„Kromě rodné neexistuje žádná jiná země, která by pro mě byla blíž než Rusko“

Alexander Panov, zaměstnanec Institutu pro africká studia Ruské akademie věd, napsal emotivní text. Osud jednoho člověka, prožitý ve složitém období historie.

Žádné otázky

Poprvé jsem se setkal s Jakubem Abul-Hasanem před pěti lety, během mé první návštěvy Čadu. Stalo se to úplně náhodně. Z nějakého důvodu bylo třeba pořídit fotokopie dokumentů. Zaběhl jsem do jednoho z obchodů na bulváru Charlese de Gaulla v centru N’Djameny, protože jsem v okně uviděl reklamu na poskytování příslušných služeb.

Obchod byl přeplněný místními lidmi – někdo kupoval kancelářské potřeby, jiný potřeboval kazety. Mou pozornost okamžitě upoutal vysoký, urostlý muž v dlouhém bílém boobu, mluvící s někým po telefonu … velmi dobrou ruštinou.

„To musí být náš absolvent,“ pomyslel jsem si a rozhodl se počkat, až dokončí rozhovor a seznámit se s ním. Samozřejmě, není neobvyklé setkat se v Africe s člověkem, který získal vzdělání v Rusku nebo v SSSR, ale stále není tolik těch, kteří po mnoha letech ruský jazyk nezapomněli a nadále ho s jistotou používají. Zpravidla se jedná o Afričany, kteří si pořídili ruské manželky a nyní nemají nedostatek v mluvené praxi. Jakub se ukázal být jedním z nich. Okamžitě řekl, že má dvě ruské dcery, a poté mi s neskrývaným potěšením opakovaně ukazoval fotografie s nimi a vnoučaty, které měl v telefonu. Faktem je, že ruská rodina je nyní daleko a Jakub má jinou manželku – z Čadu. Stává se to, – pomyslel jsem si a nezadával zbytečné otázky.

Hned po snu

O rok později jsme se s ním setkali znovu. Jakub se pro mě v N’Djameně stal jakýmsi pomocníkem. Vždy se na něj bylo možné obrátit o pomoc, ať už se jednalo o cokoli – najít zkušeného a znalého řidiče, kontakty na správnou osobu nebo jen informace o městě a zemi.

Nakonec, na našem třetím setkání, jsme se dali do hovoru. Prozradil mi některé dříve neznámé podrobnosti o svém životě, které by se mohly stát základem dobrého románu či filmového scénáře. Osud mého hrdiny byl úzce spjat s dramatickou historií jak jeho rodné země, tak i mé.

Na začátku 70. let odjel Jakub studovat do SSSR. „V té době mnoho čadských studentů odjelo studovat do zahraničí.“ Ti, kteří dostali místa v Německu, Francii nebo ve Spojených státech, byli však nuceni souběžně se studiem i někde pracovat. Sovětská vláda naopak plně převzala naše výdaje, takže jsme nic nepotřebovali a já jsem měl ještě čas cestovat – navštívil jsem Leningrad, střední Asii – bylo to velmi zajímavé“, vzpomíná.

Zpočátku mladý čadský uchazeč snil o tom, že se stane architektem, a doufal, že na univerzitě získá místo v této specializaci. Ve škole docela dobře zvládl matematiku, fyziku a základy rýsování, neuměl však kreslit, což byla základní podmínka pro získání vytouženého povolání.

Jakubovi bylo přesto nabídnuto místo na Fakultě stavební a průmyslové výstavby Kyjevského institutu stavebního inženýrství. Odtud se vrátil do své vlasti nejen s inženýrským vzděláním, ale také se svou ženou Oxanou, absolventkou stejné univerzity.

Láska v době války

Zpočátku byl život mladého mezinárodního páru šťastný. Oba manželé byli zaměstnáni na centrále důležité regionální organizace – Komise povodí Čadského jezera. Jejich první dcera se narodila v roce 1978. Hned příští rok však do jejich životů zasáhla politika a rodinná pohoda skončila.

V té době v severním Čadu již více než deset let probíhala občanská válka. Oddíly několika organizací ozbrojené opozice zahájily boj proti ústřední vládě, v níž klíčové pozice zaujímali představitelé národů jihu. Hlavě státu, generálu Felixi Mallumovi se podařilo dohodnout s jedním z vlivných polních velitelů Hissénem Habré na vytvoření koaliční vlády. V roce 1979 byl však křehký mír narušen a prudké boje mezi jižany a seveřany se odehrávaly přímo v hlavním městě.

N’Djamena se ponořila do propasti sektářského násilí. Zbytky Mallumovy demoralizované armády zmasakrovaly muslimy, kteří se poté vyrovnali s křesťany a animisty. Do konfliktu byly také zapojeny vnější síly, zejména Francie a Libye, které se zde navzájem napadaly kvůli vlivu na kontinentě. Dalšímu vlivnému vůdci rebelů-seveřanů Gukuni Oueddeyovi se podařilo krátce uchopit moc do svých rukou, ale všichni chápali, že před nimi stojí nové zhoršení situace.

