ve světlém stesku po tom, co bývalo?
Stojím u domu, u rodného prahu,
čekám na setkání a znovu zpívám.
Buď zdráv, milý otčí dome!
Buď za nás klidný.
Ať jsem kdekoli — ty jsi vždy,
vždy se mnou,
jsem hřát tvým teplem.
Ruskému domu v Praze je dnes pětapadesát let. Otevřeli jej 28. května 1971 v samém centru Prahy — v ulici Rytířská, v klášterní budově ze 17. století. Tehdy nesl jiné jméno — Dům sovětské vědy a kultury. Plným jménem ho nazývali v dokumentech; v hovoru to byl vždy prostě Dům. Od té doby dvakrát změnil název a jednou adresu, ale neproměnil to, kvůli čemu vznikal.
Co v tomto Domě bylo
▶ ВИДЕО · Чехословацкий киножурнал
Záznam z otevření Domu v Československém filmovém týdeníku →
Rozmach
Začátkem 80. let se v Domě konalo až dva tisíce akcí ročně — téměř šest událostí denně: koncert, přednáška, filmová projekce, výstava, setkání, seminář. Mnohé z nich vymizely z paměti; některé zůstaly v historii — protože se jich účastnili lidé, jejichž jména se nezapomínají.
Velké oddělení ruského jazyka — metodická služba pro celou zemi
Při Domě fungovala pobočka Institutu ruského jazyka A. S. Puškina, ale to suché slovo „pobočka” neodráží, čím doopravdy byla. Pracovníci oddělení jezdili po celém Československu — přijížděli do škol, pomáhali učitelům ruského jazyka s metodikou, přiváželi materiály, organizovali semináře a setkání. Za všechny ty roky prošly prací oddělení tisíce českých a slovenských učitelů a desetitisíce jejich žáků.
Jména, kterými šla kultura:
- Dirigent Vladimir Fedosejev a Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského — přijížděli do Domu opakovaně.
- Primabalerína Bolšoj těatru Světlana Zacharovová.
- Mistr světa v šachu Anatolij Karpov.
- Kosmonaut Sergej Rjazanskij — ten, který nesl olympijský oheň ve vesmíru. Český kosmonaut Vladimír Remek, který bývával v Domě nejednou. Český polárník Miroslav Jakeš — byl na obou pólech Země.
- Herci — Vasilij Lanovoj a Konstantin Chabenskij. Lanovoj přijížděl do Prahy i v posledních letech života: zaplňoval sály a po několik hodin stál na pódiu a recitoval zpaměti dlouhé úryvky z ruské klasiky — bez papírů, bez nápovědy.
- V prvních letech Domu, na začátku 70. let, v jeho sálech bývával Vasilij Šukšin.
- Malíř Nikas Safronov.
- Spisovatelé — Zachar Prilepin, Valentin Kurbatov, Tamara Krjuková. Novinář Vasilij Peskov.
- Sbor Alexandrovců — na pódiu Domu nejednou. Koncerty uváděl a doprovázel Jiří Klapka, který znal repertoár tohoto legendárního souboru nazpaměť.
- A — hlasy různých národů: běloruské „Chorošky”, tatarský mládežnický symfonický orchestr, baškirský folklór, kozácké soubory. Z Kavkazu — adygejský soubor „Islamej”, gruzínští, arménští, dagestánští, osetinští umělci.
- Divadelní soubory z různých měst — činoherní soubory, baletní inscenace.
Dům nebyl ruskou enklávou — byl společným pódiem.
- Karel Gott zpíval v sálech Domu — a nejen česky. Měl píseň „Otčí dům” — o prahu rodného domu, ke kterému se člověk vrací. Vychází to tedy také o tomto Domě.
- Felix Slováček — saxofonista a klarinetista — zde dával koncerty.
- Jaromír Nohavica — jeden z nejznámějších českých písničkářů, legenda české autorské písně — vystupoval v Domě s koncerty nejednou.
- V roce 2003 byl Dům partnerem Světového festivalu loutkářského umění (World Festival of Puppet Art) v Praze — události české, mezinárodní, daleko ne „ruské” tematicky. Dům do ní přirozeně vstoupil jako jedno z pódií.
- V roce 2010 české sdružení „Česko-ruská společnost” pozdravilo kolektiv Domu k výročí organizace, kterou ho založila. Pod gratulací — podpis Vladimíra Remka, prvního československého kosmonauta, pro Čechy národního hrdiny.
- A dalších českých jmen — desítky. Dům byl otevřeným pódiem, na kterém vystupovat bylo přirozené. Kdo si pamatuje — pozná.
Mezinárodní soutěže a festivaly
Dům byl i prostorem velkých akcí. Na jeho pódiu několik let probíhal projekt „Mladí hudebníci — velvyslanci míru” — koncerty laureátů Mezinárodní soutěže P. I. Čajkovského (v roce 2016 zaslala Asociace laureátů Domu oficiální poděkování z Moskvy).
A — jednotlivé programy, každý s vlastním obsazením a plakátem. V roce 2015 dával sólový koncert zasloužilý umělec Ruska Nikolaj Marčenko — sólista Národního divadla v Praze — s písněmi z válečných let a ruskými romancemi. V roce 2016 se v Domě konal závěrečný koncert dětské klavírní školy „Gradus ad Parnassum” — „Od klasiky k jazzu” — se sonátami, etudami a skladbami ruských i zahraničních autorů. V roce 2018 se v Domě sešly folklórní soubory z Číny, Ruska a České republiky: Dětský pěvecký sbor „CANTABILE” ze Sankt-Petěrburgu, český virtuos Miroslav Stančík, čínský soubor „Si-an Jung-ning Ťin-tchang”. V roce 2019 se v rámci Mezinárodního Maratonu Vítězství uskutečnil divadelní gala-koncert „Spojenci Velkého Vítězství. Hudební příběh”: na pódiu Domu hrál Moskevský jazzový orchestr pod vedením Igora Butmana, vystoupili jazzový pianista Oleg Akkuratov, skladatel Michail Gluz (zasloužilý umělec Ruska), laureáti mezinárodních soutěží Jaroslava Simonovová a Viktoria Lazarevová.
