K narozeninám první kosmonautky na světě Valentiny Těreškovové

Va­len­ti­na Vla­di­mi­rov­na Tě­reš­ko­vo­vá je první kos­mo­naut­ka na světě, so­vět­ská let­ky­ně a kos­mo­naut­ka, Hrdina So­vět­ské­ho svazu.

Ve dnech 16. — 19. června 1963 Va­len­ti­na Tě­reš­ko­vo­vá usku­teč­ni­la let do vesmí­ru, který trval 70 hodin 50 minut. Za tuto dobu kos­mic­ká loď ob­le­tě­la 48krát Zemi. Během letu byl pro­ve­den bi­o­lo­gic­ký a lé­kař­ský výzkum a pra­co­va­lo se na zdo­ko­na­lo­vá­ní sys­té­mu pi­lo­to­va­ných kos­mic­kých lodí.

Tě­reš­ko­vo­vá je ge­ne­rál­ma­jo­rem le­tec­tva v záloze, kan­di­dát­kou tech­nic­kých věd, pro­fe­sor­kou a lau­re­át­kou Státní ceny Ruské fe­de­ra­ce za úspě­chy v hu­ma­ni­tár­ní čin­nos­ti (2009). Zís­ka­la mnoho vy­zna­me­ná­ní a me­dai­lí jak v Rusku, tak i v jiných zemích. Má titul Hrdiny so­ci­a­lis­tic­ké práce Čes­ko­slo­ven­ska, Hrdiny Bul­har­ské lidové re­pub­li­ky, Hrdiny práce De­mo­kra­tic­ké re­pub­li­ky Viet­nam a Hrdiny Mon­gol­ské lidové re­pub­li­ky. Dne 11. října 2000 jí Me­zi­ná­rod­ní aso­ci­a­ce žen udě­li­la čestný titul „Žena sto­le­tí“.

Od roku 1966 Tě­reš­ko­vo­vá ak­tiv­ně působí ve sféře „ná­rod­ní di­plo­ma­cie“. V letech 1987 – 1992 byla před­sed­ky­ní pre­zi­dia Svazu so­vět­ských spo­leč­nos­tí přá­tel­ství a kul­tur­ních styků s cizími zeměmi (SSOD), od roku 1992 do roku 2004 před­sed­ky­ní pre­zí­dia Ruské aso­ci­a­ce pro me­zi­ná­rod­ní spo­lu­prá­ci. V letech 1994-2004 pů­so­bi­la jako ve­dou­cí Rus­ké­ho stře­dis­ka pro me­zi­ná­rod­ní vě­dec­kou a kul­tur­ní spo­lu­prá­ci (Ros­za­ruběž­cen­tr).

U pří­le­ži­tos­ti blí­ží­cí­ho se 80. výročí na­ro­ze­ní první kos­mo­naut­ky, Va­len­ti­ny Tě­reš­ko­vo­vé, se za­měst­nan­ci Rus­ké­ho stře­dis­ka vědy a kul­tu­ry v Praze se­tka­li s bý­va­lým ve­dou­cím Čes­ko­slo­ven­ské­ho svazu mlá­de­že, dlou­ho­le­tým re­dak­to­rem ča­so­pi­su Svět v ob­ra­zech, no­vi­ná­řem a spi­so­va­te­lem Zdeň­kem Hra­bi­cou, který v 60. letech dobře znal Va­len­ti­nu Vla­di­mi­rov­nu a hodně s ní be­se­do­val na po­čát­ku její ak­tiv­ní státní a ve­řej­né čin­nos­ti. Ochot­ně se s námi po­dě­lil o své vzpo­mín­ky.

Ně­ko­lik slov o sobě
Jme­nu­ji se Zdeněk Hra­bi­ca. Po­chá­zím z kraj­ské­ho města Jih­la­va. 25. října 2016 mi bylo 80 let. Po ab­sol­vo­vá­ní střed­ní školy jsem se vyučil sou­struž­ní­kem v ČKD Praha. V době, když mi bylo 15 let, pa­no­va­lo mínění, že když nejsi dělník, nejsi člověk. Školu jsem ukon­čil s vy­zna­me­ná­ním, psal jsem básně do dět­ských ča­so­pi­sů, ale rodiče trvali na tom, že musím získat pro­fe­si. Tehdy mě to moc ne­tě­ši­lo, ale dnes chápu, že rozum se zís­ká­vá pomocí rukou. Jestli se člověk ne­na­u­čí pra­co­vat rukama, za mnoho ne­sto­jí. Pří­sluš­nost k děl­nic­ké třídě se pro mne stala po­u­ka­zem do dal­ší­ho života. Ak­tiv­ně jsem pra­co­val v Čes­ko­slo­ven­ském svazu mlá­de­že a v roce 1956 jsem byl zvolen ta­jem­ní­kem ústřed­ní­ho výboru Čes­ko­slo­ven­ské­ho svazu mlá­de­že. Tak jsem se dostal do spo­leč­nos­ti lidí, kteří měli těsné styky se So­vět­ským svazem.

60. léta
60. léta byla v Čes­ko­slo­ven­sku ob­do­bím vel­ké­ho roz­kvě­tu kul­tu­ry, zájmu o po­li­ti­ku, ob­do­bím od­ha­lo­vá­ní mož­nos­tí. Vzni­ka­la di­va­dla, mladí lidé chtěli něco měnit. Vztahy se So­vět­ským svazem byly vy­ni­ka­jí­cí. Ne­hle­dě na vzni­ka­jí­cí roz­po­ry si obě strany na­vzá­jem vy­chá­ze­ly vstříc. Čes­ko­slo­ven­sko bylo je­di­nou zemí Var­šav­ské­ho bloku, kde nebyly so­vět­ské vo­jen­ské zá­klad­ny, pro­to­že nikdo ne­po­chy­bo­val o od­da­nos­ti Čechů a Slo­vá­ků.

