K 75.výročí velkého vítězství Online výstava dopisů sovětských vojáků z osvobozeného Československa
„Potřebujeme vaši pomoc“
Československo bylo poslední zemí, jež byla osvobozena od nacistické okupace. Na začátku května 1945 byl dobyt Berlín. Německo kapitulovalo. V Praze a jejím okolí však pokračovaly urputné boje.
Osvobozování Československa Rudou armádou začalo ještě v září 1944, kdy vojska 4. ukrajinského frontu překročila jeho předválečné hranice v Karpatech a postoupila o 20-50 km. Útok se však pozastavil. Pokračoval až v únoru 1945 v západních Karpatech. Útok Rudé armády byl veden pomaleji, než v Polsku a Německu, kde probíhaly urputné boje ve Východním Prusku a směrem hlavního útoku byl Berlín. Kromě toho se v centrální části Československa hitlerovcům podařilo soustředit silné vojenské seskupení, jež čítalo asi milion osob. Velel mu přesvědčený nacista, polní maršál Ferdinand Schörner.
Sovětská vojska útočila ze tří stran. Ze severu, ze strany Saska, šly oddíly 1.ukrajinského frontu pod velením maršála Ivana Koněva. Z jihovýchodu postupovala vojska 2.ukrajinského frontu pod vedením maršála Rodiona Malinovského. Ze severovýchodu útočil 4. ukrajinský front generálplukovníka Andreje Jeremenka. Dne 18. dubna americká vojska překročila původní hranice Československa, osvobodila během týdne několik měst, včetně Karlových Varů. Poté útok na Prahu spojenci pozastavili, i když 30. dubna Churchill radil prezidentu USA H. Trumanovi: „Není pochyb, že osvobození Prahy a velké části západního Československa vašimi silami by mohlo změnit poválečnou situaci v této zemi a mít vliv na jiné země“.
Rudá armáda se ještě pohybovala směrem k hlavnímu městu Československa, když v Praze 5. května vypuklo povstání. A najednou se u povstavších objevil nečekaný spojenec: nacházející se poblíž 1.divize Ruské osvobozenecké armády pod vedením generála S. Buňačenka. Vlasovci, kteří vystoupili proti Němcům, se snažili zachránit před sovětským zajetím u západních spojenců. Po dohodě s povstalci tři pluky této divize vstoupily do Prahy, zaútočily na německé baterie, jež se chystaly odstřelovat centrum města.
Pražská operace Rudé armády začala 6. května, o 24 hodin dříve, než bylo v plánu. 7. května již občané Československa radostně vítali vojska maršála Koněva.
„Ať žije velké přátelství“
Velitel baterie gardových minometů, kapitán, dvaadvacetiletý Moskvan V.M. Flankin vzpomínal, jak 7. května občané jedné české vesnice poprosili na památku u jeho bojovníků transparenty s hesly “Za Vlast!“, „Smrt německým okupantům!“, „Vpřed, na Západ!“, našitých na plachty bojové techniky.
Češi řekli, že „na výměnu přinesli červenou brokátovou látku a malíř hned napíše nápis na brokátu“.
„Nuže, drazí bratři, to je možné“, řekl velitel divize Vasiljev. „Nápis nemusí být nutně v ruštině. Může být i česky.“
Za pozdravných výkřiků, s jasně svítícím nápisem v češtině „Ať žije velké přátelství sovětského a československého lidu!“, se divize vydala dále, ku Praze.
Hitlerovci se zuřivě bránili. Asi 140 000 vojáků a důstojníků Rudé armády položilo své životy za osvobození Československa. Z nich více než 11 000 padlo během Pražské operace. O jednom z nich se píše v dopise, který v květnu 1945 obdržela matka padlého vojáka, rodáka z Kurganské oblasti.
„Fašistická kulku prostřelila jeho srdce“
Desátník jízdní minometní roty F.I. Těrebenin, narozený v roce 1924, byl zabit 8. května 1945 u východních hranic Znojma, poblíž hranice s Rakouskem. Zanedlouho do svého skonu byl vyznamenán medailí „Za odvahu“. Dne 24. května 1945 dopis matce o smrti Fjodora napsal jeho spolubojovník V. Bysoko.:
„Dobrý den, neznámá matko, Uljano Pavlovno,
dopis je od všech vojáků a velitelů naší části. Sdělujeme Vám, že Váš syn Fjodor Ivanovič Těrebenin bojoval v naší části do 8. května 1945. 8. května v 6 hod. večer fašistická kulku prostřelila srdce mladého vojáka. Váš syn v bojích s německými okupanty projevil chrabrost a hrdinství. Obětoval svůj mladý život za čest a svobodu naší vlasti. Když jsme Vašeho syna doprovázeli na jeho poslední cestě, všichni vojáci a velitelé přísahali, že se nelítostně nepříteli pomstí.