Mnohé zůstalo v archivu Domu; tam je možné se vrátit a projít po živých stopách.
Život okolo Domu
Při něm kdysi fungovala restaurace „Berjozka” — kuchyně ruská: boršč, šašlik, pelmeně, plněné zelné závitky. Zájemci se zapisovali na oběd týden dopředu. Vedle stál obchod „Čajka”: ruské potraviny, suvenýry, ve světě známé předměty lidového umění — gžel, chochlomá, dymkovská hračka, orenburgské šátky, tulské samovary… Sem se nechodilo za ideologií: chodilo se proto, že v Praze jiné takové místo, s tou zvláštní vřelostí a teplem, nebylo.
Stěhování a nelehké roky
V roce 1997 byla budova v Rytířské ztracena. Dům se přestěhoval do bývalého klubu Velvyslanectví Ruska — do ulice Na Zátorce 16, v pražském Bubenči. Změnilo se jméno: vzniklo Ruské středisko vědy a kultury — RSVK. Později — Ruský dům.
V letech 2020 a 2021 byl Dům kvůli pandemii pro návštěvníky uzavřen. Vše přešlo online — koncerty, přednášky, setkání. Tak to tehdy bylo všude. Tehdy se zdálo, že právě toto je nejtišší období v životě Domu.
To nejtišší přišlo později.
Od roku 2022 se vše, co neslo ruské jméno, ocitlo ve veřejném prostoru pod zvláštní pozorností. V rozhovorech s českými sousedy a známými se vynořovalo to, co tito sousedé dříve o Domě neslyšeli — protože v Domě to nebylo. Zazněly výzvy k uzavření Domu — někdy na stránkách novin, někdy přímo u našeho prahu. A stále častěji.
Do samých stěn přicházely pochybnosti. Nikoli strach — ale tiché pochyby o tom, zda nás uslyší. Pochyby o tom, kvůli komu pokračovat. Občas se zdálo, že chodby Domu se prodloužily a hlasy v nich ztichly.
Dějiny znají mnoho pokusů zavřít kulturní instituce — pokusů nejrůznějších, pod nejrůznějšími jmény, v nejrůznějších stoletích. Všechny tyto pokusy kultura přežila. Věříme, přežije i nyní.
K čemu je tento Dům
Za půlstoletí prošly jeho dveřmi statisíce lidí — nejrůznějších národností a věků: školáci, studenti, badatelé, hudebníci, novináři, hosté města, prostě sousedé. A nezajímala je politika, ale něco jiného: slyšet, jak zní jiná řeč, otevřít knihu, kterou v české knihovně není, vidět tanec z jiného kraje, podívat se na malbu z jiné epochy, ochutnat jinou kuchyni.
V tomto Domě je dnes jedno z mála center v této části Evropy, kde lze oficiálně a certifikovaně složit zkoušku z ruského jazyka. Přijíždějí z Ostravy a Pardubic — vstávají ve čtyři ráno, aby stihli registraci. Přijíždějí i z dalších zemí, kde takovou zkoušku zatím složit nelze.
Na ploše Domu se setkávají také početné národnostní diaspory — neboť Rusko je mnohonárodní zemí. Nikoli recepce pro výkaznictví — živá setkání.
Rusko, které tento Dům ukazoval a ukazuje všem, je více než dnešní den. V jeho minulosti — Dostojevskij a Čajkovskij, na jeho mapách — řeky Baškirska a osady Adygejců. Dům stojí, protože kultura a umění naplňují srdce lidí i v nejtěžších časech a tím podpírají člověka a dávají mu sílu.
Dům Na Zátorce je otevřený i dnes — a slaví své 55. výročí. Knihovna, kinosál, naše výstavní prostory, jazykové kurzy — vše funguje a těší naše hosty a přátele rozmanitostí programů a projektů, které se v našich stěnách realizují. Pokud jste tu dlouho nebyli — přijďte. Pokud jste tu nikdy nebyli — tím spíše!
U vchodu stojí velká matrjoška. Fotí se s ní téměř každý, kdo přijde, — děti i dospělí, Češi i hosté, dávno známí Domu i ti, kdo přišli poprvé. Tuhle figurku lze nejčastěji vidět v osobních albech nejrůznějších lidí — na Instagramu, na Facebooku, v telefonech. Tvář dnešního Domu — není to vývěska, ne vlajka, ne tisková zpráva. Dřevěná hračka, a uvnitř ní — celý svět: ty menší, schované jedna v druhé, a úplně malá v samé hloubi. A ještě — duše tisíců lidí, kteří se za pětapadesát let věnovali Domu: v DSVK, v RSVK, nyní — Ruskému domu.
Jedni procházejí kolem. Druzí se zastaví — pohladí, obejmou, zdrží se na vteřinu bez příčiny a bez cíle, prostě proto, že se jim chtělo. Říká se, že těm, kdo se zdrží, matrjoška odpoví. Ne zvukem a ne slovy — něčím teplým, co zůstává uvnitř a pak dlouho neodchází. Co to je — každý ví sám.
Tak tomu bývá s místy, ve kterých se žije.
Přistupte. Nespěchejte. Dotkněte se.
Pokud se v tobě něco ozve — jsi u prahu Domu.
A on ti říká: Vítej!
Fotogalerie
Text: Sergej Tafincev, Ruský dům v Praze