Sibiř

Bajkal z vesmí­ru, NASA

Jezero Bajkal je nej­hlub­ší na světě (1642 m) a nej­vět­ší ob­je­mem sladké vody: ucho­vá­vá při­bliž­ně 20 % veš­ke­ré ne­za­mrz­lé po­vr­cho­vé sladké vody pla­ne­ty. Stáří Baj­ka­lu se od­ha­du­je na 25–30 mi­li­o­nů let, což z něj činí nej­star­ší jezero na Zemi. Při­bliž­ně 80 % ži­vo­čiš­ných druhů ži­jí­cích v Baj­ka­lu se ne­vy­sky­tu­je nikde jinde — včetně baj­kal­ské nерpy, jediné slad­ko­vod­ní tuleně na světě.

V zimě, od ledna do března, jezero zamrzá a jeho povrch se stává jednou z nej­po­di­vu­hod­něj­ších tras k pěší tu­ris­ti­ce: přes prů­hled­ný led silný 1–1,5 metru vidíte do hloub­ky ně­ko­li­ka metrů. Ostrov Olchon upro­střed Baj­ka­lu je po­svát­ným místem Burja­tů a ša­man­ským cen­t­rem. Skála Ša­man­ka je jedním z devíti nej­uctí­va­něj­ších míst budd­his­tic­ké­ho a ša­man­ské­ho světa.

Al­taj­ské hory

Transsi­biř­ská magis­trá­la je nejdel­ší že­lez­ni­cí světa: 9289 km z Moskvy do Vla­di­vos­to­ku, 11 ča­so­vých pásem, sedm dnů jízdy. Bu­do­va­la se v letech 1891–1916 a ote­vře­la Sibiř pro ko­lo­ni­za­ci: za prv­ních dvacet let po do­kon­če­ní vzrost­lo oby­va­tel­stvo vý­chod­ních re­gi­o­nů troj­ná­sob­ně. V so­vět­ských dobách se vlaky na Transsi­bu staly hlav­ním způ­so­bem do­pra­vy pro po­lo­vi­nu oby­va­tel země.

Trasa Moskva–Vla­di­vos­tok se za­stáv­ka­mi v Je­ka­těrinbur­gu, No­vosi­bir­sku, Ir­kut­sku a Ulan-Udé je dnes jednou z kla­sic­kých ces­to­va­tel­ských tras světa. Od­bočka na KBŽD (Okru­ho­baj­kal­ská že­lez­ni­ce) — 89 tunelů podél baj­kal­ské­ho břehu — se sama o sobě stala tu­ris­tic­kou atrak­cí.

Bě­lу­cha, 4506 m — nej­vyš­ší bod Sibiře

Horský Altaj je místem, kde se sbí­ha­jí Rusko, Čína, Mon­gol­sko a Ka­za­chstán, kde si­biř­ská tajga pře­chá­zí ve vy­so­ko­hor­skou step a pak v le­dov­ce. Bě­lу­cha (4506 m) je nej­vyš­ším vr­cho­lem Sibiře. Al­taj­ské hory, ná­hor­ní plo­ši­na Ukok a údolí řeky Katuně jsou za­psá­ny na seznam UNESCO jako „Zlaté hory Altaje”.

Na plo­ši­ně Ukok byla v roce 1993 na­le­ze­na „Al­taj­ská prin­cez­na” — mumie mladé ženy z 5. stol. př. n. l., jejíž za­cho­va­lost ohro­mi­la celý svět. Tělo bylo po­kry­to slo­ži­tý­mi te­to­vá­ní­mi; Al­taj­ci ji po­klá­da­jí za svoji pra­ro­di­tel­ku a do­sáh­li vrá­ce­ní mumie domů. Tra­dič­ní kul­tu­ra Al­taj­ců se svým ša­ma­nis­mem, epic­ký­mi zpěvy a vírou v duchy hor nebyla vy­tla­če­na mo­der­ni­tou — exis­tu­je pa­ra­lel­ně s ní.