Mladý voják je pochován poblíž vsi Grafinsdorf v Československu. Dovolte nám, abychom tímto ukončili náš dopis. Přejeme Vám hodně úspěchů.
V těchto dnech urputné boje začaly v centru města, u budovy Českého rozhlasu, obsazeného povstalci. Odsud zazněla jejich zoufalá výzva k vojskům Rudé armády: „Hovoří Praha! Hovoří Praha! Rudá armádo, poslechněte si náš vzkaz! Německá vojska s velkým počtem tanků a letadel útočí na Prahu! Posíláme vzkaz statečné Rudé armádě! Potřebujeme vaši pomoc! Potřebujeme podporu vašeho letectva proti německým vojskům, která se pohybují směrem ku Praze! Praha se nevzdává zbraním! Praha se nevzdá!“
Dne 8. května se v Praze objevili američtí parlamentáři, kteří oznámili Schörnerovi, že ve francouzské Remeši byl podepsán předběžný protokol o kapitulaci Německa, což dělá další odpor německého seskupení nesmyslným. Boje v Praze však pokračovaly. Schörner se rozhodl odvést většinu svých vojsk na západ, aby se vzdala Američanům. Byla dosažena dohoda s povstalci, podle níž hitlerovci zanechají Čechům těžkou techniku a za to budou mít možnost svobodně projít městem západním směrem.
Ráno 9. května se v příměstských částech Prahy objevily sovětské části. Během dne do města vstoupil přední oddíl 6. tankové armády 2. ukrajinského frontu. Podle odtajněných dokumentů Ústředního archivu MO RF (ÚAMO) „ke 12 hodině 9. května 55. tanková brigáda obsadila centrum Prahy poblíž hotelu Aurora. Odpor jednotlivých částí hitlerovských divizí pokračoval do 16 hod., kdy německé oddíly kapitulovaly.
Ráno 10. května naši vojáci vstoupili do koncentračního tábora Terezín. Přes něho prošlo více než 140 000 zajatců, především Židů z Československa, Německa a Holandska. Byli zde i političtí vězni. Dne 5. května 1945 gestapáci v Terezíně popravili 51 účastníků českého odboje. Na konci války se v táboře nacházelo asi 30 000 Židů z různých evropských zemí. Mezi osvobozenými byl i vedoucí židovské komuny Německa do i po válce, známý teolog Leo Beck (1873-1956). Mnozí zajatci byli nakaženi tyfem. Díky hrdinskému úsilí sovětských lékařů byla většina z nich zachráněna.
Německá vojska pokračovala při ústupu na západ v silném odporu. Poblíž vsi Slivice, nedaleko města Příbram, se konala bitva, jež byla jednou z posledních ve Druhé světové válce v Evropě. Za oficiální datum jejího ukončení je pokládán 11. květen, ale boje pokračovaly až do rána následujícího dne, kdy německý velitel SS-Gruppenführer von Pückler-Burghauss podepsal dohodu o kapitulaci a poté se zabil. Více než 6000 německých vojáků padlo do zajetí. Právě v tento den byly ukončeny boje na území Československa. Jednotlivé potyčky s odstupujícími esesáky a vlasovci pokračovaly i později. Podle údajů „v období od 6. do 10. května 1945 Rudá armáda odzbrojila asi 119 000 nepřátelských vojáků a důstojníků, zmocnila se 265 tanků, 220 obrněných transportérů, 80 letadel, 14 807 automobilů.
Naši bojovníci si nejen zapamatovali krvavé boje, ale i to, s jakou radostí je vítali obyvatelé Prahy a jiných českých měst. V dokumentech se zdůrazňuje, jak srdečně vítali osvoboditele: „Čeští obyvatelé vybíhali do ulic a na silnice z poblíž ležících vesnic a radostně vítali části divize. Česká vláda organizovala službu regulování.“
Brzy po osvobození na slavnostním zasedání vystoupil starosta Prahy Petr Zenkl, který jménem Pražanů prohlásil: “Naše město bylo zachráněno před zničením a vyrváno z pařátů nacistů především hrdinnou Rudou armádou. Drazí bratři Slované! Neobyčejné hrdinství a nesmírná obětavost sovětských vojáků v této strašlivé světové válce vstoupily do dějin. A nejen do dějin – vešly i do srdcí všech obyvatel Prahy a celého československého lidu“.
A jak se pocity obyvatel Československa odrazily v dopisech samotných účastníků osvobození, psaných domů. Jsou uvedeny podle textu ve sbornících „Sochrani moji pisma“ (2007, 2019), „Na duše ot tvojich strok teplej . . „ (2010), „Frontovyje pisma 1941-1945“ (2013), „Zdravstvujtě, dorogije moji . . . „ (2015).