Jakub byl nucen poslat svou ženu a dceru zpět do SSSR. Oxana byla tehdy v 8. měsíci těhotenství. Riziko ztráty dítěte bylo velké, ale v dané situaci už neměli žádné lepší řešení. Země byla ve stavu chaosu, autoritativní moc jako taková již neexistovala a nikdo nedokázal přesně předpovědět, co se bude dít dál.

Nejhorší bylo, že Jakub nemohl následovat svou rodinu: SSSR mu neudělil vstupní vízum. Je těžké pochopit, jak může stát odmítnout vstup zákonnému manželovi a otci svých občanů, a to i za takových okolností. To je tak podivný historický paradox. Sovětská vláda v těch letech udělala pro Afriku hodně dobrého, ale osudy jednotlivců, jak afrických, tak i svých vlastních, zůstaly někde na periferii její pozornosti. Sňatky sovětských dívek s Afričany pak obecně vyvolávaly spíše nesouhlasnou reakci ze strany státu i společnosti jako celku. Zdá se tedy, že nikdo, snad kromě příbuzných, nepovažoval za nutné zachraňovat je v obtížných situacích.

Poté, co se nepřátelství obnovilo, musel Jakub spolu s tisíci dalších uprchnout do sousedního Kamerunu. Do této doby už ztratil téměř všechno, co kdysi měl – dům byl zničen, banka, kde byly uloženy úspory, byla zničena, rodina byla daleko a on sám žil v exilu na podporu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

Jakub nyní obzvlášť lituje ztracené knihovny. „Přivezl jsem sem spoustu knih ze Sovětského svazu, tehdy to stálo halíře,“ vzpomíná. „Především to byla vědecká a technická literatura, v té době to tu bylo velmi vzácné. A všechno je zničeno.“

Velký příběh a dva osudy

Poté, co se skupina Habrého chopila moci v N’Djameně v roce 1982, začala válka znovu ustupovat na sever, kde daleko ne všichni rebelové přijali moc nového prezidenta a nadále odolávali. V hlavním městě bylo též dlouhou dobu neklidno.

Zavedený režim Habrého byl ve vztahu k jeho i potenciálním oponentům extrémně tvrdý. Kvůli jakémukoli projevu nesouhlasu hrozilo uvěznění, mučení, represálie a pronásledování členů rodiny. Byla to právě místní inteligence, která byla považována za a priori nespolehlivou a nebezpečnou. Během osmi let, kdy byl „africký Pinochet“ u moci, se oběťmi státního teroru stalo asi 40 tisíc lidí. V roce 2016 ho speciální tribunál, vytvořený Africkou unií v Senegalu, odsoudil k doživotnímu vězení za zločiny proti lidskosti. Nyní, při pouhé zmínce o jeho jménu, má ten hodný Jakub obličej zkřivený hněvem.

Pojďme se však přenést do doby před třiceti lety. Hlavní postava eseje se vrátila do své vlasti a začala znovu budovat svůj život. O návratu rodiny však nemohlo být ani řeči. Po šesti letech odloučení Oxana ztratila naději na to, že se jednoho dne se svým manželem znovu setká a požádala o rozvod.

„O mnoho let později se mi přiznala, že ji její rozhodnutí velmi mrzí, i když se později v Rusku znovu provdala, “ vzpomíná Jakub. Bylo však příliš pozdě.

Jakub se také podruhé oženil. Stalo se to v roce 1992 – 14 let poté, co poslal svou rodinu letadlem do Ruska. V té době byl už v Čadu nový prezident, sám Jakub se postupně postavil na nohy a dokonce otevřel malou stavební společnost, která mu nyní umožňuje relativně pohodlně žít a dokonce čas od času navštívit děti a vnoučata v Rusku a ve Francii. Jeho nejstarší dcera se rozhodla pokračovat v rodinné tradici internacionalismu a provdala se za Francouze.

Jakubova žena také podniká – vlastní malý obchod s kancelářskými potřebami. Nachází se v centrum města, a proto je zde vždy plno.

„V podnikání je ještě úspěšnější než já, i když jí také pomáhám. Právě teď ji například bolí nohy, takže to tady zvládám sám, “vysvětluje můj starší přítel.

Na stěně obchodu můžete vidět hodiny z Ruska, ve kterých však je baterie již dávno vybitá, a také reprodukci chrámu Vasilije Blaženého, vybarvenou červeně Jakubovou africkou vnučkou – dívka ještě v Moskvě nebyla a neví, jak vypadá originál. Na jedné z polic stojí ruská matrjoška.

„Po mé rodné zemi mi žádná jiná země není tak blízká, jako Rusko,“ připouští Jakub.

P.S. od autora

Pod dojmem toho, co mi řekl, bych mu rád oponoval: „Poslyšte, vždyť politika těchto dvou zemí vás oddělila od vaší první rodiny.“ Ale jsem zticha a jen zamyšleně kývám hlavou. Raději se nad tímto příběhem znovu zamyslím a vyjádřím svůj názor, až se příště setkáme.

Tento článek je dostupný v: Russian