Online prezentace „Osvobození Leningradu“

27. leden se v Ruské federaci každoročně slaví jako Den úplného osvobození Leningradu od fašistické blokády (1944).

Zrušení blokády

Dne 12. ledna 1943 zahájila vojska Volchovského a Leningradského frontu za podpory Baltské flotily operaci s krycím názvem „Iskra“, jejímž cílem bylo porazit skupinu německých jednotek jižně od Ladožského jezera a obnovit spojení Leningradu s pevninou.

Dne 18. ledna 1943 se Rudé armádě podařilo prolomit blokádu Leningradu a zahájit proces zásobování města (bohužel zdaleka ne vždy bylo možné i po prolomení blokády obyvatelům města dodat vše potřebné) a zajistit evakuaci hladovějících dětí, žen, raněných a starých lidí.

Do úplného zrušení blokády muselo město vydržet dalších 374 dnů, do 27. ledna 1944. Tento den se však stal pro Leningraďany a ty, kteří se ocitli v kruhu blokády spolu s obyvateli města, největším vítězstvím Rudé armády.

Dne 27. ledna 1944 byl Leningrad zcela osvobozen. Na počest vítězství byla  ve městě vypálena čestná salva 24 dělostřeleckých salv z 324 děl. Byla to jediná salva (1. stupeň) za léta Velké vlastenecké války, která se nekonala v Moskvě.

Několik příkladů toho, jak žili, pracovali a umírali „blokádníci“:

Ze vzpomínek…

… Situace v Leningradu byla taková, že pro přežití bylo nutné vstát a jít do práce. To bylo nejdůležitější – najít v sobě odvahu, sílu a vůli. (Zinaida Petrovna Ivanova). Slova „nechci, nebudu“ tehdy neexistovala. Bylo jen slovo „musím“.

… Bez váhání jsme šli kopat zákopy. Děti napůl hladovějící, od 5. do 10. třídy. Nikdo nikoho nenutil. Bylo to posvátné – pro vlast.

… Měli jsme službu na střechách, obcházeli byty a hlásili, kde jsou lidé, kde už nejsou. Všichni Leningraďané žili nadějí! Pomáhali si, jak jen mohli. Na ruce každého byla napsána adresa příbuzných a přátel. Jednou jsem také upadla, když jsem šla do práce (nebo z práce), právě jsem obdržela kartu. Všechny doklady i karta samozřejmě zmizely. Jakmile jsem se probrala, slyšela jsem, jak někdo poblíž křičí: „Prolomili blokádu!“ Lidé se zvedali! Někdo plakal, někdo se smál.

…Střela vážila 23-24 kilogramů. A já jsem byla malá, hubená, stávalo se, že abych střelu zvedla, tak jsem si ji nejdřív položila na břicho, pak jsem se postavila na špičky, dala ji na frézku, pak jsem ji zabalila, pak znovu na břicho a na záda. Norma na směnu byla 240 střel. Na břiše jsem měla roztrhanou celou bundu. Zpočátku to bylo samozřejmě hodně těžké a pak jsem je házela jako brambory a dělala tisíc střel za směnu. Směna byla 12 hodin. (Kira Vladimirovna Žironkina)

Tento článek je dostupný v: Russian