Jak jsem se se­zná­mil s kos­mo­nau­ty
V roce 1964 jsem zaujal ve­dou­cí funkci v Čes­ko­slo­ven­ském svazu mlá­de­že a počal těsně spo­lu­pra­co­vat se zá­stup­ci VLKSM. V červnu 1967 jsme začali chys­tat Fes­ti­val přá­tel­ství so­vět­ské a čes­ko­slo­ven­ské mlá­de­že ve Lvově. VLKSM v té době vedl Sergej Pavlov, který se snažil vše dělat pro to, aby naše vztahy byly co možná nej­lep­ší. Fes­ti­va­lu se zú­čast­ni­lo 800 lidí a bylo roz­hod­nu­to, že pro ně bude uči­ně­no ma­xi­mum. Byli po­zvá­ni vý­znam­ní vo­je­vůd­ci – mar­šá­lo­vé Je­re­men­ko, Lelju­šen­ko aj. Fes­ti­va­lu se zú­čast­ni­li i kos­mo­nau­té. Tam jsem se se­zná­mil i se třemi so­vět­ský­mi kos­mo­nau­ty – Ju­ri­jem Ga­ga­ri­nem, Va­len­ti­nou Tě­reš­ko­vo­vou a Ale­xe­jem Le­o­no­vem. A nebyla to po­vrch­ní zná­most, kdepak. Stali se z nás sku­teč­ní přá­te­lé. Volně jsme spolu be­se­do­va­li a ho­vo­ři­li na taková témata a o ta­ko­vých věcech, o kte­rých nebylo bez­peč­né ote­vře­ně ho­vo­řit v ja­ké­ko­li po­li­tic­ké si­tu­a­ci. Nej­ví­ce mne udi­vo­va­lo, že když jsme se s kos­mo­nau­ty sblí­ži­li, hned se mi pře­sta­li jevit jako nad­li­dé, pro­to­že se cho­va­li úplně jako děti. Bylo to krásná zku­še­nost. Už jsem ne­vní­mal jejich slávu a bavil jsem se s nimi jako s blíz­ký­mi přá­te­li. Všech­ny vedl Ga­ga­rin, ale vždy bral do úvahy názor Va­len­ti­ny Tě­reš­ko­vo­vé. Čtyři dny jsme ve čtyřech: Ga­ga­rin, Tě­reš­ko­vo­vá, Leonov a Hra­bi­ca pro­ži­li v hor­ském domku v Kar­pa­tech. Chá­pe­te, byli jsme mladí! Zpí­va­li jsme a smáli jsme se. Kos­mo­nau­ti i já jsme byli v oby­čej­ném životě něčím ome­ze­ni, ale když jsme byli spolu, byli jsme prostě jen lidé. Va­len­ti­na si, sa­mo­zřej­mě, držela odstup. Moc se jí ne­chtě­lo s námi, chlapy, bavit. Byla velmi chytrá. Když jsme tro­pi­li ně­ja­kou muž­skou hloupost, uměla nás po­sta­vit na místo. Dělala to však velmi přá­tel­sky.

Na fes­ti­va­lu
Brzy ráno se ne­če­ka­ně na lvov­ském ná­měs­tí Adama Mic­kiewic­ze, kde je hotel Lviv, v němž jsme žili, ozval křik „Jurij, Jurij!“ Byli to polští metaři. Bylo jich asi pa­de­sát, všich­ni v ko­že­ných pláš­tích. Před­stav­te si, oni se do­zvě­dě­li, že se zde uby­to­val první kos­mo­naut pla­ne­ty. A na­jed­nou na balkon vy­chá­zí Jurij Ga­ga­rin, Va­len­ti­na Tě­reš­ko­vo­vá, Zdeněk Hra­bi­ca a Jin­dřich Po­led­ník a vy­stu­pu­jí před metaři . . . Po­pu­la­ri­ta Ga­ga­ri­na, Tě­reš­ko­vo­vé a Le­o­no­va byla ne­u­vě­ři­tel­ná.

Příští den se konala ma­ni­festa­ce na počest za­há­je­ní fes­ti­va­lu. Zú­čast­ni­lo se jí sto tisíc lidí. Šel jsem mezi Va­len­ti­nou a Ju­ri­jem a byli jsme do sebe za­vě­še­ni. Dodnes nemohu za­po­me­nout, jak se na vysoký elek­tric­ký sloup vy­špl­ha­la jedna krásná dívka ze Lvova, aby mohla vidět ma­ni­festa­ci a kři­če­la“ „Juriji, máš hezkou kra­va­tu!“ Va­len­ti­na mi šept­nu­la do ucha, že nás v žádném pří­pa­dě ne­smě­jí roz­dě­lit, jinak nás tady udu­pa­jí. A za sou­mra­ku or­ga­ni­zá­to­ři udě­la­li vel­ko­le­pý oh­ňostroj. Když se všich­ni dívali k obloze, ochran­ka nás za­ved­la do budovy oper­ní­ho di­va­dla. To byly dojmy na celý život. Nic po­dob­né­ho se již nemůže opa­ko­vat . . .