Výstava „Vojenský maršál“
Výstava je věnována dvojnásobnému Hrdinovi Sovětského svazu,
maršálovi Sovětského svazu Ivanu Stěpanoviči Koněvovi.
Představuje ho nejen jako velkého vojevůdce, ale umožňuje ho
ukázat i jako člověka – manžela, otce, člena rodiny.
I. S. Koněv se narodil 28. prosince 1897 ve vsi Lodějno Nikolského újezdu Vologodské gubernie (nyní Podosinovského kraje Kirovské oblasti) v rodině rolníků Stěpana Ivanoviče Koněva a Jevdokije Stěpanovny Mergasovové.
Na jaře roku 1916 během První světové války byl povolán do armády a po ukončení školení byl poslán na Jihozápadní frontu.
Vzhledem k demobilizaci carské armády, jež začala po Říjnové
revoluci, se Koněv v lednu 1918 vrací do rodného kraje. Zde se
zúčastnil ustanovení sovětské vlády ve městě Nikolsk, kde byl poté zvolen členem Nikolského újezdního výkonného výboru a újezdním vojenským komisařem. V červnu 1919 odešel jako dobrovolník na frontu. Bojoval na Východní frontě proti vojákům admirála Kolčaka, japonským interventům v Zabajkalí, na Dálném východě. Byl komisařem obrněného vlaku č.102 „Groznyj“, komisařem střelecké brigády ve 2. věrchněudinské střelecké divizi, komisařem této divize,
komisařem štábu „jaNnV“ Lidové revoluční armády Dálněvýchodní republiky (v letech 1921-22).
Po ukončení občanské války v letech 1923-24 byl Koněv vojenským komisařem 17. přímořského střeleckého sboru.
Od srpna 1924 byl komisařem a náčelníkem politického oddělení 17. nižegorodské střelecké divize. V roce 1926 ukončil Kurzy
zdokonalování vyššího velitelského sboru při Vojenské akademii
RKKA. V letech 1932-34 Koněv studoval ve Zvláštní skupině Vojenské akademie M. Frunze, kterou ukončil s vyznamenáním.
Od prosince roku 1934 velel 37. střelecké divizi, od března 1937 – 2. střelecké divizi. V srpnu 1938 se stal velitelem 57. zvláštního sboru. V září 1938 byl velitelem 2. „otdělnoj Krasnoznamjonnoj“ armády, od června 1940 velel vojskům Zabajkalského, v lednu 1941 – Severokavkazského vojenského okruhu.
Od června 1941 byl Koněv velitelem vojsk 19. armády, která se
zúčastnila Smolenské bitvy (22.7.-22.9. 1941), Duchovščinské
operace (srpen 1941). Dne 11. září 1941 byl Koněv jmenován
velitelem vojsk Západního frontu. Během velení frontu (do 10. října 1941) vojska Koněva vedla těžké boje u Vjazmy, ale pokusy zastavit postup skupiny nepřátelských vojsk nebyly úspěšné: značná část vojsk Západního a Rezervního frontu byla obklíčena poblíž Vjazmy. V říjnu 1941 byl Koněv jmenován zástupcem velitele Západní fronty a byl poslán koordinovat akce skupiny vojsk na jednom z nejdůležitějších úseků – Kalininském. Zručné velení a správně vybraný směr útoků pomohly stabilizovat linii fronty. Sám Koněv byl jmenován velitelem nově vytvořeného Kalininského frontu. 5. prosince byl tomuto frontu svěřen úkol – mohutným útokem začít sovětskou protiofenzívu u Moskvy. Vojska pod velením Koněva porazila útočné seskupení protivníka, které ohrožovalo Moskvu od severozápadu, osvobodila Kalinin a v lednu-dubnu 1942 postoupila
vitěbským směrem o 250 km. Od srpna 1942 do února 1943 byl Koněv opět jmenován velitelem Západního frontu a společně s K. Žukovem – zástupcem vrchního velitele, provedl 1.rževsko-syčovskou operaci a operaci Mars. V červenci 1943 byl Koněv jmenován velitelem vojsk Stepního frontu, jenž sehrál důležitou roli v Kurské bitvě – jedné z největších bitev Druhé světové války. Již 5. srpna vojska Stepního frontu útokem ovládla Belgorod. Osvobození Belgorodu a Orlu Moskva
oslavila dělostřeleckou salvou – první čestnou salvou během Velké vlastenecké války. 23. srpna Moskva opět vzdala čest vojákům Stepního frontu – byl dobyt Charkov. Velitelský talent Koněva byl po zásluze oceněn – byla mu udělena vojenská hodnost – armádní generál.