„To byl triumfální pochod“
Moskvan Alexandr Levin se zúčastnil bojů na konci války, na území Československa, po osvobození ze zajetí na jaře roku 1945. Až 12. května 1945 se ozval své rodině:
„Nyní, když jsem opět v řadách Rudé armády, když jsem s ní absolvoval její poslední vítězný pochod na Prahu, když jsem začal zapomínat na hrůzy mého života toho období, je mi i hrůzostrašně i radostně.
„ . . . lituji jen toho, že jsem v bojích o naši Vlast nestihl dokázat to, o čem jsem přemýšlel celou dobu v zajetí. Musím však říci, že část své nenávisti jsem vylil na hlavy „čistokrevných“ árijských vyvrhelů.
Mimo to velmi dobrý, nervy uklidňující vliv mělo naše setkání s obyvatelstvem Prahy. Byl to triumfální pochod s květinami, výkřiky „hurá“, „buďte zdrávi“, s máváním šátečky a praporky. To jest den, připomínající 1. máj v Moskvě v dávné době. . .
V zajetí jsem žil pod jménem Fjodorov. Tak jsem si na ně zvykl, že teď asi budu užívat dvojité příjmení.“
„V Československu nás vítali velmi srdečně“
Nadporučice zdravotnické služby 16. útočné inženýrsko-ženijní brigády 1. ukrajinského frontu, čtyřiadvacetiletá rodačka z Nižního Novgorodu Chasja Idelčiková skončila válku u Prahy. Dne 13. května napsala rodičům:
Moji drazí,
….jsou to již tři dny, co jsme odjeli z Německa a nyní se nacházíme v Československu. Skvělá, krásná země a velmi milí lidé. Vítají nás zde velmi srdečně – všichni, od malých do velkých, nás radostně vítají – cítíš se zde mnohem lépe, než v Německu…
Počasí je velmi hezké, ve vysokých botách a „gimnasťorce“ je horko – ještě jsem si nezvykla nosit takové oblečení v létě.
Líbám! Všechny Vás zdravím!
Chasja
„Nemohu vyjádřit jejich jásání“
Devatenáctiletý poddůstojník Vasilij Polejev (2. května t.r. oslavil v Novgorodě 94 let) 15. května 1945, po dlouhém mlčení kvůli úporným bojům, sdělil v dopisu příbuzným:
„Nyní se nacházím v Čechách, tam, kde jsme silou ruských zbraní donutili Němce odhodit zbraně a utíkat před jistou smrtí. Och, popracovali jsme v měsíci květnu! Tolik jsme jich pobili, že bylo složité se přes jejich mrtvoly dostat . . .
Češi nás vítali velmi srdečně. Tak se radovali z našeho příchodu, že ani v dopise nemohu popsat jejich jásání.“
„Velmi srdečně nás vítají“
Dne 16. května 1945 budoucí učitel Zinovij Markovič Šejnin, rodák z města Počep Brjanské oblasti, psal rodičům:
„Nastal neobyčejný den – Den vítězství života nad smrtí. Nyní slavíme naše vítězství, nacházíme se v Československu, kde nás vítají velmi srdečně. Odpočíváme v plném smyslu tohoto slova, s vínem a pivem.“
„Jak nás vítal československý lid je velmi složité vyjádřit slovy“
Rychlý postup našich vojsk, urputné boje a neustálé přemísťování si vyžadovaly čas, proto účastníci událostí mohli podrobně informovat o posledních událostech Velké vlastenecké války v dopisech do Vlasti. Tak i kapitán, pomocník velitele 2.divize technické části 83. gardového minometného Žitomirského pluku Vladimir Ivanovič Ljubimov (1912 – 1946), který byl vyznamenán řády Rudé hvězdy a Vlastenecké války II. stupně až 23. května 1945 sdělil ženě:
„Ninok! Před koncem války byl náš útok natolik rychlý, že jsme v bojích za dva dny postoupili o 230-240 km a zakončili v Praze. Jako první jsme dorazili do hlavního města Československa. Jak nás vítal československý lid je velmi složité v dopise vyjádřit. Čeští partyzáni hodně pomáhali. Auty, ve dvě hodiny v noci, a stejně se nedalo jet. Ve všech vesnicích a městech až do Prahy nás zavalovali květinami. Vyskakovali na schůdky a každý se snažil stisknout ruku. A výkřiky pozdravů neumlkaly. Křičeli “Nazdar!“, „Vítejte!“, „Hurá, Rudé armádě!“, „Hurá Stalinovi!“ Nyní jsme se rozmístili v lese. Místo je to hezké, smíšený les. Dáváme vše do pořádku, protože cesta do Vlasti je dlouhá a chceme ji absolvovat bez problémů. Vždyť cesta zpět vede místy nedávných bojů a projít je jí třeba s hrdostí vojáka-osvoboditele, s hrdostí ruského vojáka, s hrdostí vojáka Rudé armády.“
Publikaci připravil spolupředseda Centra „Holokaust“, profesor RSHU I. Altman
Tento článek je dostupný v: Russian