce 1959 in­sta­lo­vá­na bron­zo­vá busta (sochař J. Vu­če­tič, ar­chi­tekt V. Ar­ta­mo­nov) a 22. října 1977 byl ote­vřen pa­mět­ní dům – muzeum. V Moskvě na domu v Ro­ma­no­vo­vě pě­re­ul­ku 3 (bývalá ulice Gra­nov­ské­ho), kde maršál žil, byla od­ha­le­na pa­mět­ní deska.