K narozeninám první kosmonautky na světě Valentiny Těreškovové

Valentina Vladimirovna Těreškovová je první kosmonautka na světě, sovětská letkyně a kosmonautka, Hrdina Sovětského svazu.

Ve dnech 16. – 19. června 1963 Valentina Těreškovová uskutečnila let do vesmíru, který trval 70 hodin 50 minut. Za tuto dobu kosmická loď obletěla 48krát Zemi. Během letu byl proveden biologický a lékařský výzkum a pracovalo se na zdokonalování systému pilotovaných kosmických lodí.

Těreškovová je generálmajorem letectva v záloze, kandidátkou technických věd, profesorkou a laureátkou Státní ceny Ruské federace za úspěchy v humanitární činnosti (2009). Získala mnoho vyznamenání a medailí jak v Rusku, tak i v jiných zemích. Má titul Hrdiny socialistické práce Československa, Hrdiny Bulharské lidové republiky, Hrdiny práce Demokratické republiky Vietnam a Hrdiny Mongolské lidové republiky. Dne 11. října 2000 jí Mezinárodní asociace žen udělila čestný titul „Žena století“.

Od roku 1966 Těreškovová aktivně působí ve sféře „národní diplomacie“. V letech 1987 – 1992 byla předsedkyní prezidia Svazu sovětských společností přátelství a kulturních styků s cizími zeměmi (SSOD), od roku 1992 do roku 2004 předsedkyní prezídia Ruské asociace pro mezinárodní spolupráci. V letech 1994-2004 působila jako vedoucí Ruského střediska pro mezinárodní vědeckou a kulturní spolupráci (Roszaruběžcentr).

U příležitosti blížícího se 80. výročí narození první kosmonautky, Valentiny Těreškovové, se zaměstnanci Ruského střediska vědy a kultury v Praze setkali s bývalým vedoucím Československého svazu mládeže, dlouholetým redaktorem časopisu Svět v obrazech, novinářem a spisovatelem Zdeňkem Hrabicou, který v 60. letech dobře znal Valentinu Vladimirovnu a hodně s ní besedoval na počátku její aktivní státní a veřejné činnosti. Ochotně se s námi podělil o své vzpomínky.

Několik slov o sobě
Jmenuji se Zdeněk Hrabica. Pocházím z krajského města Jihlava. 25. října 2016 mi bylo 80 let. Po absolvování střední školy jsem se vyučil soustružníkem v ČKD Praha. V době, když mi bylo 15 let, panovalo mínění, že když nejsi dělník, nejsi člověk. Školu jsem ukončil s vyznamenáním, psal jsem básně do dětských časopisů, ale rodiče trvali na tom, že musím získat profesi. Tehdy mě to moc netěšilo, ale dnes chápu, že rozum se získává pomocí rukou. Jestli se člověk nenaučí pracovat rukama, za mnoho nestojí. Příslušnost k dělnické třídě se pro mne stala poukazem do dalšího života. Aktivně jsem pracoval v Československém svazu mládeže a v roce 1956 jsem byl zvolen tajemníkem ústředního výboru Československého svazu mládeže. Tak jsem se dostal do společnosti lidí, kteří měli těsné styky se Sovětským svazem.

60. léta
60. léta byla v Československu obdobím velkého rozkvětu kultury, zájmu o politiku, obdobím odhalování možností. Vznikala divadla, mladí lidé chtěli něco měnit. Vztahy se Sovětským svazem byly vynikající. Nehledě na vznikající rozpory si obě strany navzájem vycházely vstříc. Československo bylo jedinou zemí Varšavského bloku, kde nebyly sovětské vojenské základny, protože nikdo nepochyboval o oddanosti Čechů a Slováků.

Jak jsem se seznámil s kosmonauty
V roce 1964 jsem zaujal vedoucí funkci v Československém svazu mládeže a počal těsně spolupracovat se zástupci VLKSM. V červnu 1967 jsme začali chystat Festival přátelství sovětské a československé mládeže ve Lvově. VLKSM v té době vedl Sergej Pavlov, který se snažil vše dělat pro to, aby naše vztahy byly co možná nejlepší. Festivalu se zúčastnilo 800 lidí a bylo rozhodnuto, že pro ně bude učiněno maximum. Byli pozváni významní vojevůdci – maršálové Jeremenko, Leljušenko aj. Festivalu se zúčastnili i kosmonauté. Tam jsem se seznámil i se třemi sovětskými kosmonauty – Jurijem Gagarinem, Valentinou Těreškovovou a Alexejem Leonovem. A nebyla to povrchní známost, kdepak. Stali se z nás skuteční přátelé. Volně jsme spolu besedovali a hovořili na taková témata a o takových věcech, o kterých nebylo bezpečné otevřeně hovořit v jakékoli politické situaci. Nejvíce mne udivovalo, že když jsme se s kosmonauty sblížili, hned se mi přestali jevit jako nadlidé, protože se chovali úplně jako děti. Bylo to krásná zkušenost. Už jsem nevnímal jejich slávu a bavil jsem se s nimi jako s blízkými přáteli. Všechny vedl Gagarin, ale vždy bral do úvahy názor Valentiny Těreškovové. Čtyři dny jsme ve čtyřech: Gagarin, Těreškovová, Leonov a Hrabica prožili v horském domku v Karpatech. Chápete, byli jsme mladí! Zpívali jsme a smáli jsme se. Kosmonauti i já jsme byli v obyčejném životě něčím omezeni, ale když jsme byli spolu, byli jsme prostě jen lidé. Valentina si, samozřejmě, držela odstup. Moc se jí nechtělo s námi, chlapy, bavit. Byla velmi chytrá. Když jsme tropili nějakou mužskou hloupost, uměla nás postavit na místo. Dělala to však velmi přátelsky.

Na festivalu
Brzy ráno se nečekaně na lvovském náměstí Adama Mickiewicze, kde je hotel Lviv, v němž jsme žili, ozval křik „Jurij, Jurij!“ Byli to polští metaři. Bylo jich asi padesát, všichni v kožených pláštích. Představte si, oni se dozvěděli, že se zde ubytoval první kosmonaut planety. A najednou na balkon vychází Jurij Gagarin, Valentina Těreškovová, Zdeněk Hrabica a Jindřich Poledník a vystupují před metaři . . . Popularita Gagarina, Těreškovové a Leonova byla neuvěřitelná.

Příští den se konala manifestace na počest zahájení festivalu. Zúčastnilo se jí sto tisíc lidí. Šel jsem mezi Valentinou a Jurijem a byli jsme do sebe zavěšeni. Dodnes nemohu zapomenout, jak se na vysoký elektrický sloup vyšplhala jedna krásná dívka ze Lvova, aby mohla vidět manifestaci a křičela“ „Juriji, máš hezkou kravatu!“ Valentina mi šeptnula do ucha, že nás v žádném případě nesmějí rozdělit, jinak nás tady udupají. A za soumraku organizátoři udělali velkolepý ohňostroj. Když se všichni dívali k obloze, ochranka nás zavedla do budovy operního divadla. To byly dojmy na celý život. Nic podobného se již nemůže opakovat . . .

Tento článek je dostupný v: Russian