V září 1943 vojska Stepního frontu osvobodila Poltavu a Kremenčug, během Poltavsko-Kremenčugské operace a na konci září 1943 překročila Dněpr. V říjnu 1943 byl Stepní front přejmenován na 2. ukrajinský front a Koněv zůstal jeho velitelem. V říjnu-prosinci 1943 provedl Pjatichatskou, Znamenskou, v lednu 1944 Kirovohradskou operaci.
Mistrovské vedení velkých útočných operací Koněv využíval i během zimních bojů v roce 1944 o Pravobřežní Ukrajinu – v Korsuň-Ševčenkovské operaci, kterou nazývají „Stalingradem na Dněpru“. Následkem operace padlo do obklíčení asi 80 000 vojáků protivníka, více než 230 tanků a útočných zbraní. Korsuň-Ševčenkovská operace se stala klasickou, co se týče obklíčení a zničení ohromné skupiny vojsk. Za zručnou organizaci a perfektní velení vojskům 2. ukrajinského frontu získal generál Koněv 20. února 1944 hodnost maršála Sovětského svazu. V důsledku operace vznikly příhodné podmínky pro přípravu dalšího útoku k Jižnímu Butu a Dněstru.
V březnu-dubnu 1944 uskutečnil jeden z nejúspěšnějších útoků
sovětských vojsk – Umansko-Botošanskou operaci, ve které za měsíc bojů vojska po nesjízdných cestách překonala více než 300 km. Sovětská vojska se nezadržitelně pohybovala na západ a 26. března 1944 první vojáci Rudé armády překročili státní hranice a vstoupili na území Rumunska.
V květnu 1944 byl I. S. Koněv jmenován velitelem 1. ukrajinského frontu. V červenci-srpnu 1944 vojska frontu během Lvovsko-Sandoměřské operace obsadila a následné dva měsíce udržela Sandoměřské předmostí, jež se stalo jedním z odrazových můstků pro útok na hitlerovské Německo. Část sil frontu se zúčastnila Východokarpatské operace. Úspěšné splnění tohoto plánu s širokým využitím nejrůznějších forem operačních manévrů mělo za následek osvobození západních oblastí SSSR, jihovýchodních oblastí Polska, obsazení Sandoměřského předmostí na západním břehu Visly.
Za obratné velení vojskům frontu při velkých operacích, při kterých byly zničeny silné skupiny protivníka, za osobní odvahu a hrdinství velitel vojsk frontu maršál Koněv získal titul Hrdina Sovětského svazu.
V září 1944 vojska 1. a 4. ukrajinského frontu dosáhla úpatí Karpat. Během úporných bojů vojenské jednotky armády spolu
s částmi1.československého armádního sboru 20. záři ovládly ves Dukla a vojska 4. ukrajinského frontu vstoupila na území Slovenska. 1. října vojska 1. ukrajinského frontu překročila československou hranici a po 5 dnech společným úsilím obou frontů byl dobyt Dukelský průsmyk, část Slovenska byla osvobozena.
V lednu 1945 vojska frontu díky rychlému útoku a úhybnému
manévru ve Vislo-Oderské operaci zabránila ustupujícímu
protivníkovi zničit průmysl Slezska, který měl velký hospodářský význam. V únoru 1945 vojska Koněva uskutečnila Dolnoslezskou, v březnu Hornoslezskou operaci, přičemž v obou případech s důležitými výsledky.
Příprava k Berlínské operaci začala v únoru 1945, hned po ukončení Vislo-Oderské operace.
Její splnění bylo svěřeno vojenským jednotkám 1.,2. běloruského a 1. ukrajinského frontu ve spolupráci s Baltským námořnictvem a letectvem.
