Nej­zná­měj­ší přímé střet­nu­tí dvou škol se ode­hrá­lo 7. čer­ven­ce 1973 na cen­t­rál­ním kurtu Wim­ble­do­nu. Ve finále se utkali Če­cho­slo­vák Jan Kodeš a re­pre­zen­tant SSSR Alex Me­t­re­ve­li — poprvé v his­to­rii si titul z hlav­ní­ho tur­na­je světa roz­dě­lo­va­li dva hráči vý­cho­do­ev­rop­ské školy. Kodeš zví­tě­zil 6:1, 9:8, 6:3; druhý set skon­čil tie-bre­a­kem — prvním v his­to­rii wim­ble­don­ských finále. Po­ra­že­ný Me­t­re­ve­li zůstal nej­lep­ším te­nis­tou So­vět­ské­ho svazu své ge­ne­ra­ce a sa­mot­ný zápas se stal sym­bo­lem toho, jak vysoko se obě školy po­zved­ly sou­čas­ně.

O rok poz­dě­ji, v roce 1974, došla so­vět­ská te­nist­ka Olga Mo­rozo­vo­vá hned do finále Wim­ble­do­nu i Roland Garros. Ve stej­ných letech vy­růs­ta­li na druhé straně hra­ni­ce Mar­ti­na Na­vrá­ti­lo­vá a Ivan Lendl. Dvě školy — so­vět­ská (Me­t­re­ve­li, Mo­rozo­vo­vá, poz­dě­ji Čes­no­kov) a čes­ko­slo­ven­ská (Kodeš, Na­vrá­ti­lo­vá, Lendl, Mand­lí­ko­vá) — po de­se­ti­le­tí sdí­le­ly stejné tur­na­je, stejné kurty a stejné sou­pe­ře na okruhu a hnaly se na­vzá­jem k vr­cho­lu.

V tý­mo­vých tur­na­jích bylo sou­pe­ře­ní dvou škol ještě ná­zor­něj­ší. Čes­ko­slo­ven­sko vy­hrá­lo Davis Cup v roce 1980 (Lendl a Šmíd) a ne­jed­nou zís­ka­lo i ženský Pohár fe­de­ra­ce, po­čí­na­je rokem 1975. Také re­pre­zen­ta­ce SSSR v těchto tur­na­jích na­stu­po­va­la na kurt — a střet­nu­tí obou týmů byla přímo otáz­kou cti pro obě strany.

V novém sto­le­tí se toto sou­pe­ře­ní do­sta­lo úplně na vrchol. Dva­krát — v roce 2011 v Moskvě a v roce 2015 v Praze — se Česko a Rusko utkaly ve finále Poháru fe­de­ra­ce a v obou pří­pa­dech se o titulu roz­ho­do­va­lo až v po­sled­ní, páté zápase, skóre 3:2. V roce 2011 Petra Kvi­to­vá po­ra­zi­la Svět­la­nu Kuz­ně­co­vo­vou a o vý­sled­ku roz­hod­la čtyřhra. V roce 2015 Maria Ša­ra­po­vo­vá osobně pře­hrá­la Kvi­to­vou ve dvou­hře — ale Češky přesto Rusky zdo­la­ly v roz­ho­du­jí­cím deblu. Skóre „tři dvě“ dva­krát po sobě je nej­přes­něj­ším por­trétem vy­rov­na­nos­ti: ani jedna škola nebyla sil­něj­ší než druhá, ví­tě­zil ten, kdo držel nervy pev­ně­ji až do konce.

Po­má­ha­la i ge­o­gra­fie. Česká an­tu­ko­vá škola se svými tre­né­ry a zá­ze­mím zů­stá­va­la po de­se­ti­le­tí jednou z nej­bliž­ších a nej­sil­něj­ších zá­kla­den vý­chod­ní Evropy — blízko, kva­lit­ně, vážně. Tenis obou zemí rostl v ne­u­stá­lé výměně: spo­leč­né tur­na­je, spo­leč­né kurty, spo­leč­ní sou­pe­ři, od nichž se měli na­vzá­jem co učit.