Vojska 1. ukrajinského frontu 16. dubna překročila řeku Nisu a již druhý den se dostala ke Sprévě, na které leží Berlín. K tomu, aby vytvořil přímou cestu do hlavního města říše přes přechod Teltova kanálu, Koněv využil již ověřenou taktiku – seskupil síly a prostředky z vybraných útočných směrů a dosáhl těsného spojení palby a vojenských akcí. Překročení proběhlo úspěšně a brzy se vojska 1. ukrajinského frontu spojila s předními částmi 1. běloruského frontu. 24. dubna byl Berlín plně obklíčen a začal útok. 9. května 1945 vojska 1. ukrajinského frontu osvobodila Prahu.
Druhou medailí „Zlatou Hvězdou“ byl Koněv vyznamenán 1. června 1945 za příkladné vedení vojsk při závěrečné operaci Velké
vlastenecké války.června 1945 na Rudém náměstí proběhla Vojenská přehlídka vítězství, při níž šel Koněv v čele souhrnného pluku 1. ukrajinského frontu. Právě tehdy, podle jeho slov, poprvé opravdově pocítil svátek.
V následujících letech Ivan Stěpanovič působil ve funkci hlavního inspektora Sovětské armády – zástupce ministra obrany SSSR (1950-51), velitele vojsk Přikarpatského vojenského okruhu (1951-54). V letech 1955-56 – 1. zástupce ministra obrany SSSR a vrchní velitel Pozemních vojsk, v letech 1956-60 – 1. zástupce ministra obrany
SSSR, od r. 1955 současně vrchní velitel Spojených ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy.
V prosinci 1953 byl maršál Koněv předsedou soudního orgánu
(Specialnoe suděbnoe prisutstvije) Nejvyššího soudu SSSR, který
vynesl rozsudek nad spolupracovníkem J.V. Stalina, bývalým
ministrem vnitra L. P. Beriou. V letech 1960-61 a od dubna 1962 byl Koněv ve Skupině generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR. V letech 1961-62, v období
Berlínské krize, byl vrchním velitelem Skupiny sovětských vojsk
v Německu. Z pera Koněva vzniklo nemálo děl, v nichž hlavní místo zaujímají knihy „Záznamy velitele frontu“ a „Čtyřicátý pátý“. Významné zásluhy I. S. Koněva byly vysoce oceněny státem. Byl vyznamenán nejvyšším vojenským vyznamenáním Řádem vítězství, Čestnou zbraní, mnoha řády a medailemi Sovětského svazu, 27 zahraničními vyznamenáními, včetně amerického vyznamenání
Medaile cti, francouzským Řádem čestné legie, anglickým Řádem lázně. Koněv získal titul Hrdina ČSSR, MLR, byl čestným občanem těchto měst: Belgorod, Belcy, Berlín (v letech 1965-92), Vratislav, Kirovograd, Krakov, Katovice, Tver a Praha.
21. května 1973 I. S. Koněv opustil tento svět. Urna s jeho popelem je pochována na Rudém náměstí u Kremelské zdi.
Jméno I. S. Koněva bylo propůjčeno Alma-Atskému vyššímu
vojenskému učilišti Ministerstva obrany Republiky Kazachstán.
Jménem Koněva byly nazvány ulice v Moskvě, Barnaulu, Belgorodu, Velsku, Vologdě, Irkutsku, Kirově, Novokuzněcku, Starém Oskolu, Tveru (RF), Doněcku, Slavjansku, Kyjevě, Kirovsku, Charkově, Poltavě, Čerkassích, Kropivnickém (Ukrajina), Bělcach (Moldavsko), Rečice (Bělorusko), Praze a Nymburku (ČR).
V jeho rodišti ve vsi Lodějno byla v roce 1959 instalována bronzová busta (sochař J. Vučetič, architekt V. Artamonov) a 22. října 1977 byl otevřen pamětní dům – muzeum. V Moskvě na domu v Romanovově pěreulku 3 (bývalá ulice Granovského), kde maršál žil, byla odhalena pamětní deska.
Tento článek je dostupný v: Russian